Harukiho Murakamiho (nar. 1949) jistě není třeba českému čtenáři představovat. Patří k nejznámějším spisovatelům současnosti, a to nejen doma v Japonsku, ale i v celosvětovém měřítku. Letos autorovi vyšel česky v tradičně čtivém překladu Tomáše Jurkoviče dlouho očekávaný román, u nás první po osmi letech, s názvem Město a jeho nejisté zdi (Mači to sono futašikana kabe, japonsky 2023).

Bezejmenným protagonistou románu, označeným v originále pouze osobním zájmenem Boku – já, obvykle rodu mužského – je dospívající středoškolák, který v první části vyprávění velmi intenzivně prožívá svou první lásku. Stoprocentně pro něj platí slova postavy jménem Kojasu o tom, že kdo jednou zakusil opravdovou lásku, tomu to ozáří srdce – nebo dokonce spálí.  Jeho vyvolenou je Dívka s velkým D (ani její jméno se z příběhu nedozvíme), jež mu vypráví o imaginárním městě za zdí, kde prý žije její skutečné já. Vypravěčova milá jednoho dne beze stopy zmizí a on se rozhodne ono tajuplné Město najít. To se mu zdaří, ovšem aby do něj mohl vstoupit, musí za jeho branami zanechat svůj stín, který se mění v entitu obdařenou vlastním vědomím a v důsledku oddělení od vypravěče mu hrozí zánik. Uvnitř se z protagonisty stane čtenář starých snů v tamní knihovně, kde dívku konečně najde. Jenže ona už na něj zapomněla.

Druhá část románu přenáší hrdinu, kterému je už pětačtyřicet, do jiné knihovny, tentokrát v reálném horském městečku. Svět skutečný a svět Města se tu proplétají nejsilněji: ve sklepní místnosti stojí kamna, která jako by byla přenesena přímo z Města, a vůně hořícího jabloňového dřeva hrdinu opakovaně unáší pryč z tohoto světa. Do příběhu vstupují další postavy – excentrický ředitel knihovny Kojasu či zázračnou pamětí obdařený chlapec v bundě s obrázkem žluté ponorky.

Román uvařený z osvědčených surovin

Příběh je v mnohém typicky murakamiovský. Najdeme v něm známé motivy: knihovnu (dokonce ve dvojím provedení), muže hledajícího ztracenou ženu, svět skutečný a svět nadpřirozený a hranici mezi nimi. Ani čtení snů Murakami nepoužívá poprvé; objevilo se už v románu Konec světa a Hard-boiled Wonderland (Sekai no owari to hádoboirudo wandárando 1985, česky 2017), který je Městu tematicky nejbližší. Oba totiž vznikly ze stejného základu, časopisecky publikované novely z roku 1980. Nový počin tak spojuje autorovu ranou tvorbu se současnou, což se projevuje i ve dvou rovinách vyprávění: hrdinu poznáváme jako sedmnáctiletého, ale většinu knihy je už ve zralém věku. Čtenář, který už má od Murakamiho něco načteno, bude mít místy pocit, že to všechno už viděl. Podobně jako v případě třeba Komturovy smrti (Kišidančó goroši, japonsky 2017, česky 2018) se tu totiž vaří z osvědčených surovin.

Přesto se román od předchozích autorových děl také odlišuje. Je hutnější, má méně postav a ještě výrazněji se soustředí na niterné prožívání vypravěče. Vznikal v době pandemie a motiv izolace, který Murakami také rád používá, je v něm možná proto velmi silný. Velká pozornost je věnována také vnitřnímu uzdravení a vyrovnání se s minulostí. Tento důraz na prožívání samotného vypravěče v praxi znamená, že barvité vedlejší figury, jimiž Murakamiho díla oplývají, se tu sice vyskytují, ovšem mají i přes značný rozsah textu poměrně málo prostoru. Především v případě ztracené Dívky je to škoda, protože její dopisy vypravěči dávají tušit bohatý vnitřní svět, díky němuž by mohla vystoupit z role ztracené Eurydiky (či v japonské mytologii bohyně Izanami), tedy objektu touhy a hledání vypravěče. Vyprávění však zůstává jen u náznaků, ačkoliv by dívčina perspektiva mohla vyvážit výlučně mužský pohled, na němž je celý příběh vystavěn, podobně jako to bylo v případě Aomame v Murakamiho trilogii 1Q84 (japonsky 2009–2010, česky 2012–2013). Nejvýraznější dojem z vedlejších postav pak zanechává Kojasu, který místo kalhot nosí sukni pro pocit „jako by se stal verši z nějaké krásné básně“ a který na rovině orfeovského mýtu hraje úlohu průvodce podsvětím.

Jungovský příběh individuace

Zajímavý pohled na toto dílo nabízí diplomová práce absolventa Univerzity Palackého v Olomouci Jakuba Tejzra (Psychologická analýza díla „Město a jeho nejisté zdi“ od Murakamiho Harukiho, 2025), jenž knihu čte jako jungovský příběh individuace, tedy „spojení osobnosti v jeden celek“. Kojasu je podle něj archetypem moudrého starce a ducha, který hrdinu na jeho cestě posouvá, aniž by si toho byl protagonista vědom. Dívka je pak personifikací animy a „celý román tak sleduje, jak Boku ‚tančí‘ se svou animou“. Takové čtení vysvětluje, proč zůstává dívka v náznacích: nemá být samostatnou postavou, ale odrazem protagonistova nitra. Tomu nasvědčuje i fakt, že nemá jméno.

Tejzr si také všímá, že román stojí v opozici k autorovým dřívějším knihám, které většinou končily spíše nihilisticky. Tentokrát je zakončení pozitivnější a staví na víře: hrdina se musí odvážit pustit a uvěřit, že ho někdo zachytí. Zdi z názvu pak nejsou jen kulisou fantaskního města, ale obrazem hranice mezi vědomím a nevědomím, tedy hranice „pevné, avšak flexibilní“, kterou člověk podle Tejzra musí umět překračovat, protože nelze žít jen na jedné její straně. Murakami tak ve zralém věku neopakuje jen staré motivy, ale dává jim novou, smířlivější podobu.

Murakamiho knihám se často vyčítá, že záhady nabízejí, ale nevysvětlují. Zde to ruší méně než jinde, protože román sám je meditací o tom, co zůstává nevyslovené. Nikde jinde nebylo u Murakamiho jasnější, že největší dobrodružství i transformaci můžeme zažít pouze ve svém nitru. Čtenářům, kteří už Murakamiho znají, nabídne Město a jeho nejisté zdi klidnější a zralejší verzi toho, co si u něj oblíbili. Těm, kdo hledají nová překvapení, může však připadat příliš povědomá – zvláště pokud ještě mají v živé paměti Konec světa a Hard-boiled Wonderland.