Asi jen málokomu jako malému dítěti neučarovaly zvláštní názvy zemí v nejrůznějších koutech světa. Zatímco v případě Evropy lze velkou část názvů odvodit ze jmen národů, které dané území obývají, představují názvy mimoevropských států často velkou výzvu nejen kvůli odhadnutí významu jejich názvu, ale i z hlediska výslovnosti a někdy též pravopisu. Když pak malí zvědavci vyrostou z věku, kdy jsou schopni uvěřit vysvětlením typu, že Sýrie je odvozena od slova sýr a Kuba od jména Jakub, obvykle se smíří s obecně neurčitým konstatováním, že názvy zejména afrických, amerických a oceánských států jsou odvozeny z domorodých jazyků užívaných v dané oblasti. Což je sice v některých případech i pravda, ale častěji je původ dnes užívaných názvů cizích a exotických zemí složitějším problémem. Na fascinující lingvistickou cestu kolem světa zve zvídavé čtenáře všeho věku Duncan Madden, autor několika turistických průvodců, dělící svůj čas mezi Londýn a Kolín nad Rýnem. Pod názvem Nalezeno v překladu se nyní mohou jeho pomyslné výpravy napříč kontinenty zúčastnit díky překladatelce Sylvě Ficové a nakladatelství Mapcards (které v mezičase přešlo na název Sphera) i čeští čtenáři.

Ocenění si zaslouží zejména skutečnost, že Madden je své snaze přijít původu názvů jednotlivých zemí na kloub skutečně důkladný. Obvykle se nespokojí s prostým vysvětlením typu „Dánsko se jmenuje Dánsko, protože v něm žijí Dánové“ nebo „Bolívie své jméno odvozuje od osvobozeneckého generála Bolívara“, ale snaží se dopátrat i významu slova, od něhož daný stát své jméno odvozuje. Někdy se přitom dostane až k dosti kuriózním významům, například u Tanzanie snaha rozluštit názvy Tanganika a Zanzibar, jejichž kombinace dala státu vzniklému jejich spojením nový název, nakonec jejich propojením vyústí v poměrně kostrbatý, leč poetický překlad „země, kde s lidmi černé pleti z pobřežní oblasti vplujete do jezera s klidnou hladinou“. Význam názvů některých zemí ovšem navzdory jeho snaze zůstává i nadále záhadou, nejedná se přitom zdaleka jen o exotické země typu Peru, ale třeba i o Finsko (v jehož případě nadto podotýká, že poněkud paradoxně ve finštině samotné písmeno „f“ neexistuje, podobně jako v malgaštině, úředním jazyku na Madagaskaru, neexistuje písmeno c, ačkoliv druhá tamní oficiální řeč, francouzština, má pro zemi výraz Madagascar). Pozornost autor ale věnuje i zemím, jejichž název je přitom snadno rozluštitelný, jako třeba Spojeným státům americkým, Jihoafrické republice nebo Austrálii. Ne vždy je přitom vše tak jednoduché, jak by se mohlo zdát: Jihoafrická republika užívá jedenáct úředních jazyků a v každé z nich se název země liší nejen konkrétním výrazem, ale i jeho významem.

U řady mimoevropských států věnuje autor pozornost i jejich názvům z koloniálního či obecně staršího období, čtenáři se tak dočkají i vysvětlení názvů jako Cejlon, Dahome nebo Siam. Patrně šťastnou náhodou autor ze všech oceánských ostrovních států a státečků do knihy zařadil stát Nauru, který aktuálně právě s odkazem na dědictví kolonialismu usiluje o změnu názvu. Změna názvu státu přitom nemusí vždy nutně znamenat symbolický rozchod s koloniální či jinak problematickou minulostí: formální přeměnu Bolívijské republiky na Mnohonárodní stát Bolívie v roce 2009 zaznamenal asi jen málokdo, tehdejšímu prezidentovi Evovi Moralesovi ale posloužila jako argument pro opětovnou třetí kandidaturu, kterou ústava neumožňovala. Pokud ovšem stát zanikl a jeho místo nahradil jiný, nemělo by se dle Moralesovy logiky jeho první funkční období, které vykonával ve formálně jiném státě, započítávat. Bolívie přitom nepředstavuje jediný příklad, kdy lze změnu názvu státu spojit s jedním konkrétním člověkem, rozhodnutí či návrh jednoho politika stojí i za vznikem názvů Burkina Faso nebo Pákistán.

Madden do knihy nezařadil všechny státy světa, tato ambice by s sebou patrně nesla riziko obvinění z nadržování jedné či druhé straně v případě států, jejichž existence je předmětem diplomatických sporů. Smutné ovšem je, že Madden v knize zcela ignoruje celé regiony, zcela pomíjí třeba státy saharské Afriky, Balkán, evropské pevninské mikrostáty a s výjimkou Ruska i celý bývalý východní blok (respektive jeho evropskou část). Tyto vynechávky přitom nijak nevysvětluje, dané země buď nezmiňuje, nebo je s jakousi přezíravou nonšalantností jen tak zmíní: „Když se obrátíme na východ a vydáme se asi tisíc šest set kilometrů po pobřeží, překročíme hranice čtyř zemí do Beninu“ (s. 156) nebo „Z Jihoafrické republiky přeskočíme přes Zimbabwe a část Mosambiku asi 1 440 kilometrů severně do Malawi“ (s. 168) Přitom názvy jako Zimbabwe, Ghana či Togo nedráždí fantazii o nic méně než do knihy zahrnutý Benin a Malawi. Snad kvůli vyhrocenosti debaty posledních let kolem „n-word“ autor vypustil i analýzu názvů Niger a Nigérie. A pokud autor překypuje nadšením nad tolerantností názvu Pákistán, který odkazuje na všechny velké etnické skupiny v něm žijící, snad mohl do knihy zahrnout i pohnutý příběh bývalého Východního Pákistánu, známého dnes pod názvem Bangladéš.

Jakkoliv nejeden čtenář těžce ponese, že zrovna jeho oblíbený stát se do finálního výběru nedostal, je nutné uznat, že publikace tohoto typu vždy představuje subjektivní výběr autora (do kterého může s ohledem na své zájmy případně zasáhnout ještě vydavatel originálu). Mrzutější je, že ačkoliv dle redakční poznámky došlo při pořizování překladu k opravě faktických chyb, které se autorovi do textu vloudily, nepodařilo se vychytat všechny: král Jindřich Mořeplavec své rodné Portugalsko navzdory svému přízvisku nikdy neopustil a nad formulací „Saúdská Arábie je jedinou zemí na světě nazvanou po vládnoucí rodině“ (s. 181) hlavou zakroutí nejen obyvatelé Lichtenštejnska. Další rušivé momenty pak vznikly při tvorbě překladu: kromě několika překlepů a vyšinutí z vazby zmiňme nekonzistentnost při převodu jmen evropských králů (francouzský král François vs. anglický král Karel).

Pro zvídavé čtenáře všech věkových kategorií (s trochu pomoci je text srozumitelný i dětem zhruba od deseti let věku) se každopádně jedná o zajímavé čtení, které umožní rozšířit obzory – a zároveň naznačí, jak úzce omezené je naopak někdy měli naši předci, když se vydávali objevovat a kolonizovat nová území. I v případě některých obecně přijímaných pravd o vzniku názvů určitých zemí autor ukazuje, že možná nemusí být všechno tak nutně jasné, jak si myslíme (název Island nutně nesouvisí jen s ledovou pokrývkou ostrova, Norsko není jen severní cesta a slovo Venezuela lze vyložit i jinými způsoby než jen odkazem na italské Benátky). Společný příběh, který vypráví názvy na dnešní mapě, umožňuje lépe pochopit dnešní v mnoha ohledech komplikovaný svět.