Snahu uvolnit v určitém dějinném okamžiku šrouby zatuhlého socialistického systému a následnou tvrdou reakci ze strany Sovětského svazu nebo přinejmenším pohrůžku takové reakce nalezneme v dějinách většiny států, které se ve druhé polovině 20. století ke své smůle ocitly na špatné straně železné opony. Snad nikdy a nikde ale protisovětské nálady nekulminovaly v takovém bojovém rozsahu jako v případě maďarského povstání, od kterého letos na podzim uplyne sedmdesát let. Lze předpokládat, že blížící se výročí podnítí novou vlnu zájmu o publikaci amerického historika maďarského původu Victora Sebestyena, který se shodou okolností právě v roce 1956 narodil a dle svých vlastních slov „s příběhem roku 1956 vyrůstal. Byl mou součástí od chvíle, kdy jsem byl ještě malé dítě a moje rodina utekla z Maďarska“. (s. 24) Pod názvem Dvanáct dnů ji v překladu Pavla Pokorného vydalo na podzim 2024 nakladatelství Maraton.

Gulášový socialismus?

Jakkoliv povstání v druhé polovině října 1956 vládnoucí kruhy v Budapešti i v Moskvě zaskočilo, nezrodilo se pochopitelně ze vzduchoprázdna. Sebestyen věnuje celou třetinu knihy popisu toho, co říjnovým událostem předcházelo, zabývá se přitom jak měnící se společenskou a politickou atmosférou, tak konkrétními příklady dokládajícími dopady komunistické vlády na život lidí. Pro české čtenáře s povědomím o tom, co se ve stejné době dělo v Československu, tyto pasáže nejspíše nebudou tak šokující jako pro čtenáře originálu. Některé informace překvapí i je – korigují představu onoho relativně poklidného „gulášového socialismu“, který si obvykle s realitou komunistického Maďarska spojujeme, ať už jde o statistický údaj, že „z 850 000 lidí, kteří byli v roce 1950 členy komunistické strany, jich za tři roky byla skoro přesně polovina ve vězení, v pracovních táborech, v exilu či po smrti“ (s. 70), nebo o „povinně dobrovolné“ společné čtení ranního vydání novin ještě před oficiálním začátkem pracovní doby, kdy se zároveň dělníci dozvídali od svých vedoucích kádrů, jak si mají formulace obsažené v novinách vykládat.

Nechybí ani případy přehmatů a obvinění natolik absurdních, že by je snad nedokázali vymyslet ani autoři, kteří se svou kritikou totalitních režimů celosvětově proslavili: když tajná policie ÁVO omylem zatkla jmenovce hledaného údajného protistátního živlu, nechala jej i po odhalení omylu poslat do vězení, neboť dotyčný byl již natolik poznamenán brutálními výslechy, že jeho propuštění na svobodu bylo vyhodnoceno jako nežádoucí. Jiný nešťastník byl zatčen za to, že během zpěvu protistátních písní v jedné hospodě sice prokazatelně již ležel opilý na zemi, neschopen ani řeči, natož zpěvu, dle vyšetřujících orgánů by se ale jistě ke zpěvu byl připojil, pokud by byl zůstal o něco střízlivější, a za to mu náležel trest.

Zachovat působivost, ale neždímat emoce

Průběh samotného povstání autor líčí v kapitolách věnovaných vždy jednomu dni od rána do večera. Ač se i zde snaží zůstat především historikem zachycujícím komplexní obraz a nikoli působit na čtenářovy emoce, samotné téma je natolik působivé, že se napětí, radosti, smutku či zklamání nad řádky zachycujícími dění v ulicích Budapešti a v menší míře i dalších měst dost dobře nelze vyhnout.

Přeci jen je zde však cítit určitý rozdíl například oproti starší knize amerického novináře Jamese Michenera Most ke svobodě (česky 2008, v originále 1957), která stojí na rozhovorech s maďarskými uprchlíky a jejich tehdy ještě čerstvých vzpomínkách a je emocemi doslova nabitá. Čímž nemá být řečeno, že Sebestyenův text není čtivý, autor si zachoval schopnost vypíchnout z mnoha drobných událostí, jichž byly tehdejší dny plné, a mnohahodinových zasedání vedoucích politiků to podstatné a to spojit do jednoho souvisejícího celku. Sebestyen sice nepopírá hrdinství řadových bojovníků, kteří dokázali vzdorovat sovětské přesile, ani vzedmutí čehosi, čemu by se snad v podmínkách komunistické totality dalo říkat zárodek občanské společnosti, na druhou stranu se nebojí ani rozebírat chyby a nedostatky, jimiž celé povstání trpělo, ať už jde o nekoordinovanost jednotlivých skupin, osobní ambice některých jejich velitelů, nebo strnulost oficiálního vedení země – kterou výstižně shrnul slovy: „Imre Nagy pořád zaostával za průběhem revoluce nejméně o dvacet čtyři hodin a nedařilo se mu to zpoždění dohnat.“ (s. 208)

V sovětské sféře vlivu

Paralelně s děním v Maďarsku a v Moskvě, kde se ve skutečnosti o věcech reálně rozhodovalo, autor přibližuje i úvahy a myšlenkové pochody, které zaměstnávaly amerického prezidenta Eisenhowera a jeho nejbližší spolupracovníky v oblasti zahraniční politiky. Mezi řádky zde prosvítá autorovo zklamání ze skutečnosti, že vedoucí představitele Spojených států i OSN mnohem více zajímala ve stejné době probíhající suezská krize než nepokoje v oblasti, kterou navzdory všem plamenným prohlášením o zatlačování komunismu Eisenhower a jeho okolí uznávali jako sféru sovětského vlivu. „OSN během maďarské krize zase jednou ukázala, že jako nástroj udržování míru je k ničemu,“ (s. 359) rozohňuje se autor doslova a nejspíše s ním bude souhlasit velká část čtenářů ze všech koutů názorového spektra. Aspoň na několika místech Sebestyen zmiňuje i reakce ostatních zemí socialistického tábora a české čtenáře nejvíce zaujme informace, že Antonín Novotný nejen Chruščovův tajný plán na plnohodnotnou vojenskou invazi za účelem potlačení nepokojů do Maďarska schválil, ale dokonce sondoval možnost aktivního zapojení československé armády.

Čtivou formou, avšak se všemi nezbytnostmi požadovanými pro odborný text, tak autor nejen připomíná vzedmutí dlouho zadržované touhy po životě ve svobodě a jeho násilné potlačení, ale zasazuje jej do širšího dobového geopolitického kontextu. V tomto ohledu má potenciál zaujmout i české čtenáře, neboť publikací zohledňujících při popisu událostí v zemích na naší straně železné opony právě kontext dění na straně svobodnější na českém trhu k dispozici až tolik není.