Jedním z nejúspěšnějších tvůrců v nedávno zveřejněném seznamu nominací na ceny Willa Eisnera je scenárista James Tynion IV: sám nasbíral čtyři nominace, další mají komiksy, na nichž pracoval či pracuje – jen jeho momentálně patrně nejslavnější série The Department of Truth, u nás zatím neznámá sci-fi o konspiračních teoriích, získala čtyři. Tynion samozřejmě nechybí ani v nominaci kategorie Nejlepší scenárista, přičemž je nominován za neuvěřitelných devět komiksů či spíše komiksových sérií. Jednou z nich byla série Wynd (respektive její závěrečný čtvrtý díl), která ovšem na rozdíl od většiny ostatních Tynionových prací vydávaných po sešitech vychází ve formě docela rozsáhlých komiksových románů.

U nás se série ujalo nakladatelství Host, které vydalo první svazek z roku 2021 nazvaný Princův let. Ten jako úvodní díl především představuje hrdiny a jejich svět, a i když má dílčí závěr, jeho účelem je hlavně oslovit čtenáře natolik, aby je zajímalo pokračování. V USA se to Tynionovi zjevně povedlo, byť obecně série žádný velký průlom nepředstavuje. Nabízí ale chytlavé čtení pro starší děti, jistě v mnohém podobné jiným americkým fantasy sériím Amulet a Lightfall, které známe i u nás a které v nakladatelské anotaci zmiňuje i Host.

Divnokrevný hrdina

Prolog komiksu Wynd je více než slibný: zachycuje divoký sen či spíše noční můru titulního hrdiny, který se zde mění v obludu s křídly, cosi mezi velkým ptákem a malým drakem. Pak se ale dlouho spíš mluví: kromě Wynda, odhadem čtrnáctiletého sirotka, kterého se ujala hostinská a on jí pomáhá, je tu její dcera Oakley zhruba ve Wyndově věku, dále jediný králův syn Yorik, který by se měl připravovat na převzetí trůnu a povinnosti, které s tím souvisejí, ale protože je křehká povaha, dost se toho děsí a hledá útěchu v náručí svého milence, pohledného svalnatého zahradníka Thorna. Tato základní čtveřice se, jak už to tak ve fantasy bývá, vydává na dobrodružnou cestu.

Wynd se přitom trochu vymyká: jediný je takzvaně „divnokrevný“, tedy nakažený magií, a jako takový by v královském městě neměl vůbec být. Magie a magické bytosti, od roztomilých rostlinných tvorečků po hrozivé upíry totiž podle většiny lidí patří do divočiny, za hradby města. Divnokrevní se skrývají, protože jejich spíše slabé magické schopnosti je rozhodně neubrání před hrubou silou stráží, nebo dokonce proslulého lovce magických bytostí Zafačovaného muže. Ale samozřejmě teprve probuzení magických schopností Wyndovi pomůže ochránit skupinku a vyvést ji bezpečně z města na loď, na níž protagonisté odplouvají vstříc dalším dobrodružstvím v budoucích pokračováních.

Princ a zahradník

Takto příběh nevyhlíží nijak světoborně, spíše tu cítíme klasický fantasy syžet o nenápadném mladém hrdinovi, který v sobě najde nečekané schopnosti a zachrání, stvoří nebo zboří celé království, případně porazí nějakého mocného zloducha. Wynd se zatím chová jako typický dnešní kluk, který si jen musí dávat pozor na to, aby jej neprozradily špičaté uši. Současnější moment do děje vnáší homosexuální linka prince a zahradníka, přičemž také Wynd ztepilého Thorna obdivuje a možná tajně miluje. Ale jsme samozřejmě teprve na začátku a Tynion jako scenárista umí překvapit. Pozoruhodné mimochodem je, že tu nějak scházejí krásné ženy, bez nichž se donedávna fantasy žánr málokdy obešel: hostinská je podsaditá a její dcera Oakley je na tom podobně, rozhodně to není typ, který by u mužů probouzel sexuální touhu, spíš dobrá kamarádka.

Nakladatelství anoncuje věkovou hranici od deseti let, čemuž odpovídá i kresba Michaela Dialynase. Je srozumitelná a realistická, místy karikaturní (ale nikdy ne moc), trochu si půjčuje z mangy, byť jí schází ona přepjatá expresivita – což je dobře, pokud tedy právě onen uječený styl není tím, co mladé po celém světě na mangách zaujalo. Dialynas nijak neexperimentuje, vede vše lineárně a přehledně, občas má nachystanou efektní dvoustranu. Podobně jako Tynion odvádí solidní řemeslo – nic víc, nic méně.

Tak se dá ostatně obecně charakterizovat Wynd jako celek, respektive jeho první díl. Je to dobře odvedená žánrová práce, která chytře pracuje se současnými trendy, ale zároveň nevybočuje příliš. Hlavní hrdina je sympatický a čtenáři se s ním snadno ztotožní, stejně jako s jeho kamarádkou, dobromyslnou, ale také docela akční a nebojácnou Oakley. Je to přiměřeně vtipné, dojemné i napínavé, což jsou přesně ty ingredience, které by měly starší děti zaujmout. A asi ani nebudou pátrat po drobných nejasnostech – jako třeba odkud se bere (elektrická?) energie do jasně svítící Oakleyiny čelovky.