Svou čtvrtou básnickou sbírku pojmenoval Přemysl Krejčík (nar. 1991) Propadání; její text – jediná skladba – vznikal během celého roku 2024. Báseň je složená ze 366 veršů rozdělených do dvanácti částí, není tedy těžké si domyslet, že je pomyslně rozvržena do jednotlivých měsíců roku. Přemysl Krejčík napsal množství prozaických (připomeňme Rocha či Mravence a Krevety) i odborných knih. Za román Malej NY (2019) získal nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Působí jako univerzitní pedagog a nakladatelský redaktor, v minulosti byl rovněž šéfredaktorem dnes již zaniklého literárního časopisu Partonyma.

Propadání neustále osciluje mezi osobním utrpením a makrokosmem globálních hrůz. Autor trefně reflektuje každodenní úzkost a pocit viny nečinného pozorovatele, který se v bezpečí svého domova utápí v depresích, zatímco jinde probíhají reálné konflikty. Současnost je v textu vykreslena jako doba hlubokého odcizení, v níž se mezilidská blízkost vytrácí ve prospěch interakce s technologiemi či pasivního sledování obrazovek. Krejčíkovi se sice daří přesvědčivě postihnout všudypřítomnou společenskou úzkost, ovšem místy tak činí skrze poměrně doslovné a civilní obrazy. Ty text ukotvují v syrové realitě roku 2024, ale občas mu ubírají na metaforické hloubce a čtenáře spíše informují, než aby nechaly pracovat jeho představivost.

Tísnivou atmosféru sbírky autor buduje mimo jiné pomocí specifické práce s jazykem. Pocit blíže nespecifikované, existenciální choroby požírající mysl i tělo nepřibližuje pomocí metafor, ale využívá chladný, až klinický slovník. Textem prostupují civilní obrazy z nemocničního prostředí – ať už se jedná o popisy pachu dezinfekce, intimity zvracení či nepříjemných symptomů plicních chorob. Ani tělo, ale ani domov, redukovaný na křehkou kulisu plnou vnitřního neklidu a personifikovaných nočních můr, nejsou bezpečným útočištěm. Fyzické utrpení je provázané s rezignací lyrického subjektu, který už nemá sílu bojovat o vlastní záchranu: „a říčku vlastní dětský krve nechávám téct / ze všech zákrytů / ze zákoutí polštářovitý krajiny těla / hematomy negativní a přesto z lesku a novosti krvácí i oční důlky“ (s. 11).

Vše zlé i dobré odplaví voda

Jednou z ústředních metafor sbírky je všudypřítomná tekutost, která v duchu Zygmunta Baumana evokuje svět, v němž se veškeré jistoty rozplývají a odtékají. Zatímco u Sylvie Plath je deprese zhmotněna skleněným zvonem, Krejčík volí motivy vody, mlhy a chladu, které pohlcují veškerý prostor. Tyto motivy se v průběhu roku proměňují: od zaplavených promenád a exteriéru zahaleného mlhou přechází do samotné fyziologie lyrického subjektu. Voda zde funguje jako metafora mentálního rozpoložení, a i subjekt samotný, obklopený rozpadajícím se okolím, zaplavuje pomyslná existenciální potopa.

Krejčík ve skladbě tematizuje pocit ztráty kontroly nad vlastním osudem a s ním spojenou rezignaci. K vyjádření tohoto existenciálního strachu využívá sebeironické motivy odpadu a svou identitu, osobní dějiny i sebe sama degraduje na úroveň zbytečného harampádí. Ačkoliv se autor snaží o civilní obrazy, právě zde je patrný určitý sklon k patosu a sebelítosti.

Do skladby se prolíná autorova typická fantaskní a surrealistická obraznost, Krejčík ji však zbavuje jakékoliv snové lehkosti. Naopak s její pomocí ilustruje postupný propad a vývoj lyrického subjektu. Zázračno zde neslouží k povznášejícímu úniku před realitou, ale stává se funkčním nástrojem, který definitivně podtrhuje paralýzu a bezmoc lyrického mluvčího. Zatímco on přežívá izolovaný uvnitř, magické bytosti (zde okřídlení andělé) svobodně existují venku.

Temnota bez nadechnutí

Autor zvolil přísný formální koncept roční skladby: co den, to jeden verš. Tento deníkový přístup je však dvousečnou zbraní. Na jedné straně dává sbírce smysluplný a pevný rámec, který funkčně podtrhuje úmornou rutinu popisovaného roku. Na straně druhé ale zmíněná struktura vede k hutné, silně prozaizované ploše, ve které nevyhnutelně vznikají pasáže s nižší úderností. Právě v monotónnosti tohoto stylu básnění tkví největší úskalí sbírky. Vzhledem k tomu, že Krejčík navíc rezignuje na klasickou interpunkci a text neustále sytí depresivními obrazy, čtenář v knize nenachází téměř žádný prostor k pomyslnému nadechnutí a odpočinku. Z textu tak občas mizí potřebná gradace.

Dílo je deníkovým záznamem jednoho roku, ve kterém je čas nepřítel. Na jednu stranu se hromadí a lyrického mluvčího tíží, na stranu druhou protéká spolu se vším ostatním odpadním potrubím. Ze skladby čiší nezměrná únava: vědomí vlastního stárnutí, hodiny měnící se v dekády či neustálé čekání, které v nic nevyústí. Všechny zmíněné aspekty se vlastně slévají do jednoho velkého pocitu: moderní život je v Krejčíkově podání vleklou, nevyléčitelnou diagnózou. V některých momentech text bojuje s patosem, jiné části však přinášejí překvapivé, civilní metafory. Oproti autorovým prozaickým dílům, do kterých se sice rovněž promítá jeho životní nastavení, působí Propadání jako osobní výpověď o prožitém roce bez příkras. Je to poezie plná fatálního pesimismu, postavená na vědomí, že ať se snažíme sebevíc, nakonec to stejně vždycky dopadne špatně.

Celým rokem nás provází personifikované noční můry a nestvůry. Je to snaha o smíření s vlastní temnotou; zmiňovanou nestvůru lze chápat jako všudypřítomnou depresi nebo úzkost, která na lyrického mluvčího číhá v potemnělých koutech. Zprvu létá nad hlavou jako nedosažitelná hrozba, později usedá do těl i do příbytků. Ono smíření nakonec přichází: „až i ten výtah zmlkne a mlha rozestoupí / chodby všech pater, skloní nestvůra / drápy a spolu úlevně vydechneme“ (s. 31). Verše uvozené anaforou „na závěr“ v poslední části skladby vytvářejí rytmus; fungují jako jakýsi valčík na rozloučenou. Tanečním partnerem je právě ona nestvůra, která nakonec splývá s okolím. Neustálé „vnitřní – vnější propadání“ nakonec dospěje do svého hořkého finále. Úleva přichází s uvědoměním si, že vyčerpávající boj nakonec skončil.