Dokážete si vybavit své první setkání s japonskou kulturou? Dlouhou dobu jsem byla přesvědčená, že mně ho zprostředkoval fenomenální seriál Goro, bílý pes, který ve mně vzbudil hlubokou touhu vlastnit bílého psa a vysokofrekvenční píšťalku. Až při rešerši před psaním tohoto textu jsem ale zjistila, že mě do světa japonské tvorby neuvedl v pořadu Vega Stanislav Hložek, ale Karel Gott, který dětem usazeným u obrazovek oznamoval, že už k nám letí malá uličnice včelka Mája. Ano, Včelka Mája sice vznikla jako koprodukce podle předlohy německého spisovatele Waldemara Bonselse (1880–1952) z roku 1912, dvě řady ale v letech 1975 a 1979 vyrobilo studio Nippon Animation. A z Japonska se pak Mája rozletěla skutečně do celého světa od Íránu po Latinskou Ameriku. I vy jste tak možná sledovali své první anime mnohem dřív, než tušíte. A stejné provenience byl i Willy Fog, který s krásnou Romi cestoval kolem světa za osmdesát dní (Willy Fog na cestě kolem světa) a patřil k tomu nejlepšímu, co socialistická televize z animované produkce nabízela.

Japonské komiksy a animované filmy a seriály se u nás i ve světě za posledních čtyřicet let zabydlely tak dobře, že informace o tom, kterak to neměly dokonce ani na americkém, natož na našem trhu úplně jednoduché, bude možná znít překvapivě. Stejně jako to, že okaté postavičky, s nimiž je v porovnání se superhrdiny v pláštěnkách o tolik snazší se ztotožnit, začaly zabírat dlouhé police v knihkupectvích vlastně teprve nedávno.

Když manga dohnala toaleťák

Hodnota globálního trhu s mangou činila v loňském roce 10,2 miliardy dolarů. Až do osmdesátých let přitom zůstávala v podstatě výhradně japonskou záležitostí. V roce 1978 vyšla v Americe první manga přeložená do angličtiny – protiválečný Bosý Gen Keidžiho Nakazawy, ztvárňující autorovu zkušenost jakožto přeživšího atomového útoku na Hirošimu (jeho dílo posléze inspirovalo Arta Spiegelmana při psaní Mause). Po dvou dílech, které nezaznamenaly žádný velký úspěch, se nikdo další do vydávání japonského komiksu nehrnul. „Věděli jste, že se v roce 1980 v Japonsku prodala miliarda komiksů (z celkového počtu 4,3 miliardy vydaných knih a časopisů)?“ píše ve své stále populární knize Manga! Manga! (1983) americký překladatel Frederik L. Schodt, jenž stál u zrodu anglickojazyčných překladů japonské mangy. „Nebo že se v lednu 1981 prodaly každý týden tři miliony výtisků Šónen Džampu (což odpovídá celkovým prodejům Newsweeku v celých Spojených státech)? Anebo že Japonci momentálně spotřebují víc papíru na komiksy než na toaleťák? Ne?“ Nevěděli, ale Fred věděl a byl odhodlaný americkému publiku otevřít bránu k nepřeberné zásobárně fascinujícího čtení.

V Americe nakonec prorazil až v roce 1987 komiks Akira, který tehdy vydali v Marvel’s Epic Comics. Strach, že se do příliš exotického ovoce nebude čtenářstvu chtít, přiměl vydavatele k několika z dnešního pohledu poměrně bizarním krokům: formát se zvětšil tak, aby odpovídal standardním západním komiksovým sešitům, černobílá kresba se dočkala barvy a kniha se četla zleva doprava, jak jsme zvyklí, a ne zprava doleva, jak tomu u mangy bývá. A protože se musely všechny panely pootáčet, zůstává Akira s velkou pravděpodobností jediným komiksem, jehož postavy jsou do jednoho leváci.

Až do devadesátých let cílila v Americe vydávaná manga výhradně na mladé muže. Knihy tak končily ve specializovaných obchodech se specifickou klientelou a neměly moc šanci oslovit širší čtenářskou obec. To se změnilo se vznikem společnosti VizMedia, která Američanům představila mimo jiné takové fenomény, jako jsou Sailor Moon nebo Pokémoni. Aby předešla tomu, že jimi vydávaná manga skončí výhradně v obchodech s komiksy, využila VizMedia dnes s oblibou skloňovaný termín „komiksový román“ (graphic novel), jenž jim umožnil mangu podloudně propašovat do normálních knihkupectví a tím pádem k podstatně většímu počtu podstatně diverzifikovanějších čtenářů. Někdejší exotické zboží se mohlo změnit v globální popkulturní fenomén.

Konečně „ta pravá“ manga

V roce 2002 pak nakladatelství Tokyopop přišlo se „stoprocentně autentickou mangou“, která měla stejnou podobu, na jakou jsme dnes v českém prostředí zvyklí my – černobílá kresba, menší formát, čteme zprava doleva.

Americký „manga trh“ začal růst a už nepřestal. V roce 2021 pak předhonil zbytek komiksového, ne-mangového trhu. Mezi lety 2019 až 2022 se prodeje mangy zečtyřnásobily, stal se z ní čtvrtý nejprodávanější fiktivní žánr po romancích, thrillerech a fantasy. Hodnota amerického trhu s mangou byla v roce 2024 odhadovaná na 1,06 miliardy dolarů a v roce 2030 by měl podle očekávání dosáhnout hodnoty 3,73 miliardy dolarů. Kdyby to jako důkaz boomu nestačilo, pak vězte, že v prvním roce koronavirové pandemie se stal celosvětově nejúspěšnějším filmem Demon Slayer natočený podle stejnojmenné mangy – vydělal 472 milionů dolarů. Na první pohled kulturně značně specifická zábava z poměrně malé země očividně zpracovává zcela univerzální témata.

A nejde jen o Spojené státy. Ve Francii si manga ani nemusela složitě budovat jméno a prostě se připojila k dlouhodobě vzkvétající komiksové kultuře, přesto je však její úspěch nepřehlédnutelný. Podle francouzského regulačního úřadu pro audiovizuální a digitální komunikaci (ARCOM) dvaačtyřicet procent Francouzů starších patnácti let vidělo nebo četlo v roce 2024 alespoň jedno anime nebo mangu. Deník Le Monde zveřejnil v červenci 2025 článek věnovaný rostoucí popularitě mangy, jež v té době tvořila přibližně jedenáct procent francouzského knižního trhu a generovala roční zisk 309 milionů eur. Z přehledu evropských trhů, který v roce 2026 zveřejnil Publishers Weekly, je jasně patrný rostoucí počet překladů z japonštiny. Právě ve Francii byla japonština v roce 2024 zdrojovým jazykem 19,9 procenta překladových titulů.

Stejně významné postavení jednoho z nejdůležitějších zdrojových jazyků překladové literatury zastává japonština i v sousedním Německu. Z výroční zprávy německé asociace nakladatelů a knihkupců Börsenverein des Deutschen Buchhandels vyplývá, že v roce 2023 tvořily tituly přeložené z japonštiny 12,8 procenta všech překladových knih, čímž předstihly i francouzštinu. Celkový počet vydaných titulů strmě roste, podle deníku Der Tagesspiegel se počet titulů vydané mangy a manhwy (korejských komiksů) v roce 2025 oproti roku 2020 téměř zdvojnásobil (z 1234 na 2204). Německý trh má ale proti českému na poli vydávání mangy zhruba dvacetiletý náskok. Čeští fanoušci museli totiž vydržet až do poloviny druhého desetiletí nového milénia, než mohli i oni zažít mohutný rozkvět popularity svého oblíbeného žánru.

Zábava pro děti a dětinské dospělé

Podle japanoložky a přední překladatelky (nejen) mangy Anny Křivánkové to způsobilo hned několik faktorů. Prvním je značně omezená velikost našeho knižního trhu. A pak je tu postoj veřejnosti vůči komiksu. Minulý režim jej spojoval s podvratnou západní kulturou. V kapitole Planety Nippon věnované manze v České republice cituje Křivánková z dnešního pohledu zábavný článek z deníku Svobodné slovo z července 1985 nazvaný Papírová droga: „Snad pod vlivem Západu, anebo z jakési vnitřní nutnosti odreagovat se, sahá dnešní Japonec nejraději po comicsu… Manga zdaleka neláká jen mládež nebo vrstvy s nižší úrovní vzdělání. Denně lze spatřit vážené státní úředníky, kterak třeba v tokijské podzemní dráze visí očima na stránkách této papírové drogy.“ (s. 344) Následuje silné nadhodnocení počtu vydávaných mang a podhodnocení počtu lidí, které komiksový průmysl zaměstnával. Podstatnější než tvrdá fakta je ale sentiment, jenž z článku jasně pramení: komiksy jsou zábava pro mladé a nedovzdělané.

Jako zábava pro děti a dětinské dospělé byl japonský komiks vnímaný ještě dlouho po revoluci, pokud tedy nebyl první asociací pornografický obsah. V roce 2000 pak ale vtrhli na české obrazovky pokémoni a slavili obrovský úspěch. Fanouškovská základna ovšem zůstávala dlouhé roky odkázaná na pirátské kopírování papírové mangy a s nástupem internetu pak na nelegální stahování anime a jeho následné (v počátcích notně drahé a nervydrásající) vypalování na cédéčka.

Na přelomu tisíciletí jsme se dočkali první oficiální mangy, kterou vydalo nakladatelství Calibre Publishing: jednoho svazku bizarní mangy Gon Masašiho Tanaky, jež vycházela v originále v letech 1999–2002. Anna Křivánková popisuje v dosud nepublikovaném článku pro Palgrave Macmillan, věnovaném českému a slovenskému trhu s mangou a anime, jak tato zvláštní volba němé mangy, kterou nebylo tím pádem zapotřebí překládat, nepřekvapivě českým čtenářům neučarovala, a další díly proto nenásledovaly.

V prvním desetiletí nového milénia přišlo s první mangou nakladatelství Zoner Press. Volilo ale méně známé příběhy, které si také nedokázaly získat větší popularitu. V roce 2007 se k Zoner Pressu přidalo nakladatelství Talpress – začalo vydávat manhwa sérii Deník pána démonů od Chi Hyong Lee a Lee Yun Hee. Křivánková k tomu podotýká, že série byla zprvu propagována jako manga, což je poměrně ironické, neboť „korejská komiksová scéna tradičně nese jakékoliv srovnání s tou japonskou poměrně nelibě“ (Planeta Nippon, s. 347). Po roce 2010 už Talpress pokračoval s vydáváním japonské mangy.

O rok později vstoupil na trh japonských komiksů hráč, který měl jeho podobu jednoznačně změnit. Tradiční komiksové nakladatelství Crew se pustilo do vydávání mangy ve velkém stylu. Místo aby sázelo na méně známé nebo úplně neznámé tituly, rozhodlo se sáhnout po těch klasických, jako byly Crying Freeman či Naruto, nebo po mimořádně úspěšných sériích Death Note – Zápisník smrti a Bleach. „Japonci se nesnaží expandovat za každou cenu, chtějí mít jistotu, že dají své tituly do správných rukou, a jednání s nimi bylo opravdu během na dlouhou trať,“ vzpomíná na začátky mangy v Crew jeho spolumajitel Jiří Pavlovský. „Od chvíle, kdy jsme začali jednat přímo s japonskými majiteli práv, trvalo kolem deseti let, než došlo k vydání prvního titulu. Deset let oťukávání z jejich strany, zdvořilých konverzací a společenských konverzací, než jsme mohli začít vydávat. A ani tehdy jsme neměli vyhráno a některé tituly, jako Akiru, Ghost in the Shell a další, jsme si museli ještě zasloužit.“

Kolem roku 2015 se začal počet vydávaných sérií rychle zvyšovat a spolu s tím se rozrůstala i rozmanitost žánrů – od klasických k aktuálním hitům, od hororů po něžné slice of life: vybrat si najednou mohl každý, sportovci stejně jako milovníci hororů. Frekvence vydávání sérií se zvýšila ze dvou na čtyři díly ročně. V současné době má Crew na svém kontě kolem čtyřiceti různých sérií plus několik jednodílných příběhů. „To je už opravdu hodně,“ konstatuje Pavlovský, „portfolio teď budeme rozšiřovat hlavně do přilehlých oblastí – nedávno jsme například rozjeli korejské webtoony a budeme především nahrazovat ukončené série novými. Spíš než čtenáři jsme limitovaní tím, že mangy překládáme z originálu, a opravdu kvalitních překladatelů z japonštiny není neomezené množství. A i výroba mangy je náročnější – a to ani nemusí být způsobeno opravdu přísnou kontrolou, jaká probíhala v případě Akiry či teď Naušiky z Větrného údolí. Ale přesto si myslím, že to portfolio bude růst. Pomaleji než dříve, ale bude. Zájem o mangu je, a je spousta skvělých titulů, které bychom chtěli vydat, a každou chvíli se objevují další.“

V posledních letech se ke Crew na poli mangy připojila další nakladatelství jako Gate, Egmont (od r. 2024 Alicanto), Argo a Host. Podle databáze ComicsDB máme k dispozici aktuálně 1734 komiksů přeložených z japonštiny od 218 autorů. Napadá vás nějaký jiný jazyk kromě angličtiny, v němž bychom měli k dispozici tolik titulů?

Pandemie jako urychlovač

Pandemie covidu-19 nehezkým způsobem ztrpčila život celé řadě podnikatelů, nakladatele nevyjímaje, ale manze se v té době začalo dařit ještě víc. Lidé byli doma a chtěli dělat něco, co odvede jejich myšlenky od apokalypsy, která se odvíjela v přímém přenosu za okny jejich bytů. A co víc, následné lockdowny zavřely doma děti, jejichž rodiče museli dál pracovat. Každý, kdo se někdy snažil zabavit prepubescenta nebo pubescenta něčím jiným než obrazovkou, velmi dobře ví, že dobře zvolená manga na většinu z nich alespoň na čas zabere. „Manga ohromně boduje u mladší čtenářské populace a vlastně téměř nahradila superhrdinský komiks. A dává to smysl,“ vysvětluje úspěch mangy Jiří Pavlovský. „Hrdinové mangy jsou většinou mladší, je tam větší důraz na jejich vývoj, emoce, přátelství a i vztahové linky, jsou tam efektní akce, dají se podle toho dělat skvělé kostýmy. Manga má navíc podporu v televizi, kdy podle téměř každé úspěšné mangy vznikne i anime seriál. Funguje i to, že manga je hodně populární u ženské části čtenářstva – a jak známo, holky jsou mnohem věrnější a vytrvalejší čtenáři než kluci.“

Nejvíc fascinující na boomu mangy není nakonec sama její popularita, spíše to, že se z ní stalo něco zcela běžného. Knihy dříve spojované s poměrně malou subkulturou dnes zabírají celé regály knihkupeckých řetězců. Přitahují čtenáře, kteří se za žádné velké fanoušky komiksu nepovažují. Díky masivnímu propojení s vizuálním a herním průmyslem si úspěšně získávají pozornost publika, jehož čtecí návyky jsou čím dál výrazněji formované streamovacími platformami, sociálními sítěmi a mezinárodní fanouškovskou komunitou. Symbiotický vztah mezi mangou, anime, které podle něj obvykle vzniká, počítačovými i karetními hrami a veškerým merchem je unikátní. Jedno se sytí z druhého, divák nadšený novým seriálem na Netflixu sáhne při čekání na další sérii s chutí po manze a naopak. Pestrost žánrů a stylů, vizuální stránka, která je schopná vyprávět příběh v dalších rovinách, vedly k tomu, že v Čechách přestala manga být jen exotickým doplňkem komiksových polic. Dnes je z ní ústřední hybatel, který přetváří police samotné.