Komiksy beze slov jsou specifická disciplína, která vyžaduje nanejvýš pečlivou a promyšlenou práci s obrazem. Obvykle se jedná spíše o kratší formáty, stripy nebo povídky, ty nejslavnější nakreslil již v sedmdesátých letech Moebius ve volné sérii Arzach. Až v novém tisíciletí se kreslíři odvážili vytvořit také bezeslovné komiksové romány, z nichž největší věhlas získal Nový svět australského kreslíře Shauna Tana. Ale i čeští čtenáři toho mají k dispozici více: převážně beze slov jsou komiksové knihy Thomase Otta, vyšla u nás komiksová báseň Řeka italského tvůrce Alessandra Sanny a máme i nejméně jednoho domácího kreslíře, který s bezeslovnými komiksy pracuje opakovaně, totiž Pavla Čecha, který se bez textu obešel jak v povídkové sbírce Dědečkové, tak v nápaditém antiutopickém albu A. Komiksů beze slov lze tedy i v českých knihkupectvích nalézt docela dost.

Epika beze slov

Syn medvědího otce francouzského kreslíře Nicolase Presla (nar. 1976) je přesto v něčem jiný: zatímco většina zmíněných pracuje více s atmosférou nebo jednotlivými výjevy než s epickým dějem, Presl beze slov vypráví docela dlouhý příběh. Autor je na němé komiksy specialistou, publikoval jich ve Francii už několik a vesměs se dočkaly pozitivních ohlasů. V tomto díle z roku 2010 se inspiroval pyrenejskou legendou o spojení ženy a medvěda, zasadil ji do bezčasí 19. století a vybavil mnoha scénami a obrazy, které lze považovat za alegorické.

Svérázný lovec žijící s manželkou v chalupě stranou od civilizace jednou zastřelí medvědici a nechá si medvídě. Ochočí ho a vychovají skoro jako syna – z medvěda se stane docela inteligentní bytost, která s nimi jí u stolu, hraje si s nimi, a dokonce dokáže naštípat dříví. Muž jej začne vodit na trhy, kde medvěd předvádí zábavné artistické kousky a vydělává poměrně dost peněz, než ovšem napadne uličníka, který do něj píchá zezadu klackem. Muž i medvěd jsou zatčeni, medvědovi za trest useknou přední tlapu a muž stráví několik měsíců ve vězení. Jeho žena se však mezitím s medvědem sblíží až příliš, a dokonce s ním otěhotní. Narodí se dítě s medvědí hlavou, z něhož vyroste vzdělaný muž s univerzitním vzděláním – ale v lidské společnosti zůstane stejně outsiderem.

Nesouměrné a zkroucené postavy

Příběh opakovaně překvapuje, nabízí nečekané, převážně tragické zvraty a směřuje k baladickému závěru, který nicméně autor nakonec zaplaší. Titulní hrdina zažívá (obvykle tvrdě vydřené) úspěchy i náhlé pády, opakovaně propadá beznaději ze své bizarní existence. Dlouho žasneme, že jej obyvatelé Preslova fikčního světa přijímají bez zábran a předsudků, aby jej pak ale stejně zostudili nějakým krutým žertem. Podobně dlouho čekáme, zda se v něm probere zvířecí podstata, zda se stejně jako jeho otec rozzuří a objeví v sobě divokou šelmu. Bezeslovné vyprávění přitom příběhu dodává melancholickou atmosféru a místy trochu fatalistický tón.

Obojí samozřejmě posiluje originální černobílá kresba, kterou ve Francii přirovnávají k expresionismu. V Česku bychom to možná doplnili na kuboexpresionismus, protože kostrbatá nesouměrná a zkroucená těla ve stylu Egona Schieleho a modiglianovsky dlouhé krky se občas ocitají v pozicích a perspektivách téměř kubistických. Všelijak nahnutá architektura, pohledy seshora, kdy se linky stromů nebo budov rozebíhají od středu obrazu do stran, zase upomíná na specifickou vizuální stránku němých expresionistických filmů. Postavy jsou výrazně zdeformované a nahlížené z roztodivných úhlů, lovec má občas oči spíše jako ptáci po stranách obličeje, navíc výrazně zvětšené a černou zorničkou zcela vyplněné, což kreslíř později využije jako působivý symbol. Obličeje většiny postav, od diváků na ulici po soudce v soudní síni, působí jako neuctivé, spíše zohyzďující než zesměšňující karikatury. Vše budí dojem jakéhosi pokřiveného, nehezkého a ne moc přátelského světa. Dodejme ještě, že bezkonturová kresba na obálce trochu klame, protože uvnitř se naopak pracuje výhradně s konturami a důraznými linkami.

Zároveň ale Presl umí být dynamický a střídat tempo vyprávění: obvykle pracuje se třemi až pěti panely na stránce, samozřejmě nesouměrně uspořádanými, ale občas zaplní jedním panelem celou stránku, zatímco některé pasáže (zejména růst a dospívání medvědích hrdinů z mláděte v mladé dospělé) zachytí malinkými kruhovými okny, jichž se na stránku vejde i dvacet. Skvěle pracuje s obrazovou metaforikou – úředníci mají místo hlavy čísla, univerzitnímu profesorovi se z krku line vlna textu.

Možná v závěru příběhu trochu padá tempo, titulní hrdina se až příliš názorně potácí v chandře, přičemž občas mu do života zničehonic kdosi vpadne a po chvíli zase bez vysvětlení odpadne. Některé motivy jako by autor nechával stranou, přitom mohou být pro osud medvědomuže i jeho rodiny dost zásadní. Ani útěšný závěr není zrovna přesvědčivý: na jednu stranu ho těžce zkoušeným postavám přejeme, na druhou nemá moc velkou oporu v logice děje.

Rozhodně jde o ukázku výrazného artového komiksu, na němž není datum vzniku nijak znát. A bylo by zajímavé zjistit, kam se kreslířova tvorba za těch šestnáct let vyvinula.