Jaká budoucnost čeká Rusko? To je otázka, na kterou by chtěli znát odpověď nejen jeho obyvatelé, ale i mnoho dalších lidí. Otázka, na kterou se snaží najít odpověď ruští spisovatelé již minimálně od 18. století (připomeňme např. Radiščevovu Cestu z Petrohradu do Moskvy z roku 1790). Do dlouhé řady alegorií, utopií a antiutopií nedávno přibyl český překlad románu Sfumato od Alexeje Fedjarova.

Od vyšetřovatele ke spisovateli

Alexej Fedjarov (nar. 1976 v ruském Čuvašsku) původně ke spisovatelské profesi nesměřoval. Již za studií na právnické fakultě Čuvašské státní univerzity začal pracovat jako vyšetřovatel na státním zastupitelství. Po 11 letech ze státního zastupitelství z pozice vedoucího oddělení vyšetřování odešel a věnoval se podnikání a právnické praxi. Pro jeho další život se stal určujícím tříletý pobyt v trestanecké kolonii (2013–2016), kam se dostal na základě odsouzení za podvod.

Po propuštění na svobodu se přestěhoval do Moskvy, kde působil jako vedoucí právního oddělení lidskoprávní nadace Rusko za mřížemi. V roce 2017 se jako právník a představitel nadace zapojil do právní ochrany režiséra Kirilla Serebrennikova v počáteční fázi tzv. případu Sedmého studia, ve kterém šlo o nakládání s veřejnými prostředky poskytnutými této neziskové organizaci.

Zkušenost s vězením zpracoval v souboru dokumentárních esejů Čelovek sidjaščij (Alpina Pablišer, 2019; Uvězněný člověk), v němž zachycuje různé strategie fyzického i morálního přežití v prostředí nesvobody, ponižování, hladu a odloučení od blízkých. Z právnické praxe vychází rovněž publikace Nevinovnyje pod sledstvijem. Instrukcija po zaščite svoich prav (Alpina Pablišer, 2020; Vyšetřování nevinných. Pokyny na ochranu vlastních práv). Fedjarov je také autorem dvou románů – Sfumato (Zacharov, 2019) a jeho pokračování Agami (Zacharov, 2020), které česky dosud nevyšlo.

Autorův vlastní život přitom jako by se v některých ohledech prolínal s tématy jeho knih. Jeho působení v organizaci Rusko za mřížemi je možné zasadit do širšího příběhu postupného omezování činnosti ruských nevládních organizací: nadace se v roce 2018 sama přihlásila do registru „zahraničních agentů“ poté, co získala na provoz regionálních právních poraden prostředky z EU. Německá pobočka organizace pod názvem Russland hinter Gittern byla v roce 2024 ruskými úřady označena za „nežádoucí“. Samotný Fedjarov byl v únoru 2024 v Moskvě zadržen a obviněn ze zprostředkování úplatku v procesu s bývalým státním zástupcem Alexejem Kulikovem. Podle informací z deníku Kommersant z července 2025 podepsal smlouvu s ministerstvem obrany a byl poslán do oblasti „speciální vojenské operace“.

Nejasné hranice

Sfumato je mrazivou antiutopií odehrávající se v Rusku kolem roku 2032, které je po událostech tzv. Konvence (k níž došlo v roce 2024) izolované a rozdělené do přísně kontrolovaných klastrů. Děj je rozčleněn do tří částí, které mapují osudy dvou generací vyhnanců a cynické mechanismy moci.

Jedním z deportovaných „šiřitelů cizích hodnot“ je bývalý profesor a spisovatel Anatolij Sokolovskij, který žije v jednom z klastrů se svým synem Stasem a dostává se do soukolí represivního aparátu Kanceláře prezidentské bezpečnosti. Paralelně sledujeme osudy dalších obyvatel klastrů, především bývalé novinářky Viktorie Markovny a jejího bratra Davida Feldmana. Prostřednictvím jejich příběhů vidíme systém založený na sledování, vydírání, vynucených svědectvích a vzájemné nedůvěře.

V další části se pozornost přesouvá k dospívajícímu Stasovi a jeho vztahu s Mášou, dcerou místního agronoma. Konflikt mladých lidí s jejich vrstevníky znovu přivádí do jejich života bezpečnostní aparát a ukazuje, jak stát dokáže k manipulaci jednotlivců využívat i soukromé vztahy a osobní tragédie.

Postupně se zároveň odkrývá širší podoba nového společenského uspořádání a projekt „Velké renovace“. Osudy jednotlivých postav se tak propojují s otázkou, jak lze přežít v systému, v němž jsou pravda, vina i loajalita proměnlivé a člověk se může stát zároveň obětí i nástrojem moci. Stas a Máša přijímají svou roli v systému s vědomím, že musí být „chytřejší a silnější“ než jejich rodiče, aby v novém světě, kde se pravda rozplývá v mlze, přežili.

Fedjarov se přitom vyhýbá podrobnému vysvětlování politických mechanismů svého budoucího Ruska. Čtenář je skládá z jednotlivých událostí, úředních postupů, výslechů a osudů postav. Právě tato neúplnost je pro román podstatná: stejně jako jeho hrdinové, ani čtenář nemá k dispozici pevný bod, z něhož by mohl bezpečně určit, co je pravda.

Světlá budoucnost se nekoná

Jak bylo zmíněno v úvodu, budoucnost Ruska je otázka poutající pozornost (nejen) spisovatelů již dlouhou dobu. Fedjarov se svou tvorbou zařazuje do skupiny dystopiků na ose Zamjatin – Orwell, přičemž je pro něj charakteristický jistý dokumentární přístup. Obraz budoucnosti, který nám předkládá, není absurdní hyperbolou, se kterou se český čtenář může setkat například v populárních knihách Vladimira Sorokina (především Den opričníka, Pistorius & Olšanská, 2009), ale spíše extrapolací současných trendů. Nepříliš vzdálená budoucnost je popisována téměř dokumentárním způsobem, věcným a střídmým jazykem, který se odráží i v překladu Jakuba Šedivého.

Pojem „sfumato“ (z italštiny „zamlžený“ nebo „zahalený kouřem“) je především výtvarný termín označující techniku malby olejovými barvami. Při jejím použití malíř pomocí překrývání průsvitných barevných vrstev vytváří dojem jemného kouřového oparu bez ostrých rozhraní a přechodů, díky čemuž dochází ke snížení kontrastů a zviditelnění nejtemnějších stínů. Fedjarovovi slouží tento pojem jako ústřední metafora pro fungování totalitního režimu a stav společnosti. V popisovaném systému neexistuje ostrá hranice mezi právem a bezprávím, mocenské struktury mohou manipulovat realitou dle potřeby tak, aby dosáhly svých cílů. Jakýkoli výrok nebo čin může být zpochybněn a tato mlhavost slouží jako nástroj kontroly. Tomu ostatně obyvatelé současného Ruska čelí již dnes.

Sfumato tedy nenabízí na otázku položenou v úvodu nijak optimistickou odpověď, nehledě na to, že nepopisuje žádnou náhlou katastrofu, která přerušuje současný vývoj země. Budoucnost zde vzniká nenápadně, postupným posouváním hranic přijatelného. Represivní stát tu není abstraktní monstrum, ale síť konkrétních situací a každodenních rozhodnutí. Literární zpracování bohužel v některých ohledech za ambiciózním námětem zaostává. Některé postavy jsou poněkud schematické a děj příliš zjevně slouží k předvedení popisovaných mechanismů moci. Dokumentárnost knihy vycházející z Fedjarovovy osobní i profesní zkušenosti zároveň představuje její limit, protože místy přechází v určitou plochost, s níž jsou zachyceny postavy i děje, které by si zasloužily mnohovrstevnatější zpracování.