Naši dávní předci zřejmě po staletí vnímali Zemi jako živou bytost či přímo božskou Matku, která má tělo podobné lidskému. Zemědělské činnosti byly v souladu s tím pojmenovávány analogicky k základním lidským tělesným aktům. Orba tak byla v mnoha starověkých kulturách vnímána jako posvátný sňatek a doprovázena rituály, které měly podpořit plodnost (včetně rituálního sexu na poli). V jiných se na ni ale pohlíželo jako na potenciálně bolestivý zásah do těla Matky. Existovala v tomto smyslu i některá tabu či „omluvné“ rituály. V Indii se prý země v rámci některých tradic před zahájením orby žádá o odpuštění za to, že po ní lidé šlapou a ryjí do ní železem. Indiáni dokonce orbu odmítali; slavný je výrok náčelníka Smohally z kmene Wanapum: „Chcete po mně, abych oral zemi? Cožpak mám vzít nůž a vrazit ho své matce do prsou?“ Podobný typ myšlení, které vidí souvislost ve znásilňování žen a přírody, respektive útlaku marginalizovaných etnik a ničení jejich přírodního prostředí a na něj navázaného komunitního života, v současnosti rozvíjejí směry jako ekofeminismus a ekokritika. V češtině je ve zdejším prostředí průkopnicky přináší kniha Environmentální spravedlnost v etnické americké literatuře.

Její editoři Petr Beneš a Petr Kopecký v úvodu deklarují, že publikace má „vyzdvihnout pestrost hlasů, které pomáhají odhalit multietnické kořeny jak americké ekokritické tradice, tak aktivit volajících po environmentální spravedlnosti a literárních reakcích na environmentální rasismus“. Jak dále v rozhovoru pro H7O prozradil Kopecký, téma bylo pragmaticky identifikováno také jako vhodný průnik odborného zaměření literárních vědců z jejich katedry anglistiky a amerikanistiky na Filozofické fakultě Ostravské univerzity; Kopeckého ekokritická specializace se v něm ideálně protnula se zaměřením na etnické americké literatury, kterým se věnují jeho kolegyně a kolegové.

Analyzovaná díla jsou hlavně z druhé poloviny 20. století či z 21. století a pocházejí od nobelistky Toni Morrisonové, ale i od řady dalších (Ruth Ozekiová, Helena María Viramontesová, Natalie Baszileová, Lucha Corpiová, Ofelia Zepedaová, Erika Dickerson-Despenzaová). Jde o texty realistické, ale i o sci-fi, jako například Úsvit od Octavie E. Butlerové, zkoumající proces dehumanizace černošské hlavní hrdinky Lilith. Ta je nucena přežívat pod nadvládou mimozemských Oankali, kontrolujících lidskou reprodukci po jaderné apokalypse.

Recenzovaná kniha na základně literárního materiálu rozebírá řadu příkladů toho, že „ženská těla představují poslední kolonizovaná území“ a například při básnických popisech procházejí u zmíněné L. Corpiové procesem jakési vegetabilizace a mineralizace, jak sleduje Petr Kopecký v kapitole Environmentální (ne)spravedlnost v chicanské kalifornské literatuře: „Její nohy byly plné křečových žil, které praskly jako linie zlomu při zemětřesení.“ Krevní oběh tato literátka připodobňovala k oběhu toxických látek v silně znečištěném prostředí, což ničí lidská těla, přírodu i produkty, které zemědělci chtějí vypěstovat.

Účinky zhoubného kolonialismu kniha tematizuje na mnoha úrovních a v mnoha odlišných podobách, někdy i netradičních, jako je kolonizace lidí mimozemšťany. Sleduje i to, jak byla v kolonizovaných oblastech vnucována západní strava i pěstování příslušných plodin a chování odpovídajících zvířat, jako v kapitole Zvířecí kolonialismus v díle Ruth Ozekiové Můj rok s masem od Denisy Krásné: „Maso a mléko sehrály klíčovou roli v podrobení původních obyvatel. Navzdory tomu, že je většina světové populace alergická na laktózu (a převážně jde o nebělochy), je mléko univerzálně představováno jako základní potravina a spolu s masem je používáno jako koloniální nástroj pro genderovou a rasovou diskriminaci… Zatímco rostlinná strava byla západní koloniální kulturou považována za méněcennou a spojována s rasovou podřazeností, mléko a maso dodnes slouží – se svou kulturně konstruovanou asociací s čistotou (bílé mléko), zdravím a mužností – jako symboly bílé nadřazenosti.“

V jednotlivých studiích převažují literární texty, které líčí zkázu a ničení, ale zmíněny jsou i ty, které přinášejí obrazy opačné. V románu Milosrdenství Toni Morrisonové se utlačovaní bouří, když je dům symbolizující kolonizátory vypálen. Očištěním ohněm osvobozují utlačované ženy zemi od nadvlády bílého muže a navracejí ji původní divočině, což analyzuje kapitola Příběh dvou domovů. Romány Milosrdenství a Domov Toni Morrisonové optikou ekofeminismu, kterou napsala Parisa Changizi.

Editoři tedy vybrali texty, které někdy snad až příliš přímočaře potvrzují předem vytčené teze. Když se s nimi čtenář v úvodu seznámí, další čtení už pro něj nemusí být nijak překvapivé. V knize najdeme i prohlášení, která spíše než odbornou analýzu připomínají politickou proklamaci. Denisa Krásná například tvrdí: „Většina domorodých kultur Severní Ameriky klade důraz na propojenost všech živých bytostí a považuje mimolidská zvířata za rovná lidem, za své příbuzné. Oproti tomu jsou v kapitalistických patriarchálních koloniálních společnostech mimolidská zvířata vnímána jako zdroje, které existují pouze proto, aby sloužily člověku.“ Mnoho prostoru pro víceznačnost a nuance autoři textů neponechali. Nebylo by těžké v literatuře najít řadu příkladů, které některá jejich až příliš schematická prohlášení nabourávají či rozrušují. Například že spisovatel Rudyard Kipling byl sice zastáncem kolonialismu, ale současně měl silný vztah ke zvířatům, která dokázal zobrazovat jako inteligentní a svébytné bytosti.

Ano, můžeme autory kritizovat za aktivismus a černobílost, ale současně je můžeme i hájit, že některé fenomény celkem jednoznačné jsou, i když se je mnozí mocní (muži) snaží popírat. A není nesprávné na ně výrazně upozorňovat a varovat před nimi. Ostatně staré mytologie znají i řadu příběhů o tom, že lidé Zemi tak dlouho drancovali, uráželi a znesvěcovali, až se vzbouřila nebo pomstila či byla pomstěna, individuálně (třeba na thesalskému králi Erysichthónovi, který svévolně vykácel posvátný háj bohyně plodnosti a země Deméter), nebo i kolektivně, jako v mezopotámském eposu o Atrahasísovi, v němž se lidstvo na Zemi přemnožilo a znesvěcovalo klid přírody. Nejvyšší bůh Enlil se kvůli tomu rozhodl počty lidí zredukovat. Nejprve na ně seslal šestileté sucho a hladomor. A když to nepomohlo, následovala globální potopa.