Když u nás neznámému katalánskému kreslíři Alfonsu Casasovi vyšel v roce 2023 autobiografický (či možná spíše autofikční) komiksový román Bludy v hlavě, byl to pro mnohé čtenáře objevný a svěží pokus o vyrovnání se s vlastními strachy, nejistotami a selháními. Casas s jemným humorem líčil vleklé potíže v pracovním i osobním životě a jevy jako strach, pochyby, smutek či trauma z minulosti personifikoval do sice otravných a neústupných, ale svým způsobem legračních bytostí, jakýchsi osobních strašidel-trapičů. Mělo to nápad, nadsázku a nechyběl smysl pro humor, i když situace, které čtenáři spolu s hlavním hrdinou, pohublým zarostlým mužem převážně v tílku a trenýrkách, zažívali, by v realitě jistě nijak příjemné nebyly. Komiks měl úspěch doma i v zahraničí a kreslíř na něj v roce 2023 navázal dalším podobně laděným dílem (těžko říct, jestli jej lze označit za komiksový román) nazvaným obdobně – Krize v hlavě. Doma ve Španělsku (přesněji na komiksovém festivalu v Zaragoze) za něj dostal cenu Premio del Cómic Aragonés a opět se dočkal překladů. Bohužel se z něj vytratila lehkost předchozího svazku, celý příběh je pojatý podstatně vážněji a místy až trochu pateticky.

Krize jménem Cris

Jestliže předtím se hrdina potýkal s dílčími problémy, tentokrát jako by se na něj sesypalo všechno najednou – a k psychickým potížím se přidaly i fyzické, především úporná bolest hlavy. Příšerky se hned na začátku vracejí, brzy jsou však zahnány jednou mnohem větší, totiž krizí z titulu knihy – a je to krize tvůrčí i osobní. Kreslíř nedokáže nic nakreslit, ani se nepřiblíží k pracovnímu stolu. Mezi lidi nevychází, připadá si zbytečný, nanicovatý, vyhořelý. A krize se opět zformuje do strašidla. Zpočátku působí hrozivě, ale brzy se ukáže, že Cris, jak se samo strašidlo pojmenuje, je vlastně docela dobrosrdečný a kreslíře nechce trápit, spíš mu ukázat cestu, jak krizi využít k osobní proměně a růstu, podle známého hesla, že krize je příležitostí k pozitivní změně. Znamená to vydat se do hlubin svého vědomí i podvědomí, do vzpomínek na doby, kdy měl ještě hlavní hrdina nadšení, energii a plány, analyzovat je a při té příležitosti si třeba připustit, že nenaplnění některých snů a ambicí není selháním, ale cestou jiným směrem.

Cestu za sebepoznáním a sebepřijetím Casas zachycuje v obdivuhodných metaforách: je tu meloun patálií, sál pilířů, na nichž stojí všechno, čemu hlavní hrdina věří, strom života, který se větví, přičemž člověk se musí vydat po jedné větvi a příliš se neohlížet po ostatních, které míří jinými směry. Některé nápady jsou na první pohled trochu nechutné, třeba když se Cris zformuje z kreslířových zvratek – ale zároveň to má překvapení a zkratku. Komiks je zprvu černobílý (a zejména na prvních depresivních stranách převažuje černá), po vstupu do podvědomí se přidá modrá barva a pak, když kreslíř začne objevovat smysl a krásu života, se rozvine celé barevné spektrum. Casas to umí načasovat a erupce barev na dvoustraně s motýlem má značnou sílu. Kresebně je vše promyšlené, invenční, řemeslně suverénní a přitom originální.

Příručka pro překonání krize?

Přesto se zejména v poslední třetině knihy vkrádá pocit, že místo komiksového příběhu čteme psychiatrickou příručku pro překonání krize. Jistěže s mnoha metaforami a působivými obrazy, sympaticky názornou a široce srozumitelnou v příkladech a pojmenováních, zároveň dostatečně obecnou. Cris je potměšilý a jízlivý, ale přitom velmi informovaný průvodce po psychických potížích i na cestě, jak se jich když ne zbavit, tak se s nimi alespoň naučit žít. Jsou to dobré rady pronášené nikoli mentorským tónem.

Kreslíř je tu přesto v roli bezvýrazného pacienta a Casas se ho místy dost těžkopádně snaží vmanipulovat do nějaké rezistence, do chabých pokusů bolestné a náročné proměně se vyhnout, schoulit se do útěšného bezpečí. Tušíme, jak to tak asi dopadne, že lékem na krizi je návrat k nadšení malého kluka, opuštění ambicí a představ o úspěchu, které se nastřádaly v dospělosti. Nic proti tomu – jen trochu zamrzí, zejména ve srovnání s jiskrnějšími Bludy v hlavě, že tu terapeutická složka až příliš přebíjí příběhovou. Ale možná je to jen pocit čtenáře, který naštěstí žádnou podobnou hlubokou krizí neprošel.