Americká kreslířka Alison Bechdel (nar. 1960) patří k ikonám a vlastně už také k veteránkám amerického LGBT+ komiksu. Se seriálem o lesbách začala již v osmdesátých letech (česky vyšla část sebraných stripů v roce 2010 pod názvem Lesby k pohledání) a byl populární nejen mezi LGBT+ komunitou. Opravdový průlom však přišel až v roce 2006 s autobiografickým komiksovým románem Fun Home, který v češtině vyšel hned rok nato pod názvem Rodinný ústav: dostal se na žebříčky amerických bestsellerů (což se hned tak nějakému komiksu nepovede) a dokonce podle něj vznikl muzikál hraný na Broadwayi. Nelineárně vyprávěný příběh sleduje především její vztah k otci, jenž pracoval jako středoškolský učitel angličtiny a literatury a zároveň v rodném maloměstě vedl pohřební ústav, který zdědil. Přičemž byl utajeným homosexuálem a ve věku 44 let zahynul při autonehodě; pravděpodobně (jeho dcera je o tom přesvědčena) se jednalo o sebevraždu. Bechdel svou rodinu analyzovala emotivně i se sarkasmem, vycházela přitom i z deníků, které si vedla od svých deseti let.

Sebestřednost jako téma

Ještě výrazněji autobiografický je její komiks Tajemství nadlidské síly vydaný v USA v roce 2021. Po krátkém prologu, který se zčásti odehrává přímo v posilovně, totiž autorka chronologicky, v kapitolách po dekádách (pomáhá jí i datum narození) rekapituluje svůj život. Což je vlastně trochu zklamání, protože z úvodu to vyhlíželo jako ironické a zároveň svým způsobem vřelé vyznání lásky k běhání, cyklistice, horolezectví a dalším pohybovým aktivitám. Bechdel se snaží svůj život promítnout skrze optiku fitness mánií a sportovních trendů posledních šesti desetiletí, od cvičebních plánů Charlese Atlase v šedesátých letech přes aerobní šílenství let osmdesátých až po spinning, jógu a moderní outdoorové sporty. Sport zde přitom neslouží jen jako prostředek k budování fyzičky, nýbrž jako pokus o útěk před dotěrným, hyperaktivním egem. Autorka přitom opakovaně touží po „flow“ – po stavu absolutního splynutí s přítomností, kdy mysl konečně zmlkne. Ale – a tady autorka zřejmě naráží na limity autobiografie nebo nověji autofikce – ve výsledku to nikam nevede. Komiks je (jako většina autofikcí) přiznaně a velmi neodbytně sebestředný, přičemž čím úporněji se protagonistka snaží skrze cvičení na své ego zapomenout, tím dosebezahleděnější celé vyprávění je. Kniha se pomalu proměňuje v repetitivní kolovrátek. Autorka propadne aktuální sportovní módě, nakoupí nové vybavení a oblečení, chvíli zažívá euforii, pak se dostaví vyhoření, zranění nebo deprese, většinou se vrátí k popíjení alkoholu a celý cyklus začíná za pár stránek nanovo s jiným sportem. Tento model se opakuje napříč kapitolami s železnou pravidelností, což po první stovce stran začíná poněkud nudit.

Zatímco v Rodinném ústavu měla Bechdel k dispozici tíživé rodinné drama (otcovu skrytou identitu a tragickou smrt), v Tajemství nadlidské síly už silné ústřední téma schází. Aby banálním historkám o tom, jak ji bolel kloub při lyžování nebo jak nezvládla pozici v józe, dodala patřičnou váhu, roubuje na ně historický literární a filozofický aparát. Její osobní krize se tak neustále prolínají s podle ní analogickými trabli anglických romantických básníků Wordswortha a Coleridge, výpravami a přemýšlením amerického transcedentalisty Ralpha Walda Emersona a jeho přítelkyně Margaret Fullerové a nakonec také s psaním a sebezničujícím pitím novodobého hledače duchovní proměny Jacka Kerouaca; zejména se Bechdel inspiruje jeho knihou Dharmoví tuláci – nezdařený pokus o výstup na tutéž horu, kde kdysi selhal i Kerouac, patří k nejsilnějším momentům komiksu.

Propojení sportování (ve fitness centrech i v přírodě) s romantickou poezií a beatnickým hnutím sice občas vygeneruje zajímavou paralelu, ale častěji působí jako konstrukt, který má zamaskovat, že autorka vlastně nemá moc co říct. Sledujeme její leckdy docela zajímavý a neortodoxní život převážně ve venkovském ústraní, její vztahy (nakonec si po letech střídání najde stabilní partnerku) a umělecké i komerční úspěchy, ale vše je provázeno neustálým sebezpytem a hledáním nějakého smyslu života nebo ještě lépe jeho přesahu. Občas se dobere k předvídatelné odpovědi, tedy že nejlepší je přijímat život, jaký je, ale brzy už zase pátrá v buddhismu nebo jiných učeních po něčem víc. Autorka naštěstí neopouští kousavou sebeironii a její schopnost přiznat vlastní malichernost, selhávání, stárnutí a strach ze smrti je sympaticky upřímná. K nejsilnějším pasážím patří reflexe stárnutí těla po padesátce a nástup menopauzy, občas se mihne nečekaná tragikomická historka, jako když se kreslířka tou dobou trénující karate dostane na do náhodného sporu s obtížným mladíkem, podle vizáže Afroameričanem: pokusí se ho udeřit do břicha, jak to dělá na trénincích, ale stejně jako na tréninku ránu trochu zarazí. Zatímco okamžitá reakce pouličního grázla je nemilosrdná. Škoda, že takových momentů není v knize více – ale je pravděpodobné, že je autorka prostě neprožila, takže je nemohla reflektovat.

Limity autofikce

Výtvarná stránka přináší docela zásadní novinku – celostránkovou barevnost, kterou ručně akvarelem dotvořila autorčina partnerka Holly Rae Taylor, která v příběhu také vystupuje. Barvy jsou sice řemeslně zvládnuté, ale paradoxně ubírají Bechdelové na její typické ostrosti. A opět – zatímco v úvodu jsou stránky celkem sytě barevné a slibují nadhled či dokonce humor, postupně odstíny blednou a převládat začnou barvy spíše chladné. Stránky jsou navíc místy až ubité textem: každé políčko doprovází hutný vnitřní monolog, málokdy dojde na komiksovou zkratku. Ale o to víc možná čtenář ocení občasnou změnu, když autorka v celostránkovém, obvykle přírodním výjevu použije jen silné tahy štětcem s tuší.

Loni česky vyšel ještě rozsáhlejší autobiografický román jiné hvězdy amerického autorského komiksu Craiga Thompsona Ženšenové kořeny. Do značné míry pojednává o tom, jak autor mimořádné prvotiny (autobiografický komiksový román Pod dekou vyšel o tři roky dříve než Rodinný ústav a měl ještě větší komerční i kritický úspěch) marně hledá další témata, která by mohl zpracovat, a nakonec nakreslí komiks právě o tomto hledání. Tajemství nadlidské síly je v tomto hodně podobné. Je samozřejmě hezké a zajímavé sledovat peripetie tohoto hledání, jen to vydrží spíše jen skalní fanoušci. A také se zdá, že autofikce přinejmenším v komiksovém médiu není žánr, na němž tvůrci mohou stavět dlouhodobě.