Jednoho malého černouška jménem Sambo v lese málem sežrali tygři. Protože to však byl chlapec vynalézavý, podplácel tygry tím, že je postupně obdarovával kusy svého oblečení. Tygři byli marniví a začali se o oblečení hádat a honit se kolem stromu. Běhali čím dál rychleji, až se nakonec proměnili v máslo. Sambo si vezme zpět své oblečení, posbírá máslo a donese ho domů, kde z něho jeho rodiče udělají palačinky.

Tato pohádka z roku 1899 z pera skotské spisovatelky Helen Bannerman (1862–1946), která se v následujícím století stala předmětem řady kontroverzí souvisejících s rasismem, zřejmě udělala velký dojem na japonskou autorku Asako Juzuki (nar. 1981), protože se v jejím zatím nejznámějším románu Máslo (Batá, japonsky 2017, česky 2026) stává klíčovým textem, ke kterému hlavní postavy neustále odkazují. Ačkoliv ne vždy je jasné, proč vlastně. Ale popořadě.

Máslo jako vzpoura proti ideálu ženské krásy

Hlavní postavou románu, jejž do češtiny přeložil Michael Weber, je novinářka Rika, které je něco málo přes třicet, a při výšce 166 centimetrů (mezi Japonkami své generace je považována za ženu vyšší postavy) váží 49 kilogramů. Většina románů podobné údaje o svých protagonistech obvykle neposkytuje, Máslo je však v tomto ohledu výjimkou, protože tělesné proporce postavy hrají v příběhu svou úlohu. Rika se na začátku jídlem téměř nezabývá, stravuje se v pracovní kantýně nebo na novinářských večírcích a zásadně nevaří. Nemá doma ani talíře.

To se však změní, když se Rika pokouší získat exkluzivní rozhovor s Manako Kadžii, foodblogerkou, která je držena ve vazbě kvůli podezření z vražd tří svých partnerů, jež všechny na první pohled vypadaly jako nešťastná náhoda. Manako k setkání svolí až po čase, když Rika poslechne radu své nejlepší kamarádky Reiko a požádá Manako o recept. Manako souhlasí s rozhovorem za podmínky, že tématem bude jen a pouze jídlo. Postupně však odhaluje víc a víc ze svého soukromí.

Mění se ale hlavně samotná Rika, která začne pod vlivem Manačiny neskrývané manipulace objevovat kouzlo dobrého jídla, zejména másla, jež se v příběhu stává synonymem (nejen) kulinářské rozkoše, a v důsledku toho přibírat. Ačkoliv její počáteční váha podle tabulky BMI spadá už do podvýživy, což se projevuje například suchou pokožkou či záděrami, a deset kilogramů, které postupně nabere, ji zařadí do kategorie zdravá váha, okolí vnímá tuto proměnu negativně. Pro jejího přítele, kterého přitahují náctileté zpěvačky na prahu puberty, je tento vývoj znamením, že o sebe „přestala dbát“.

A co teprve samotná Manako, která podle prvního dojmu Riky „váží aspoň sedmdesát kilo“ (ó hrůzo)? Ta vyvolává mezi veřejností vlnu zášti, jež není ani tolik vedena jejími činy – Japonci mají už od období Meidži jistou slabost pro tzv. dokufu, femme fatale vražedkyně, jejichž oběťmi jsou téměř vždy muži – jako tím, že neodpovídá tradiční představě krásné osudové ženy.

Otevírání tématu misogynie a nezdravých představ o ženských tělech je asi největším přínosem románu, právě v dnešní době, kdy se bohužel s masovým rozšířením léků typu Ozempic vrací estetika heroin chic konce 90. let a začátku milénia. V roce 2001 se od diváků filmu Deník Bridget Jonesové očekávalo, že přijmou představu, že postava Renée Zellweger je při výšce 163 centimetrů a váze 62 kilogramů „oplácaná“, a po dvou dekádách, kdy se ke slovu dostalo hnutí body positivity, se svět opět navrací k ideálu kostry. V Japonsku je tento trend natolik výrazný, že si ženy přehnaně hlídají figuru i v těhotenství, což vede k problémům s novorozeneckou podváhou.

Mnoho másla, málo příběhu

Přímočaře podanou sociální kritikou se Máslo odlišuje od románů žánru feel good či comfort literatury, se kterými ho spojuje důraz na smyslové požitky a dobré jídlo, a tematicky se přibližuje k tvorbě autorky Banany Jošimoto (nar. 1964), jejíž romány (například Kuchyně, Kičin 1988, česky vyšlo v roce 1997 ve sborníku Úplněk a jiné povídky) kombinují domáckost až útulnost s těžkými tématy. Není náhoda, že Banana Jošimoto patří mezi literární vzory Asako Juzuki.

Bohužel do umělecké úrovně díla Jošimoto má Máslo daleko. Příběh, který na začátku svižně odsýpá, se od jisté chvíle začne vléct, opakují se v něm další a další podobné scény, které působí dojmem, jako by je někdo při redakci zapomněl vyškrtnout. Autorka často vypadá, že neví, co si počít se svými postavami. Zatímco Ričina kamarádka Reiko se v jednu chvíli stane hnacím motorem celého vyprávění a dostává i vlastní hlas, v další části, kdy se Rika spolu s ní dostává na vysněný kurz vaření, se zase zdá, jako by autorka na Reičinu přítomnost dočista zapomněla. A to není jediný nešvar příběhu; už na začátku jsem zmínila odkazy na Malého černého Samba, které jako by autorka používala vždy, když se ve vyprávění dostane do slepé uličky.   

Podobně všechny slibné dějové zvraty nakonec vyzní do ztracena, což asi nejvíce zamrzí u naznačené lesbické linie. Problematické je i žánrové zařazení. Ač inspirované skutečným kriminálním případem, Máslo neobstojí ani jako detektivka, ani jako psychologický thriller, a pokud se ho budete snažit číst jako feel good literaturu, tak doporučuji přeskočit scénu s porcováním krocana, která si svou syrovostí nezadá s rozřezáváním manželovy mrtvoly v románu Out (1997, česky 2011) jiné japonské autorky Nacuo Kirino (nar. 1951).

Kniha je přes výše uvedené nedostatky minimálně do dvou třetin velmi čtivá. Asi nejlépe se dá zážitek ze čtení popsat následující citací z její druhé kapitoly: „Dokud byl kukuřičný klas s máslem horký, chutnal jí, ale po vychladlém zůstávala na patře svíravá pachuť. Zřejmě tu místo másla používají margarín.“