Autobiografické (případně autofikční, chcete-li) komiksy už dnes v rámci komiksového média tvoří standardní žánr, který má docela bohatou a pestrou historii. Debutující francouzská autorka publikující pod pseudonymem Carole Lobel k němu přispěla důkladnou studií jednoho nefunkčního partnerského vztahu, který hlavní hrdinku dlouhodobě ničí, přesto se jí z něj dlouho nedaří uniknout.

Lobel sice první komiksové stránky uvádí známou frází o tom, že příběh je fikce a že jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná, už z příběhu a následně z mediálních zmínek je však zřejmé, že vychází z vlastních trpkých zkušeností. Vše začíná už přísnou katolickou výchovou, které se hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu Carole vzepře, zejména proto, že její matka striktně odmítá potraty. Teenagerka se od rodiny odstěhuje a spíše přežívá, zoufalství z odloučení zahání neustálým kreslením. Vysvobozením je pro ni přijetí na výtvarnou akademii v Nantes, kde konečně pocítí projevy uznání, pochvaly a naváže přátelství s ostatními studenty.

Záhy se v akademii objeví také nový student Stéphane, urostlý a zřejmě atraktivní mladík, do kterého se Carole platonicky zamiluje. Ale nedělá si velké naděje – jak si sama namlouvá, ve srovnání se suverénně vystupujícím Stéphanem „není stejná liga“. Nakonec však jiskra přeskočí, což Lobel zachytí v momentu kreslení mužského aktu, přičemž pohledy Carole a Stéphana se setkají průhledem mezi nohama (a zadkem a varlaty) nahého modela. Je to jeden z nejvtipnějších romantických momentů nejen v historii komiksu, postupně se ale ukáže, že o moc více takových už Carole ani čtenáře nečeká.

Profesní kariéry obou milenců se totiž začnou radikálně rozcházet: zatímco Carole se daří ve škole a získává i první profesionální zakázky, Stéphana, který se po sérii výtek od pedagogů cítí nepochopen a podceňován a reaguje popuzeně až vztekle, ze školy vyhodí. Skončí i v rockové kapele, kde s ním už nechtějí dál hrát, a dny tráví vesměs jen doma, nejčastěji kouřením marihuany, řidčeji kreslením. A samozřejmě sexem s Carole, přičemž už zde začínají první náznaky, že něco nebude v pořádku: Stéphane vyžaduje sex, kdykoli se mu zachce, a odmítnutí (i z pracovních důvodů) nese těžce, téměř jako urážku. Sám naopak odmítnout může. Má rád tvrdý a drsný sex a nezajímá ho, že to Carole bolí. Čím více závisí rodinný rozpočet na příjmech Carole, tím více se Stéphane snaží zajistit svou dominanci v domácnosti a v posteli. Carole pochopí, že to s ním nemůže vydržet, ale než ho stihne opustit, přijde do jiného stavu a na Stéphanovo naléhání si dítě (je to kluk) nechá. To se opakuje s druhým chlapcem, při třetím pozitivním textu už Carole nezaváhá a Stéphanovi navzdory jde na potrat.

Podle nakladatelské anotace komiks vznikl v rychlém zátahu v reakci na vzestup krajní pravice ve Francii i v celé Evropě. Vyšel v roce 2024, přičemž zachycuje docela dlouhé období už od devadesátých let, kdy se dvojice seznámila. Při zpětném pohledu si autorka všímá věcí a jevů, které tehdy přehlédla nebo podcenila. Demonstruje to zejména na zdánlivě nevinném, hravém přání k narozeninám, které jí Stéphane nakreslí: je na něm zamčená truhlice ukrývající poklad symbolizující Carolino nitro. Stéphane na obrázku útočí na truhlici sekerou, aby onen poklad dostal ven. Dalo by se to přejít jako klukovský vtípek, ale Carole zatrne: Proč tak agresivní útok? Proč nepoužít metaforický klíč, slova či melodie? Sekera se od té doby stává symbolem a metaforou Stéphanovy agresivity (v sexu i ve vztahu jako takovém) a narůstající misogynie.

Carole Lobel vše nakreslila tříbarevnou propiskou – stačí jí tedy černá, červená a zelená. Komiks přitom pojala – možná i vzhledem k práci výtvarnice na realistických či přinejmenším vizuálně přímočarých videohrách, která ji dlouhodobě živí – jako zdánlivě neforemné, neumělé dětské kresbičky. Sama sebe kreslí jako androgynní plachou bytost s trčícím střapcem vlasů, Stéphanova podoba připomíná psí hlavu, trochu buldočí, ovšem s plandavýma černýma ušima dalmatina, možná upomínající na nějakého typizovaného voříška z dětských knížek. Ale i v této hravé karikaturní poloze jej dokáže Lobel vykreslit jako hrozivého a nebezpečného muže. Stejně jako umí s pomocí prostých metafor zachytit temné události: například znásilnění neznámým mužem pojme jako útok obří černé kaňky. Jednoduchost kresby tu nijak nevadí, protože podobnými metaforami a vizuálními hříčkami komiks místy vyloženě hýří.

Tak jak Stéphane celý život nadává na ženy a vyčítá jim jejich výhody, nabírá postupně o komiks Na nepřátelském území podobný charakter lamentace, jen opačným směrem. Není vyloženě protimužský (byť oním nepřátelským územím má autorka na mysli svět ovládaný agresivními muži), ale žádnou kladnou mužskou postavu tu vlastně nenajdeme, jen pár neutrálních epizodních. Zato prasáků a sexuálních útočníků je tu až až. Vše vrcholí v závěru, kdy už pár dávno žije odděleně, nicméně Stéphanův vliv na syny neslábne. Chlapci si hrají se zbraněmi a tanky a později, v samém závěru komiksu, se ten starší rozhodne vstoupit do armády. Může to působit trochu přepjatě, ale po zkušenostech, jaké si Carole prožila, a ve světě, kde sílí otevřeně fašistické tendence, se to dá snadno pochopit.

Na nepřátelském území je každopádně silný a zároveň citlivý komiks, který by si měly přečíst všechny ženy, které mají byť jen podezření, že žijí v toxickém vztahu. A muži by se mohli poučit, že mužnost nerovná se agresivita a dominance, že kariérní problémy by neměly ovlivňovat partnerský vztah či rodinu a že uzavírání se do internetových komunit je nebezpečnější, než se na první pohled zdá.