Když v roce 2003 tehdy sedmadvacetiletý kreslíř Craig Thompson publikoval svůj debutový komiksový román Pod dekou, asi málokdo čekal, že bude mít takový ohlas. Jestliže v Evropě už tou dobou byly autobiografické komiksy celkem běžné, v USA se to hlavní odehrávalo v sešitech v trafikách nebo specializovaných komiksových obchodech a komiks byl stále, navzdory úspěchu komiksových románů Maus (1991) Arta Spiegelmana či Jimmy Corrigan, nejchytřejší kluk na světě (2000) od Chrise Warea, většinově považován za zábavu pro děti. Úspěch Pod dekou u kritiky a v médiích, ale i u čtenářů otevřel podobně laděným, vážně míněným komiksům pro dospělé cestu do tradičních knihkupectví v USA, kde předtím nad komiksovým médiem ohrnovali nos.

Byla to rychlá a nečekaná senzace a není divu, že Thompson se pak trochu hledal. Následující velký komiksový román Habibi (2011) už byl přijat rozpačitěji, Kosmo knedlíci v roce 2015 nabídli sci-fi dobrodružství pro děti. Až loni (v sešitech již od roku 2019, v roce 2025 pak kompletně v jediné knize) se autor vrátil k žánru, který ho proslavil, totiž k autobiografickému komiksu.

Vzpomínky, souvislosti, mytologie

Ženšenové kořeny tedy na Pod dekou volně navazují. Zachycují autora již v pozici úspěšného tvůrce, jenž nicméně zápasí s tvůrčí krizí a občas také se zdravotními problémy – jeho ruka je příliš slabá a Thompson nezvládá kreslit. Neřeší se tu milostné vztahy jako v Pod dekou, hlavním předmětem autorova zájmu je kořen ženšenu, mnoha mýty opředená léčivá rostlina, která se k překvapení evropských čtenářů masově pěstuje v Thompsonově rodném kraji v okolí městečka Marathon ve státě Wisconsin. Na začátku komiksu malý Craig v osmdesátých letech vyráží na brigádu na ženšenovou farmu, vzpomíná na první vydělané peníze i těžkou manuální práci, která ho vlastně už tehdy docela bavila; dnes ho občas přepadá dojem, že by mu prospělo, kdyby se k ní vrátil. Své vzpomínky prolíná s aktuálním příjezdem do domu rodičů (ano, těch horlivých křesťanů, které v Pod dekou nevykreslil zrovna nejpřívětivěji) a také se zjišťováním, jak to bylo a je s pěstováním ženšenu v Marathonu. Zabrousí samozřejmě do východoasijské mytologie, sleduje drobné i velké místní i asijské pěstitele, prodejce a léčitele, s odstupem vnímá průmyslové pěstování amerického ženšenu s tunami pesticidů jako problém, zároveň ale vidí, že jinou alternativu tamní farmáři neměli, aby udrželi ceny své produkce konkurenceschopné. Vedle pasáží o duchovní moci ženšenu autor nezapomíná ani na farmáře v rodném kraji, z nichž mnozí zkrachovali, na imigranty zachraňující ekonomiku těch přeživších, velký prostor věnuje laoskému veteránovi, který jednu z farem založil.

Ženšenové kořeny jsou přitom tak trochu živým dílem – autor postupně zjišťuje souvislosti a okolnosti, které přinejmenším opravují, pokud přímo nepopírají předchozí stránky. Proniká hlouběji do ženšenové mytologie – a samozřejmě se také hrabe sám v sobě, v tom, co má a nemá a jak kreslit. Lidé kolem něj vědí, že o nich možná připravuje komiks, Thompson sám práci zmiňuje, protože rozhovory s pěstiteli či odborníky vede kvůli knize.

Limity autobiografického komiksu

Dlouho je to úchvatné až dechberoucí, Thompson využívá všechny finesy komiksového média, aby názorně, ve zkratce a zábavně nakreslil všechno, co má na srdci, případně co zjistil při svých rešerších. Stačí mu na to tři barvy (odstíny černé a červené na bílém pozadí) a kouzlí obdivuhodně zaplněné stránky střídající figurální výjevy a akci s infografickými či vyloženě dekorativními pasážemi.

Jenže s postupem kapitol rozsáhlé knihy se zdá, jako by tomu všemu scházel nějaký jasnější záměr. V dalších a dalších kapitolách Thompson dokumentuje své cesty do Koreje a Číny a zpět do Marathonu, přidává nová zjištění o ženšenu v kulturách, kuchyních i lékárnách, rekapituluje své vztahy s mladším bratrem, sestrou a rodiči, ale k ničemu kloudnému se nedopracuje – snad jen ke zjištění, že divoký, tři hodiny opatrně ze země dobývaný kořen musí mít jinou sílu a účinky než ten vyoraný traktorem během chvilky spolu se stovkami dalších. Jako bychom tu naráželi na limity autobiografického (nejen) komiksu: dokud má autor ve svém životě dostatek zajímavého k vyprávění, má to smysl; ale ne o moc déle. Ženšenové kořeny se pomalu stávají jakousi sebenaplňující se Thompsonovou terapií, šancí, jak překonat tvůrčí krizi, jak si srovnat život starého mládence, jak navázat na minulé úspěchy. V mnoha ohledech jde o komiks působivý, místy dojemný, informačně nabitý a vůbec se spoustou silných stránek. Jen jako celek úplně nefunguje.