Dvě velké hvězdy současného amerického komiksu se spojily, aby vytvořily hravou příběhovou učebnici toho, jak si mohou děti vytvořit své první komiksy. Raina Telgemeierová je senzací americké komiksové scény od roku 2010, kdy vydala svůj autorský komiks Úsměv, jehož ohromný komerční úspěch odhalil dosud neoslovené publikum, totiž dospívající dívky. Česky vyšly i její další komiksy, ať již vyloženě autorské, nebo ty, kde zpracovávala scénáře nebo výchozí látku od jiných autorů (či spíše autorek). Kreslíř a scenárista Scott McCloud se mezi legendy nejen amerického komiksu zařadil knihou Jak rozumět komiksu (1993, česky 2008), která komiksovou formou přibližuje základní rysy komiksového média, specifika jeho narativní struktury a různé tvůrčí techniky a postupy. V češtině bohužel nevyšly jeho následné knihy o povaze a tvorbě komiksu Reinventing Comics (2000) a Making Comics (2006), teprve nyní nakladatelství Paseka (které v češtině vydává komiksové romány Telgemeierové) vydalo společnou práci McClouda a Telgemeierové, jež do značné míry vychází právě z Jak rozumět komiksu. Poznatky o tom, jak komiks funguje a jak kreslíři (i scenáristé) docílí kýženého výsledku, ale zjednodušuje a znázorňuje tak, aby jim rozuměli i mladší čtenáři.

Klíčem je samozřejmě příběhové schéma s dětskými hrdiny – adepty komiksové tvorby. Hlavní hrdinkou je odhadem dvanáctiletá Afroameričanka Makayla, která se nejen ve volných chvílích oddává představám o dobrodružství své imaginární komiksové hrdinky. Její stejně starý spolužák Howard zase rád a dobře kreslí, dají se proto dohromady a s podporou školní knihovnice Fatimy založí komiksový klub. Přidá se k nim nesmělá Lynda a iniciativní Arto a pod vedením zmíněné knihovnice začínají pronikat do tajů psaní, kreslení i vlastnoručního vyrábění komiksových sešitů. Jejich úsilí vrcholí na malém Comic Conu v jejich městě (nebo snad čtvrti), kde získají vlastní malý stánek a v sousedství stánků profesionálních tvůrců tu s úspěchem prodají své amatérské sešitky.

McCloud s Telgemeierovou příběh malých komiksových nadšenců nenásilně využívají, aby jejich vrstevníkům prozradili to, co z pouhé četby komiksů nevyluští: kromě podstatných, ale takzvaně neviditelných prvků komiksového vyprávění (například že stejně důležité jako to, co je nakresleno, je i to, co nakresleno není a odehrává se mezi dvěma panely) jim nabízí i praktické rady – například jak z jediného listu papíru vyrobit osmistránkový sešitek. Zároveň děti seznají, že komiksy nemusejí vyprávět jen o superhrdinech, ale čím dál častěji nabízejí i civilnější příběhy včetně autobiografických, jejichž vytváření jim může pomoci vyrovnat se s nějakými vlastními životními těžkostmi.

Příběh je to samozřejmě stylizovaný a stylizované jsou proto i postavy. Je jasné proč a je to tak asi správně, i když věrohodnost některých je přinejmenším diskutabilní: že mezi dětmi bude nebinární Arto, který o sobě v českém překladu mluví ve středním rodu, se v současném trendu knih pro děti asi dalo čekat, problematičtější je postava knihovnice Fatimy, která má sice na sobě hidžáb, ale jinak je velmi liberální a nadšená fanynka a znalkyně komiksů. Nepochybně má symbolizovat přesvědčení, že komiks funguje napříč kulturami, nicméně zrovna ta islámská je známá přímo zákazem, či přinejmenším velmi opatrným vztahem k zobrazování zejména lidí.

Jsou to samozřejmě úvahy, které napadnou jen dospělého čtenáře. Děti, kterým je Klub komiksáků především určen (ne, že by se z něj nepoučili i starší, zvláště pokud nečetli Jak rozumět komiksu), se rychle nechají strhnout nadšením nakreslených hrdinů. Autoři jejich seznamování s komiksovým médiem pojali dynamicky a zároveň s vysvětlením souvislostí, vesele, aniž by zapomínali na temnější stránky dětství, s jasnými barvami, mile přestřelenými emocemi (zejména při vyjadřování nadšení a euforie) a dalšími prvky, které děti přimějí číst jedním dechem. Naučí je ke komiksu a případným vlastním tvůrčím pokusům přistupovat bez předsudků a bez obav z vlastní nedostatečnosti či ze selhání – to přece k procesu učení patří.