Díky polsko-českému nakladatelství Centrala se do českého prostředí dostávají autorské komiksy z různých končin Evropy. Loni se takto v jeho edičním plánu objevil mimořádně rozsáhlý komiksový román švédského kreslíře Henrika Bromandera nazvaný Smålandské temno. Bromander je ročník 1982, vystudoval pedagogiku a na střední škole také několik let učil, nicméně už od roku 2005 publikuje komiksy, poezii i prózu. Jako mnoho jiných, i on začal fanziny, než mu ve zmíněném roce vyšla sbírka kratších komiksů Jak se na sebe díváme. Následovaly další sbírky krátkých komiksů Brzy ráno (2007), Čeho se dotknu, zmizí (2009) a v roce 2012 vydal Smålandské temno. Od té doby se nicméně věnuje spíše próze, publikoval dvě sbírky povídek a čtyři romány. A i v těchto knihách řeší maskulinitu v současném Švédsku včetně jejích extrémních projevů.

Extrémní je i hrdina Smålandského temna. Zprvu to vypadá na další z mnoha autorských autobiografických komiksů: hlavní hrdina Erik totiž už od základní školy rád kreslí a postupně se dopracuje ke kreslení komiksových fanzinů, které sám kopíruje a v několika málo desítkách exemplářů je má pro přátele a známé. Už od prvních stránek nám ale Bromander dává najevo, že Erik není zrovna kladný hrdina: tu ho vidíme, jak se aktivně podílí na surové šikaně obtloustlého spolužáka, tu je z relativně malicherné příčiny hrubý na učitelku. Čtenář má tendenci jej omlouvat a soucítit s ním, protože to má těžké doma: otec je alkoholik a potrhlý politický aktivista a matka jej po jedné z vyhrocených hádek vyžene. Erik zároveň objevuje svou homosexualitu, ale na malém městě na ostrově Småland ji samozřejmě radši skrývá. Bromander jej představuje jako tápajícího mladíka, který se snaží žít po svém, ale v rozklížené a chudé rodině na malém městě to moc dobře nejde. Má první sexuální zkušenosti (s dívkou i klukem), seznamuje se s Annikou, která se stane jeho kamarádkou a jako jedna z mála ví, že je gay.

Postupně přibývá temnějších tónů – Erika nadchnou myšlenky italského fašismu. Takto to zní hrozně, ale Erik se obhajuje tím, že uznává prvotní fašistické myslitele, kteří ještě nebyli ani nacionalisty, ani rasisty, jen vyznávali kult pořádku a síly. Erik má pocit, že západní svět se řítí do záhuby a že nenacistický fašismus je cesta, jak jej zachránit. Neváhá nad tím, že by se to mělo uskutečnit nějakou formou revoluce – násilí považuje za legitimní prostředek politického boje. A na násilí z jeho strany nakonec také dojde, i když z nepolitických a vlastně docela pochopitelných a ospravedlnitelných důvodů. Erik putuje do vězení, kde se odehrávají další kapitoly, pak ven, přičemž až v samém závěru se jeho situace trochu zlepší, ale nijak zvlášť uspokojivě.

V příběhu jako by se více než inspirace jinými komiksy odrážela spíše literární díla. Od velkých realistických románů 19. století s příběhy o mladých mužích a jejich tvrdém nárazu do životní reality přes Camusova Cizince (také Erik u soudu odmítne litovat svého činu, trvá na tom, že potrestal mizeru a ještě to dovrší vyznáním oprávněnosti násilí; a dostane kvůli tomu vyšší trest) až po současnou vlnu próz o těžkém zrání homosexuálů na maloměstě. Je to příběh s mnoha postavami, které zpočátku třeba nevypadají výrazně, ale nakonec se ukáže, že jsou pro děj klíčové. Jiné se do něj po mnoha stranách absence vracejí a návraty to bývají překvapivé, protože u nich mezitím došlo ke změnám, k lepšímu i horšímu.

Kresebně Smålandské temno není nikterak ohromující: Bromander volí jednoduchou, trochu amatérsky působící kresbu, kdy postavy ohýbají ruce v dost nepřirozených úhlech a většina scén působí staticky. I na konci příběhu, po všech těch dramatických letech, vypadá Erik jako šestnáctiletý kluk. Živější bývá pojetí vložených zinů, které tvoří Erik: kresebně působí sice ještě více amatérsky a naivně, ale mají v sobě živelnost, bezprostřednost i prvky grotesky. Vše vyvedeno v jednoduché černobílé lince, s důrazem na postavy. Bromander se nevyhýbá ani explicitním scénám homosexuálních souloží, beze studu kreslí ztopořené i svěšené penisy – někdy to vyhlíží naturalisticky drsně, jindy spíše komicky. Zajímavým prvkem je vkládání začerněných oken, která jako by předělovala neoznačené kapitoly příběhu – a mimochodem dávají vzpomenout na slavnou začerněnou stránku z románu Lawrence Sterneho o Tristramu Shandym, slavné parodie na ony zmíněné velké romány o zrání mladých mužů.

Smålandské temno je komiksový román velký příběhem i rozsahem, cenný zachycením aktuálních problémů, které nahlíží z neobvyklé a nečekané perspektivy. Ani na konci není zcela jasné, jestli je Erik kladná, nebo záporná postava – nicméně většina čtenářů už mu tou dobou bude jistě fandit.