Japonského kreslíře Šigerua Mizukiho sice již čeští čtenáři znají, česky vyšly humorně strašidelné příběhy Kitaro nebo potměšilý životopis Adolfa Hitlera. Mnohem zásadnější Mizukiho komiksový román v češtině ale vyšel až na sklonku loňského roku: nakladatelství Argo vydalo jeho částečně autobiografický příběh z druhé světové války nazvaný nikoliv ironicky Vstříc vznešené smrti. Mizuki jej v Japonsku vydal již v roce 1973 a už tehdy vzbudil značnou pozornost. Druhý život komiksu přinesla zahraniční vydání v čele s tím americkým v roce 2012, které se dočkalo několika ocenění a velmi příznivých kritických reakcí.

Nelidská armádní mašinerie

Není divu, protože Vstříc vznešené smrti je mistrovské protiválečné dílo, které by neměli minout ani ti, kteří komiksy normálně nečtou, zvláště pak ty japonské, které obvykle na první pohled působí dost infantilně. Vstříc vznešené smrti je jakousi japonskou verzí klasických protiválečných románů jako Na západní frontě klid: i Mizuki tu tematizuje nelidskou armádní mašinerii, která se naprosto neohlíží na životy vojáků. Ostatně stejně jako Remarque vychází i Mizuki z vlastních zážitků, když jako jednadvacetiletý sloužil v císařské armádě na novoguinejském ostrově Nová Británie, který měl bránit před útočící americkou armádou. Většina jeho spolubojovníků padla, on sám přišel o levou ruku, ale jako jeden z mála přežil a o třicet let později se rozhodl o tom, jak jeho kamarádi zemřeli, vyprávět.

Zpočátku jeho vyprávění působí docela humorně, začíná scénkou, kdy velitelé celou početnou rotu před vysláním na frontu vyženou do bordelu, aby si vojáci naposledy užili. Unavené prostitutky ale samozřejmě všechny vojíny obsloužit nezvládnou. I pak se dějem často mihnou komické a úsměvné momenty, jen přibývá těch tragikomických či vyloženě tragických. Finále je pak fatální a devastující – protože císařská japonská armáda ještě v polovině dvacátého století nejenže musela plnit často nesmyslné požadavky štábu a císaře, ale zároveň se v ní udržovala středověká morálka hrdosti a cti, tedy přesvědčení, že je lepší hrdinsky padnout za vlast a císaře než se zbaběle vzdát, bez ohledu na to, že bránit zbytečný ostrov v Pacifiku nedává smysl, když na Japonsko padají atomové bomby a válka je zjevně prohraná.

Nikdo nechce být zbabělec

Američtí vojáci ve svých vzpomínkách popisují japonské protivníky jako fanatické a sebevražedně šílené bojovníky, což často připisují jejich mentalitě. Mizuki ale ukazuje, že řadový japonský voják se od toho amerického zas tak moc nelišil: rád si užil, zazpíval si, popil a pojedl. Mezi vojáky panovaly přátelské vztahy, nikdo nechtěl zbytečně zemřít. Ale také se udržovala přísná hierarchie, důstojníci podřízené ponižovali, šikanovali, bili a fackovali, vysílali na nesmyslné mise. V některých případech to přitom dělali z upřímného přesvědčení, že zemřít v boji je čest a v podstatě povinnost. Osud Mizukiho jednotky je přesto šokující: poté, co část vojáků shodou náhod přežila sebevražednou misi, kterou velení prezentovalo jako hrdinskou smrt, musí jejich poddůstojníci, kteří přežili, pykat (spáchají seppuku) a mužstvo jde do mise bez návratu znovu – přežít nesmí nikdo. A nikdo se nebouří, protože nechce být za zbabělce.

Mizuki to vše zachycuje jednoduchou, mírně karikaturní černobílou kresbou, která kontrastuje s občas vloženými celo- nebo půlstránkovými překreslenými fotografiemi, kde bývá detailně realisticky prokreslena krajina, nebe a případně i lidé, vesměs američtí vojáci, kteří tak oproti těm komicky vyhlížejícím japonským připomínají až jakousi nezastavitelnou přírodní sílu. Většina děje se přitom odehrává v dialozích – některé jsou relativně věcné a pragmatické, ale z jiných čiší absurdní humor, než si čtenář uvědomí, že důstojníci to všechno myslí smrtelně vážně.

Neúprosná realita

Karikaturní vizáž většiny postav ve čtenáři stále vzbuzuje naději, že to nějak dobře dopadne, že z toho bude satira ve stylu Hlavy 22, ale Mizuki je neúprosný.

Jeho komiks není bez chyb: postav se tu vyskytuje příliš mnoho a je těžké je rozlišit. Zapadá mezi nimi i hlavní hrdina, autobiografický kreslíř Marujama, kterého si občas důstojníci najímají na kreslení karet nebo obrázků. Marujama je jedním z mnoha, není to jeho příběh – ale čtenář tak trochu ztrácí postavu, s níž by se mohl více sžít a jejíž osud by prožíval silněji. Takto sice žasne nad bezcitností japonského armádního velení, ale většina vojáků zemře dřív, než si k nim stihne vytvořit nějaké silnější pouto. Kdyby se to Mizukimu povedlo, vyzníval by příběh ještě naléhavěji a drtivěji.

Ale i tak jde o důležité a vtahující dílo neobvykle kombinující komiks ve své prapůvodní podstatě (komické obrázky) s drsnou válečnou realitou. A evropští čtenáři díky němu lépe pochopí i ty „zfanatizované Japončíky“, kteří proti samopalům a granátům útočí s nasazenými bajonety, vedení poručíkem s katanou v ruce a samurajským vzorem před očima.