Hikaru a Jóšiki jsou odmala nejlepší kamarádi. Jak by taky ne, když pocházejí ze zapadlé vesnice na japonském venkově obklopeném vysokými horami porostlými hlubokými lesy, ve které byla o další kluky jejich věku vždycky nouze? A tak na sebe spíš zbyli, než že by si jeden druhého vybrali. Ale to nevadí. Vadí, že Hikaru před půl rokem zmizel kdesi na horském úbočí a to, co se vrátilo, sice vypadá jako Hikaru, má jeho vzpomínky, chová se skoro jako Hikaru, mluví skoro jako Hikaru, ale není to Hikaru. A Jóšiki se uprostřed dusivého léta chystá ne-Hikarua konfrontovat.

Léto, kdy zemřel Hikaru vychází v japonštině od roku 2021. Za scénářem i kresbou stojí mangaku vystupující pod uměleckým pseudonymem Mokumokuren, jenž si chrání svou identitu do té míry, že i na autogramiádách mívá zakrytou tvář a používá nebinární označení „oni“. V rozhovoru pro japonský kulturní online magazín Real Sound vysvětloval, že nápad na kostru příběhu dostal, když se učil na přijímací zkoušky na střední školu. Po jejím absolvování začal v lednu 2021 zveřejňovat své kresby na twitteru. Jeho tvorba se stala virální a přitáhla pozornost pracovníků redakce komiksové platformy Young Ace Up vydavatelství Kadokawa Šoten, kde Hikaru vycházel do loňského roku, kdy se přesunul na webový magazín KadoComi spadající po stejné vydavatelství. Japonsky dosud vyšlo devět tankóbonů a hned prvního dílu se prodalo 200 tisíc výtisků.

O úspěchu série svědčí dva romány z pera Mii Nukagy, které podle mangy vznikly, její divadelní adaptace uvedená v roce 2026 v režii Sotara Fudžii, vomic adaptace kombinující manga panely s profesionálním dabingem, zvukovými efekty a podkresovou hudbou a anime adaptace, které se zhostilo studio Cypic (dříve Cygames Pictures) a která je dostupná i na českém Netflixu. V češtině vychází Léto, kdy zemřel Hikaru od loňska v nakladatelství Crew v překladu Anny Křivánkové a zatím máme k dispozici první čtyři díly.

Tváře tající jako zmrzlina

„A já si myslel, že to mám perfektně zkopírovaný…“ povzdechne si ne-Hikaru, který ještě před chvílí spokojeně lízal nanuka. V panujícím vedru se stejně jako zmrzlina rozpouští i jeho tvář a objevuje se to, co je teď Hikaru uvnitř doopravdy – neohraničená, elegantně vzorovaná, rozpínající se hmota. Cosi. „Prosím… Nikomu to neříkej…“ objímá to svého kamaráda. „… Tělo i povahu mám sice půjčený, ale stejně tě mám moc rád… Tak prosím… Já tě nechci zabít.“ (s. 8–10) Jóšiki nezačne křičet, neztropí scénu ani se nepustí s monstrem obývajícím tělo jeho přítele do boje. Děsivé tu není samotné monstrum, které samo pořádně neví, kdo je a co je jeho cílem, vyjma toho, že by rádo zůstalo nějaký čas člověkem a okusilo všechno, co vidělo lidi po staletí dělat. Děsivá je otázka, co uděláte, když monstrum vypadá přesně jako někdo, koho milujete, koho jste ztratili – a moc dobře víte, že je to napořád –, koho ale můžete mít alespoň v této podobě zpátky?

Jóšiki se rozhodne, že alespoň prozatím nechá věci tak, jak jsou. Je lepší mít nějakého Hikarua než žádného. Dynamika mezi Jóšikim a ne-Hikaruem se v průběhu vyprávění mění, monstrum jako by se polidšťovalo a Jóšiki postupně akceptuje temnotu, kterou ne-Hikaru představuje a kterou s sebou do vesnice přináší. Spolu s ním se totiž z hory připlížili další přízraky, strašidla a duchové – nečistoty, které pronikly trhlinou z onoho světa do toho našeho a které nemají zájem ochutnávat melouny a učit se, že se lidé nezabíjejí, protože pak jsou další lidé smutní, a že na kočky se musí opatrně, když si je chcete pohladit. Ne, tahle monstra chtějí ubližovat.

Autor si při odhalování temné historie oblasti i samotného původu ne-Hikarua umně pohrává se čtenářovou psychologií. Je si velice dobře vědom, že strach a fascinaci dělí jen velice tenká hranice a snadno se stane, že fyzické projevy úzkosti a strachu mylně připíšeme vzrušení a přitažlivosti, a velice dobře s tímto faktem pracuje. Jedna z nejpůsobivějších scén, ve které se ne-Hikaru svlékne ve školní šatně do půl těla a dovolí Jóšikimu, aby mu sáhl do těla a okusil, co je doopravdy zač, je stejnou měrou odpudivá jako erotická.

Stěny mají oči

Je evidentní, že má autor příběh promyšlený dlouho dopředu. Vyprávění plyne přirozeným tempem vpřed a nikam neuhýbá ani nepřešlapuje na místě. Prozatím poslední, čtvrtý díl končí dost bezhlavě a v podstatě nutí čtenáře, aby si chtěl pořídit i díl pátý.

Pátrání po historii vesnice a jejího okolí a objevující se monstra jsou sice napínavá a zábavná, zásadnější je ale vývoj vztahu ústředních postav. Jóšiki ví, že je jiný. Ví, že jeho jinakost není v pořádku, koneckonců to slyší odevšad – homosexuála, který z jejich vesnice pocházel, všichni označují za nemocného. A ví, že těžko může o svých pocitech mluvit s tím, ke komu je chová. Všemi oblíbený vtipálek Hikaru, který slavil úspěchy u holek, je mrtvý, a co mu nedokázal říct, už mu říct nikdy nebude moct. Stejně jako ne-Hikaru i Jóšiki vězí na své vlastní neviditelné hoře, odříznutý od ostatních, osamělý a vyděšený z monstra, které sám v sobě vidí. Nakonec se ukazuje, že může být mnohem těžší vypořádat se s drbnou za pultem obchodu a vesnicí, která ví o všech všechno, než trávit čas s oživlou mrtvolou nejlepšího kamaráda.

Není bez zajímavosti, že autorův pseudonym Mokumokuren znamená „mnoho očí“ a je jedním z jókai – strašidel, bubáků, šotků a přízraků japonského folklóru. Mokumokuren sám o sobě není nijak nebezpečný, děsivý je ale dostatečně. Objevuje se totiž v dírách, které se při nedostatečné péči dělají v papírových posuvných dveřích, a pozoruje, co se děje uvnitř v domě.

Tvář tak známá a tak cizí

Vizuální stránka příběhu skvěle doplňuje silný scénář. Tenké světlé linie podtrhují význam světla a světlá a prázdná místa jsou tu stejně důležitá jako ta tmavá, ne-li ještě důležitější. V tomhle příběhu totiž horor nepotřebuje tmu k tomu, aby se odehrál. Světlo a tma a mezi nimi šedé plochy, protože je to právě šedá, co vyplňuje prostor mezi tím, co je zcela zjevné, a tím, co zůstává skryté, prostor, ve kterém se obzvlášť Jóšiki ocitá častěji, než by chtěl.

Kresba nenuceně přechází od křehkých výjevů ze života dospívajících ke groteskním nadpřirozeným výjevům. Ty však zůstávají vizuálně spjaté s realitou a přispívají ke strhujícímu dojmu z četby. Hutné letní dusno ze stránek přímo sálá a vtahuje do vyprázdněných, rozpálených ulic, které vyplňuje jen ohlušující cvrkot cikád a cinkání vlakového přejezdu. A možná i nějaké to volání přízraků, když máte schopnost je – jako Jóšikiho spolužačka – slyšet.

Autor skvěle pracuje s obličeji a výrazy, stačí drobná změna a známá postava najednou vypadá docela cizí. Znepokojení, které tím ve čtenáři vyvolává, je mnohem hlubší a působivější, než kdyby nakreslil prvoplánově odpudivou příšeru. Ke slovu se dostává body horror – samotné tělo se tu stává zdrojem nejistoty: je známé, ale zároveň není, pozbylo útěšnou schopnost. Jak se schovat do náruče přítele, když za slupkou kůže dlí monstrum z hory?

Nezůstat sám

Mokumokuren říká, že interpretace je na každém čtenáři, sám ale svou sérii charakterizuje jako queer coming of age horor, a přestože je napětí mezi Jóšikim a Hikaruem jasně patrné už po pár stránkách, není Léto romantickým příběhem. „Je v pohodě, že existují neromantické queer příběhy,“ napsal Mokumokuren na svém účtu na sociální síti Bluesky. „A to, že člověk nerozumí romantickým pocitům nebo sexuální touze, je podle mě pro queer příběh důležité.“

Autorova schopnost zkombinovat prvky nadpřirozeného tajemna, lovecraftovského hororu, bildungsromanu a zkoumání intimity a sexuality, aniž by ta která část převážila a zastínila ostatní, je velice působivá. Léto, kdy umřel Hikaru je ale nakonec především studií nejisté hranice mezi láskou a ztrátou, pamětí a identitou, lidskostí a nelidskostí. Co z nás dělá toho, kým jsme? Tělo, nebo duše? Když zemře tělo, duše podle šintoismu, původního japonského náboženství, přetrvává. Co když ale zmizí duše a zůstane tělo? Je stále tím samým člověkem, nebo jen prázdnou schránkou?

Samotný název obsahuje zásadní paradox: Hikaru zemřel, přesto je ale dál fyzicky přítomný. Jeho duše je pryč, Jóšiki ale nemůže přijmout jeho nepřítomnost a nedokáže se vzdát imitace Hikarua, protože i ta je lepší než prázdno, které by bez ní zavládlo. Hrůza vyvěrající z vědomí, že osoba, kterou jsme milovali, je navždy pryč, je totiž děsivější než všechny příšery všech světů.