Jednou rozkvetu i já začíná jako řada jiných mang z žánru slice of life: romantický příběh ze středoškolského prostředí se odehrává na chodbách zalitých odpoledním sluncem, na kterých zaznívají první rozechvělá vyznání lásky, a ve studentském klubu nahlížejícím do světa dospělosti a s ní spjatých nikdy nekončících povinností. Osmidílná série osmatřicetileté Nio Nakatani, která vyšla mezi lety 2023 a 2025 v nakladatelství Crew v překladu Lucie Uhlířové a Pavlíny Paraiové, však postupně odhaluje, že tady nepůjde jen o první milostné vzplanutí. To je sice důležité, hlavním tématem je ale nakonec sebepoznání, hledání vlastního místa ve světě, v rodině a v kolektivu a s ním spojené akceptování toho, kým jsme.

Nio Nakatani je autorkou šesti manga sérií a pravidelně přispívá také do sborníku lesbických romantických příběhů Éclair. Jednou rozkvetu i já, která začala v originále vycházet v roce 2015 v manga časopise Dengeki určeném primárně dospívajícím chlapcům, je prozatím její nejúspěšnější sérií. V roce 2018 se dočkala anime zpracování, vznikla podle ní divadelní hra a příběh byl převeden do románové podoby. Nio je autorčin umělecký pseudonym, jehož původ vysvětluje v závěru prvního dílu v Črtech na závěr, kde na vyčleněné dvoustránce na konci každé knihy shrnuje, na čem právě pracuje. Po přečtení vysvětlení už nepřekvapí, že samu sebe kreslí s hlavou potápky. „Potápka malá, latinsky Tachybaptus ruficollis. Vydrží dlouho pod vodou, kde loví ryby. Je symbolem prefektury Šiga. Ze Šigy pocházím a u nás se jim kvůli tomu říká i ‚ponorníci‘. Pojmenovala jsem se tak proto, aby i mojí kariéře vystačil dech co nejd–“ „To určitě,“ skočí jí do řeči holub, „jenom sis náhodně přeskládala písmena ve jméně a tohle sis teď našla ve slovníku.“ „Pardon,“ omlouvá se autorka s ptačí hlavou, „popravdě jsem ani nevěděla, jak se to píše… Chtěla jsem zamachrovat.“ (s. 178, 1. díl)

Láska jako ze žurnálu

Jú Kioto ví o lásce všechno, zná ji z písniček, filmů, seriálů a knížek a sní o tom, že jednoho dne přesně takovou lásku prožije. Když se jí ale bývalý spolužák a kamarád ze základní školy vyzná, necítí vůbec nic. Usoudí, že není schopná se do nikoho zamilovat, a když se vzápětí nechtěně stane svědkyní téhož výjevu, při němž o rok starší Tóko Nakatani elegantně odmítne náhodného nápadníka, má Jú pocit, že našla člověka, jenž jí bude rozumět. Spřátelí se, Jú ale velice brzy zjistí, že Tóko rozhodně není aromantička –v podstatě okamžitě jí totiž vyzná lásku, čímž se odstartuje poněkud zvláštní vztahová dynamika. Tóko Jú tvrdí, že si ji vybrala právě proto, že se Jú nedokáže do nikoho zamilovat, dokonce ji přiměje přísahat, že se do ní nezamiluje nikdy. Zároveň ji ale poměrně agresivně tlačí do fyzických projevů náklonnosti: chce, aby se spolu líbaly, držely se za ruce a chodily na rande.

Po prvním dílu mangy by tak čtenář mohl mít pocit, že se tu píše příběh podle klasického mustru, kdy, jak popisuje Anna Křivánková v Planetě Nippon, „‚aktivní‘ lesba svádí psychicky labilnější ‚normální‘ dívku.“ (s. 178) V dalších dílech se ale pozornost od vztahu ústřední dvojice stočí k jedné z nejzásadnějších otázek, na kterou si musí v určité fázi najít odpověď každý z nás: kdo vlastně jsem? Obě hlavní hrdinky jsou aktivní ve studentské radě, která se rozhodne obnovit tradici divadelní hry v rámci školního festivalu. Dříve v ní vystupovali sami členové rady, před sedmi lety ale došlo těsně před festivalem k tragické dopravní nehodě, při níž zemřela Mio, starší sestra Tóko. Ta má od té doby pocit, že musí svou sestru plně nahradit, a zachází do takových extrémů, že zcela popírá svou vlastní osobnost. Pouze ve společnosti Jú si dovoluje projevovat skutečné emoce, zároveň ale trvá na tom, že Jú k ní žádné city chovat nesmí: „Nikdy se do mě nesmíš zamilovat, jasný?“ „Vždyť já vím.“ „Dobře. Protože já sama sebe nenávidím. Přece bych nemohla milovat někoho, kdo má rád něco, co já nenávidím.“ (s. 167, 4. díl)

Kdo jsem, když nejsem ty?

Tóko se zoufale snaží kráčet v sestřiných botách, nejen v jejích stopách, a v průběhu zkoušení hry na festival překvapeně zjistí, že ne všichni si Mio pamatují jako modelovou studentku. Setkání s jejím bývalým spolužákem přinese obraz Mio, který její mladší sestra nikdy neviděla. Také motiv divadelní hry se točí kolem autentické identity a masek, jež si v různých situacích nasazujeme – kým jsme s rodinou, kým s přáteli, kým s partnery, a kolem strachu z případné reakce okolí, pokud bychom ukázali své pravé já nebo se třeba změnili. „Když někdo řekne: ‚Mám tě ráda takovou, jaká jsi‘, znamená to snad, že přestane, když se změním?“ (s. 174, 2. díl)

Až na poslední díl, který obsahuje poměrně explicitní sexuální scénu, je série v podstatě nevinná a kromě ústřední dvojice je zalidněná zajímavými vedlejšími postavami, jež dostávají místy překvapivě dost prostoru. Máme tu učitelku a její partnerku, jejichž vztah je v mnohém podobný tomu Tóko a Jú, je tu aromantický spolužák, kterého baví sledovat vztahy ostatních, a spolužačka, která je do Tóko zamilovaná. Je tu ale také kamarádka, kterou objekt jejího zájmu odmítne s tím, že nechce chodit s nikým, jen aby později zjistila, že už přítelkyni má, anebo autorka divadelní hry, aspirující spisovatelka, která si projde hořkým zklamáním při setkání se svým literárním idolem. „Všichni máme nějaké vzory, které obdivujeme. To je přirozené. O tom, kým se staneš, můžeš ale rozhodnout jedině ty.“ (s. 83, 6. díl)

Světlo a stíny duše

Po vizuální stránce Jednou rozkvetu i já nenabízí na první pohled žádnou dechberoucí podívanou. Umělecký styl Nakatani je čistý, každá postava je dostatečně svébytná, takže čtenář nemá s jejich rozpoznáním nejmenší problém. Autorka umně pracuje s výrazy tváří a gesty, kterými dokáže snadno předat emoce, aniž by se uchylovala k přehnané expresivnosti nebo dramatičnosti, a stejně šikovně využívá i ticho a mlčení, jež v jejím podání sehrává místy snad ještě důležitější roli než slova. Skvěle dokáže vyjádřit pocit napětí mezi postavami, kterého se dá vměstnat překvapivě mnoho i do letmého doteku rukou nebo upřených pohledů. A ticho hraje důležitou roli také ve chvíli, kdy postavy mlčí, anebo když na scéně zůstává jen prázdný prostor. Stejně důležitou roli hraje také světlo, které tu však nesymbolizuje čistotu, ale odhalení a obnažení.

Vizuální rytmus vyprávění spíše než obvyklejší film připomíná divadlo: postavy stojí trochu dál od sebe, než je nutné, jsou snad až moc symetricky aranžované, jako kdyby neustále hrály role, o kterých nejsou tak úplně přesvědčené. Nejvíc tato kompozice vyniká při školním představení, které se celé točí kolem otázky „kdo jsem“?

To, co začíná na první pohled jako běžný juri příběh, tedy romance, při níž „chodí holky s holkama“, jak zpívala zkraje devadesátých let v megahitu Lucie Bílá, se nepozorovaně stává příběhem zkoumajícím samotnou ontologickou podstatu jedince. Čtenářům ve věku hlavních představitelek tak může manga ukázat, že rozhodně nejsou jediní, kdo něco takového řeší a kdo – zatím – nezná odpověď.