Když před lety člověk nastoupil ke studiu jakéhokoli biologického oboru na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, a dost možná to platí dodnes, jednou z přednášek, jejíž absolvování vyučující, vedoucí kateder i spolužáci z vyšších ročníků důrazně doporučovali, byla Biologie buňky. Ať už se chtěl student později specializovat na genetiku, antropologii, herpetologii, ekologii, nebo dokonce dějiny biologie, „buňka“ byl prostě základ, na němž to všechno stojí, a pokud jí porozumíme, pomůže nám to pochopit i mnoho jiných zdánlivě nesouvisejících věcí.

Jedním z těch, kteří by s tímto tvrzením patrně bezezbytku souhlasili, je i indicko-americký onkolog, vědec a spisovatel Siddhartha Mukherjee (nar. 1970), který se českým čtenářům poprvé představil už před více než deseti lety knihou o rakovině Vládkyně všech nemocí, po níž následovalo jeho monumentální pojednání o genech od Mendela po nejnovější vědecké poznatky prozaicky nazvané Gen. I v něm přirozeně figurovala rakovina, které se autor coby vědec i lékař dlouhodobě věnuje, úspěšně jí však zabránil, aby se zmocnila celku (což v reálném životě bohužel tak snadné nebývá). A podobně je tomu i v jeho nejnovější knize Píseň buňky, která se zabývá „základní jednotkou života“; rakovina se jí vine jako červená nit, nicméně veškerou pozornost na sebe strhne jen málokdy. Píseň buňky toho totiž nabízí mnohem víc než objasnění, co dokáže způsobit „jediná odrodilá buňka“, jak to kdysi trefně vyjádřil Robert A. Weinberg.

Pro široké publikum

I když by se mohlo zdát skoro nemožné napsat knihu o něčem tak odpoutaném od naší všední zkušenosti, jako je buňka, aby text neocenili pouze biologové, lékaři či jiní odborníci, popřípadě studenti připravující se na zkoušku z Biologie buňky, Mukherjee to zvládá s lehkostí, již mu může závidět leckterý vědec, který se odvážil na půdu popularizace. V šesti oddílech buňku představuje tak jasně, zaníceně, lidsky a zároveň fundovaně, že čtenář, který o téma projeví upřímný zájem, v podstatě nenarazí na pasáž, která by byla například kvůli přemíře odborné hantýrky hůře pochopitelná.

Úvodní kapitoly se zaměřují na historii objevování buňky, které umožnil vynález mikroskopu. Autor v této části připomíná zásadní pozorování, která v druhé polovině 17. a počátkem 18. století učinil nizozemský obchodník s látkami Antoni van Leeuwenhoek, formulování buněčné teorie v první polovině 19. století, k němuž přispěli Theodor Schwann a Matthias Schleiden (zmíněna je však také role Jana Evangelisty Purkyně), či pochopení souvislosti mezi buňkami a rozvojem nemocí. V tomto ohledu autor vzdává hold německému patologovi a politikovi Rudolfu Virchowi.

Odbočky, zákruty a mikropříběhy

Zatímco historická část je přísně chronologická, pro zbytek knihy by byl tento přístup jen těžko udržitelný. Neznamená to však, že by Mukherjee nepostupoval systematicky. Nejprve představuje vnitřní anatomii buňky a následně ozřejmí, jak se buňky dělí a jak se z nich stává mnohobuněčný organismus. V další části, v celé knize nejobsáhlejší, se věnuje krvi. Neobjasňuje zde pouze fungování krevního oběhu, ale i význam jednotlivých krevních složek a krevních buněk nebo roli různých typů bílých krvinek (zejména neutrofily, B-lymfocyty a T-lymfocyty) v imunitě či autoimunitě. Po krátkém pandemickém intermezzu (část knihy vznikla během pandemie koronaviru), které vzbudí řadu nepříjemných vzpomínek i podiv nad tím, jak vzdálená a napůl zapomenutá se tato zásadní událost po pár letech jeví, následují tři kapitoly o tom, jak se z buněk stávají orgány (například srdce, mozek, játra či ledviny) a jak buňky udržují tělesnou homeostázu. Poté už přichází závěr, který patří kmenovým buňkám, schopnosti sebeobnovy těla a rakovině.

Ačkoli by výčet probíraných témat mohl znít trochu učebnicově, otevření Písně buňky na v podstatě libovolném místě okamžitě prozradí, že k didaktické, a nutně tak poněkud suchopárné struktuře učebních textů má na míle daleko. Mukherjee teorii zcela organicky proplétá s hojnými výlety do méně i více vzdálené historie (od antiky po začátek jednadvacátého století), vlastními vzpomínkami, osobními příběhy vědců, autentickými výroky zainteresovaných osob, zajímavými případy pacientů i nástinem budoucího medicínského vývoje. Výsledkem je kniha, která se neubírá přímočaře od A k B a od B k C, nýbrž pozoruhodně košatý text plný odboček, zákrut, mikropříběhů, a červích děr, jež propojují jednotlivé kapitoly. Byť to může znít komplikovaně, autor se v této spleti kupodivu neztratí a nakonec se pokaždé sebejistě vrátí k hlavní linii svého vyprávění.

Kronika poznávání buňky

Tento přístup s sebou přirozeně nese i jisté nevýhody, například nutné opakovaní některých informací kvůli zajištění logické návaznosti a nakynutí textu o pasáže, které k pochopení hlavního sdělení de facto nejsou nutné. To bude patrně proti srsti těm, kteří chtějí hlavně vědu, nikoli vhledy do autorova nitra (třeba když se svěřuje s problémy s depresí nebo když rozebírá svůj vztah s otcem) či seznamování s životními ostudy každého, kdo nějak zásadněji přispěl kupříkladu ke studiu T-lymfocytů. Jiní čtenáři to budou naopak považovat za hlavní devízu knihy, která díky širokému záběru slouží i jako jakási kronika objevování a poznávání buňky a umožňuje nahlédnout do fungování vědy jako takové, jež je stejně jako jakákoli jiná lidská činnost plná emocí, slepých uliček, úžasných úspěchů i bolestivých pádů. Nutno však uznat, že minimálně závěrečné bodové shrnutí obsahu jednotlivých kapitol nebo oddílů by nebylo na škodu, jelikož zpětné dohledávání konkrétních pasáží není vzhledem k tematické popletenosti textu úplně snadné. Naštěstí je k dispozici alespoň obsáhlý rejstřík.

Mukherjee v Písni buňky opět ukázal, že je mimořádně zdatným popularizátorem i spisovatelem a čtenář bude nejednou žasnout nad tím, jak lékař a vědec, ale také manžel a otec dokázal vedle svých každodenních povinností během několika let napsat tak originální, poctivě ozdrojované a poměrně obsáhlé dílo, navíc způsobem (místy až beletristickým), kterým pro téma nadchne i čtenáře daleko mimo svůj obor. Ke čtivosti, srozumitelnosti a odborné správnosti českého vydání ovšem zásadní měrou přispěl také profesor Jan Šmarda z Masarykovy univerzity, který přeložil i předchozí dvě autorovy „bichle“. Občas se sice stalo, že v textu chybí zmínka o české verzi některé citované knihy, příkladem budiž Obsahuji davy od Eda Younga (Šmarda uvádí anglický název I Contain Multitudes a v závorce svůj vlastní překlad titulu, v tomto případě Mnohost, kterou nosím v sobě), ale to jsou detaily, které na skvělém výsledku, za nímž stojí ohromné množství práce, nic nemění.

Píseň buňky není jen písní prozrazující fascinující detaily z fungování našich těl, ale i ódou na život jako takový, jehož nesčetná tajemství postupně rozplétáme a díky tomu získáváme nové nástroje, jak bojovat s nemocemi. Stejně jako v jiných oblastech se však také musíme zamýšlet nad tím, aby dobře míněné konání nepřekročilo zdravou mez a nenabralo směr k dystopické budoucnosti známé z řady vědeckofantastických děl.