Nestává se často, že by české nakladatelství přistoupilo k vydání nějakého starého zahraničního komiksu. Proto je příjemným překvapením, že se nakladatelství Host odvážilo vydat rozsáhlý, téměř sedmdesát let starý argentinský komiks. Sci-fi seriál Eternaut vycházel na pokračování v letech 1957–1959 v argentinském komiksovém magazínu Hora Cero a údajně měl mít zprvu jen sedmdesát panelů. Postupně se však tvůrcům, scenáristovi Héctoru Germánu Oesterheldovi (1919–1977/78) a kreslíři Franciscu Solanu Lópezovi (1928–2011), rozrostl do vpravdě epických rozměrů. A stal se jedním z milníků nejen argentinského komiksu.

Zabijácký sníh

Tvůrci příliš neváhají a rychle nastolí apokalyptickou situaci: v Buenos Aires začne padat sníh, jehož jediná vločka zabíjí při dotyku s kůží vše živé. Hlavní hrdina a vypravěč příběhu Juan Salvo pozve k sobě domů na partii karet tři přátele. Hru naruší sněžení, přičemž jeden z mužů, profesor Favalli, si všimne zabijáckých účinků sněhu a duchapřítomně zorganizuje utěsnění domu, v němž se čtyři muži společně se Salvovou manželkou a malou dcerou ocitnou uvězněni. Když jeden z nich vyběhne ven ve snaze zachránit svou rodinu, záhy padne na ulici mrtev. Ostatní si počínají uvážlivěji, dokonce sešijí jakési skafandry, díky nimž se ve sněžení mohou pohybovat. Na výpravách za jídlem či léky potkávají další přeživší, některé přátelské, jiné agresivní.

Postapokalyptická sci-fi s prvky survivalu se nicméně brzy mění v military sci-fi. Vyjde najevo, že smrtící sníh byl předvojem mimozemské invaze a Salvo s přáteli se přidávají k vojenské jednotce, která se vetřelcům rozhodla postavit. Nejprve bojují s velkými brouky, následují ohromná nezranitelná zvířata s tělem slona a hlavou lamy. Salvo zjistí, že tyto bytosti nemyslí samostatně, ale jsou psychicky ovládány Rukouny, humanoidními mimozemšťany. Ale ani oni nejsou strůjci invaze, mají nad sebou vyšší, v komiksu neidentifikovanou sílu. Salvo a jeho spolubojovníci tak narážejí na další a další, čím dál nebezpečnější soupeře.

Akční scény střídají dlouhé dialogy, v nichž se postavy pokoušejí přijít věcem na kloub. Ukazuje se, že i zdánlivě bezvýchodné situace mají spásné řešení, zároveň hrdinové opakovaně propadají beznaději, když si uvědomí, jak technologicky vyspělý je protivník, s nímž se utkávají. Občas je to trochu emoční horská dráha, například když Salvo záhy po euforii nad dílčím vítězstvím zjistí, že ho čeká mnohem těžší výzva. Nepochybně se tu projevuje seriálovost původního vydávání, která musela udržovat pozornost čtenářů. V souborném vydání není na překážku, jen místy působí trochu repetitivně. Oesterheld si také občas pomůže náhodami nebo nečekanými zvláštnostmi mimozemských vetřelců, které lidem pomohou se s nimi překvapivě snadno vypořádat.

Vnitřní monology

Téměř sedmdesát let od vzniku komiksu je nepochybně znát, i když méně, než bychom čekali. Co současného čtenáře okamžitě překvapí, je ohromné množství textu. Převážně jde o dialogy, ale často také o vnitřní monology vypravěče Salva. A samozřejmě se tu úvahy (o povaze nebezpečí, o šancích Salva a jeho přátel i lidstva jako takového) opakují a zmnožují. Nejčastějším oknem je obličej s rozsáhlou promluvovou bublinou. Teprve ve druhé polovině komiksu textu mírně ubývá a více se vypráví obrazem, což ale souvisí také s nárůstem akčních scén, při nichž na řeči není moc místa (ale stejně se tu i v zápalu bojů dost mluví). Komiks díky tomu získává spád a i kreslíř má více příležitostí ukázat, co umí.

A že je toho opravdu dost. Francisco Solano López představoval špičku tehdejší komiksové tvorby, a to i v mezinárodním rozměru. Kreslil realistickou perokresbou, jejímž prostřednictvím skvěle zachycuje mužné tváře hrdinů i dynamické střety vojáků s brouky; v českém prostředí bychom jej mohli přirovnat ke Gustavu Krumovi. Vypráví v menších oknech ve třech řadách, jen výjimečně strukturu poruší, když jedno okno protáhne po délce celé strany nebo mřížku naruší vertikálně. Obecně nehledejme žádné experimenty, tehdy se v komiksovém médiu moc nepěstovaly, vše se podřizovalo srozumitelnému vyprávění a také časopiseckému publikování. České vydání vychází z novodobého souborného vydání v minulém desetiletí (značnou popularitu mu vynesla americká verze z roku 2016, která získala Cenu Willa Eisnera za nejlepší překladový komiks) a zdá se, že ne všechny stránky se dochovaly v originálech; naštěstí jich není mnoho a čtení to nepřekáží, jen by si možná svazek zasloužil ediční poznámku, která by doplnila doslov Juana Mattia a životopisy obou tvůrců.

Eternaut patří k těm početným sci-fi z padesátých let, které si představovaly střet lidstva s mimozemskou invazí – v roce 1959 například vyšel slavný Heinleinův román Hvězdná pěchota, kde se pozemští vojáci také potýkají s armádami obřích mimozemských brouků. Jako by tehdejší tvůrci napínavého čtení, k němuž tehdy žánr sci-fi bezpochyby patřil, hledali po hrůzách druhé světové války něco ještě děsivějšího. Realita nicméně ukázala, že nebezpečí nečeká ve vesmíru, ale zase jen doma na Zemi: Héctor Germán Oesterheld byl koncem sedmdesátých let (proto ta nejasnost ohledně data jeho úmrtí) unesen a zavražděn tehdy vládnoucím argentinským vojenským režimem. Jeho nejslavnější dílo se naštěstí dočkalo opožděného mezinárodního věhlasu (seriál připravil Netflix) i cenného českého vydání.