Švýcarská komiksová scéna je dosti pestrá a bohatá a i čeští čtenáři znají některé její tvůrce: od mainstreamové hvězdy Zepa a jeho série pro děti Titeuf až po velmi alternativního Thomase Otta (na nějž bohužel čeští nakladatelé po zániku jeho zdejšího domovského nakladatelství Mot poněkud pozapomněli). Přičemž to hlavní se samozřejmě odehrává ve francouzských kantonech, které těží z úzké spolupráce s dalšími francouzsky mluvícími zeměmi. Přesto si nakladatelství Centrala vybralo k vydání prvotinu německy píšícího kreslíře Tobiase Aeschbachera (nar. 1989), nadsazenou noirovou střílečku Poslední zhasne z roku 2024.

Nikoli náhodou – ten rok totiž Aeschbacherův komiksový román získal cenu za nejlepší debut v rámci cen Max und Moritz Preis pro německojazyčné komiksy, za nejlepší prvotinu byl oceněn i na festivalu ve švýcarském (frankofonním) městě Délemont. A jeho práce má šanci oslovit i české čtenáře, zejména takové, kteří mají rádi filmy Quentina Tarantina nebo Guye Ritchieho.

Úvodní stránky okamžitě připomenou Tarantinův nejslavnější film Pulp Fiction: trojice ne zrovna nejbystřejších gangsterů se v prologu chystá na akci a cestou autem se handrkují o banalitách, především se posmívají tomu nejmladšímu, který si pojmenoval svou pistoli. A milenecká dvojice z první kapitoly, která přepadává bary a kavárny, jako by kopírovala dvojici Pumpkin a Honey Bunny z úvodu a závěru zmíněného filmu. Zpočátku to vypadá, že gangsteři s nimi budou vtipkovat, ale brzy zaznějí první výstřely a děj nabere dramatický, ale stále dosti tragikomický ráz. Ukáže se totiž, že dům je plný podivných či vyloženě kriminálních nájemníků: začne to brýlatým šmírákem, který nastraženou kamerkou sleduje sexuální hrátky oné lupičské dvojice, a když se začne střílet, neváhá, vytáhne ze skříně útočnou pušku a zapojí se. Následují dva dosti vykouření pěstitelé a dealeři marihuany, prostitutka a klient, který na ní potřebuje vyzkoušet lék ve vývoji s nejasnými vedlejšími účinky, nájemný vrah, který touží po klidu na venkově a staří manželé plánující sebevraždu. Všichni jsou trochu divní a gangsterské kápo při setkání s nimi upřímně žasne – ale pistoli má vždy připravenou.

Aeschbacher vše zajímavě zaplétá, jednotlivé kapitoly se často odehrávají zčásti paralelně s předchozími, v jiných se dozvíme příčinu nějakého jevu či jednání (například proč neustále vypadává elektřina). Skládačka je to nicméně docela lineární, překrývá se vždy jen částečně, v tom bývají filmy zmíněného Tarantina rafinovanější a zauzlenější. Podobně jako v Tarantinových filmech, i zde se umírá často, a to i ve chvílích, kdy se spolu vrah a budoucí oběť ne nutně přátelsky, ale bez nějaké citelnější agrese baví. Dialogy znějí, jako by se bavili mladí lidé v hospodě, jen po čase následuje výstřel.

Pocit jakési bezelstné bezprostřednosti posiluje karikaturní Aeschbacherova jednoduchá kresba s občasnými naivistickými „chybami“ v perspektivě zprvu působí dosti neuměle až amatérsky, ale brzy zjistíme, že kreslíř má svůj styl pečlivě propracovaný a vládne jistou rukou. I u nás vyšly komiksy německojazyčných kreslířů Mawila nebo Nicolase Mahlera a Aeschbacher jako by k nim svou lehce naivní poetikou patřil. Jen ten příběh je oproti jemnému humoru obou zmíněných dosti brutální a hodně černohumorný.

Zároveň zajímavým způsobem ukazuje, že k drsné komiksové kriminálce nemusí nutně patřit realistická kresba, že i ta nadsazená může mít své kouzlo a sílu. A když ty bizarně a legračně vyhlížející postavičky začnou vraždit, je to pro čtenáře o to větší překvapení.