Díky polsko-českému nakladatelství Centrala se do českého prostředí dostávají autorské komiksy z různých končin Evropy. Loni se takto v jeho edičním plánu objevil mimořádně rozsáhlý komiksový román švédského kreslíře Henrika Bromandera nazvaný Smålandské temno. Bromander je ročník 1982, vystudoval pedagogiku a na střední škole také několik let učil, nicméně už od roku 2005 publikuje komiksy, poezii i prózu. Jako mnoho jiných, i on začal fanziny, než mu ve zmíněném roce vyšla sbírka kratších komiksů Jak se na sebe díváme. Následovaly další sbírky krátkých komiksů Brzy ráno (2007), Čeho se dotknu, zmizí (2009) a v roce 2012 vydal Smålandské temno. Od té doby se nicméně věnuje spíše próze, publikoval dvě sbírky povídek a čtyři romány. A i v těchto knihách řeší maskulinitu v současném Švédsku včetně jejích extrémních projevů.

Extrémní je i hrdina Smålandského temna. Zprvu to vypadá na další z mnoha autorských autobiografických komiksů: hlavní hrdina Erik totiž už od základní školy rád kreslí a postupně se dopracuje ke kreslení komiksových fanzinů, které sám kopíruje a v několika málo desítkách exemplářů je má pro přátele a známé. Už od prvních stránek nám ale Bromander dává najevo, že Erik není zrovna kladný hrdina: tu ho vidíme, jak se aktivně podílí na surové šikaně obtloustlého spolužáka, tu je z relativně malicherné příčiny hrubý na učitelku. Čtenář má tendenci jej omlouvat a soucítit s ním, protože to má těžké doma: otec je alkoholik a potrhlý politický aktivista a matka jej po jedné z vyhrocených hádek vyžene. Erik zároveň objevuje svou homosexualitu, ale na malém městě v regionu Småland ji samozřejmě radši skrývá. Bromander jej představuje jako tápajícího mladíka, který se snaží žít po svém, ale v rozklížené a chudé rodině na malém městě to moc dobře nejde. Má první sexuální zkušenosti (s dívkou i klukem), seznamuje se s Annikou, která se stane jeho kamarádkou a jako jedna z mála ví, že je gay.

Postupně přibývá temnějších tónů – Erika nadchnou myšlenky italského fašismu. Takto to zní hrozně, ale Erik se obhajuje tím, že uznává prvotní fašistické myslitele, kteří ještě nebyli ani nacionalisty, ani rasisty, jen vyznávali kult pořádku a síly. Erik má pocit, že západní svět se řítí do záhuby a že nenacistický fašismus je cesta, jak jej zachránit. Neváhá nad tím, že by se to mělo uskutečnit nějakou formou revoluce – násilí považuje za legitimní prostředek politického boje. A na násilí z jeho strany nakonec také dojde, i když z nepolitických a vlastně docela pochopitelných a ospravedlnitelných důvodů. Erik putuje do vězení, kde se odehrávají další kapitoly, pak ven, přičemž až v samém závěru se jeho situace trochu zlepší, ale nijak zvlášť uspokojivě.

V příběhu jako by se více než inspirace jinými komiksy odrážela spíše literární díla. Od velkých realistických románů 19. století s příběhy o mladých mužích a jejich tvrdém nárazu do životní reality přes Camusova Cizince (také Erik u soudu odmítne litovat svého činu, trvá na tom, že potrestal mizeru a ještě to dovrší vyznáním oprávněnosti násilí; a dostane kvůli tomu vyšší trest) až po současnou vlnu próz o těžkém zrání homosexuálů na maloměstě. Je to příběh s mnoha postavami, které zpočátku třeba nevypadají výrazně, ale nakonec se ukáže, že jsou pro děj klíčové. Jiné se do něj po mnoha stranách absence vracejí a návraty to bývají překvapivé, protože u nich mezitím došlo ke změnám, k lepšímu i horšímu.

Kresebně Smålandské temno není nikterak ohromující: Bromander volí jednoduchou, trochu amatérsky působící kresbu, kdy postavy ohýbají ruce v dost nepřirozených úhlech a většina scén působí staticky. I na konci příběhu, po všech těch dramatických letech, vypadá Erik jako šestnáctiletý kluk. Živější bývá pojetí vložených zinů, které tvoří Erik: kresebně působí sice ještě více amatérsky a naivně, ale mají v sobě živelnost, bezprostřednost i prvky grotesky. Vše vyvedeno v jednoduché černobílé lince, s důrazem na postavy. Bromander se nevyhýbá ani explicitním scénám homosexuálních souloží, beze studu kreslí ztopořené i svěšené penisy – někdy to vyhlíží naturalisticky drsně, jindy spíše komicky. Zajímavým prvkem je vkládání začerněných oken, která jako by předělovala neoznačené kapitoly příběhu – a mimochodem dávají vzpomenout na slavnou začerněnou stránku z románu Lawrence Sterneho o Tristramu Shandym, slavné parodie na ony zmíněné velké romány o zrání mladých mužů.

Smålandské temno je komiksový román velký příběhem i rozsahem, cenný zachycením aktuálních problémů, které nahlíží z neobvyklé a nečekané perspektivy. Ani na konci není zcela jasné, jestli je Erik kladná, nebo záporná postava – nicméně většina čtenářů už mu tou dobou bude jistě fandit.