Mezi tituly letošního Velkého knižního čtvrtku byla zařazena v pořadí již šestá kniha Václava Dvořáka (nar. 1976), libereckého vysokoškolského profesora, který ze svého jména za posledních osm let vybudoval úspěšnou nakladatelskou značku. Celý tento netypický příběh odstartoval v roce 2018 první díl románové série pro čtenáře zhruba od devíti let Písečníci a bludný asteroid, který autor vydal samonákladem podpořeným crowdfundingovou kampaní. Sci-fi příběh sirotka Tomáše Nebuly z vesmírné akademie ilustroval Jakub Cenkl (nar. 1982), který posléze s Dvořákem spolupracoval i na dalších knihách. Za nejúspěšnější společný počin lze označit román Já, Finis (2020), příběh dvanáctiletého Petra, který se ocitne na nepřátelské mimozemské planetě, kam se vydal, aby vypátral svého uneseného mladšího bratra. Kniha obdržela nominaci v literární části Zlaté stuhy a ve výtvarné ji i proměnila.  Kromě toho získala i Cenu čtenářů Magnesia Litera a stejně jako další autorovy tituly (Písečníci 1,2; Jak se vaří drak) se objevila v katalogu Nejlepší knihy dětem.

Za fantastickým dobrodružstvím

Doposud se všechny Dvořákovy publikované tituly řadily k science fiction, což není pro věkovou kategorii 9+ tak častý žánr. Výjimku tvoří třeba postapokalyptický příběh Rekrut 244 Františka Tichého. Jeho protagonistovi je už ale čtrnáct, zatímco věk Dvořákových hrdinů se zpravidla pohybuje kolem dvanácti a platí to i pro nejnovější knihu Jakub a malá čarodějka. Autor se tu však nově obrací k dobrodružné fantasy a stejně jako v případě science fiction se v parametrech daného žánru pohybuje s autorskou jistotou. A nesvědčí o tom jen mapa fikčního světa umístěná na předsádkách knihy.

Na fantasy romány nebo alespoň romány s fantastickými motivy už v domácí produkci literatury pro děti a mládež posledních pěti až deseti let narazíme častěji, nicméně ty nejvýraznější tituly mají často (podobně jako historická próza ve stejné věkové kategorii) přímou vazbu na současnost. Krisa a Prcek v Tajemství oblázkové hory (Labyrint, 2018) Báry Dočkalové díky kouzelnému oblázku a ráně do hlavy přecházejí z běžné reality do jiného světa, David z Cesty do času Kairos (Pikola, 2025) objevuje na dovolené u moře časovou rovinu, kde ožívají bytosti z řecké mytologie, a Sofie z Hlasu lesa (Labyrint, 2024) vstupuje do světa inspirovaného obrazy Toyen. Na rozdíl od hrdinů tohoto typu, jejichž důležitou motivací je nezřídka hledání cesty zpět do vlastního světa, se Jakub z Dvořákovy nejnovější knihy v kraji zvaném Zahrádka a ležícím v království jménem Koruna již narodil. Motiv cesty, útěku a putování, kolem něhož autor román kompozičně staví, tu vychází z rozhodnutí opustit domov a má silný iniciační charakter. V tomto ohledu může Jakubův příběh nejvíce připomenout Agnes a Zakázanou horu (Pupenec, 2020) Veroniky Hurdové, kde je titulní hrdinka rovněž přirozenou součástí zobrazovaného světa a její putování zprostředkovává sebepoznání.

Ještě podstatnější je ovšem u Dvořáka svébytná mytologie; ta neslouží jen k budování prostředí, ale stává se zdrojem Jakubova vnitřního konfliktu i napětí mezi dvěma protagonisty. Nechybí samozřejmě ani nebezpečné a omamné rostliny nebo fantastická stvoření, jako jsou hrůzostrašní lživlci nebo dupáci, tvorové velcí jako chalupy.  

Věřit. Ale v co?

Pravdan, Neva, Kazi a Škared – čtyři bohové, kteří podle Velké legendy stvořili Jakubův svět, ale už z něj dávno zmizeli. Dva dobří, dva zlí. Ale je to skutečně takhle jednoduché? Jakub tráví většinu času se svým otcem, který ho učí, jak se pohybovat po lese, jak lovit i podle jakých hodnot se chovat. Zatím chodí bos, protože ti, kteří následují Pravdanovu cestu, si musí boty teprve zasloužit. Se čtveřicí bohů Dvořák seznámí čtenáře prostřednictvím vyprávění staré babičky během nečekané bouře. Jakub, který známému příběhu naslouchá, má ale svoje pochybnosti. Kriticky se zamýšlí nad povahou náboženství: „Třeba Neva, Pravdan, Kazi a ten čtvrtý nebyli bohové. Jen jména ze starých příběhů.“ Otcem vštěpované hodnoty jsou pro něj zásadní, a přece pochybuje o existenci bohů a magie a nadšení jednotlivých lidí pro jednoho ze čtyř jej čím dál víc mate, přestože otcova odpověď je zdánlivě jednoduchá: „Pravdu nehledáme modlitbou, ale svým jednáním.“

Potom, co se bouře uklidní, Jakub najde v krmelci zvláštní dívku. Uposlechne veršovanou prosbu, aby se o její přítomnosti nikomu nezmiňoval, jenže kvůli tomu musí poprvé zalhat otci. Expozice románu není nijak složitá, náboženství má charakter pohádkového příběhu a je tak zcela srozumitelné, ale autor tak už na prvních padesáti stranách přirozeně načrtává směs morálních dilemat, jimž musí hlavní hrdina čelit. Má slepě věřit v existenci bohů, nebo si vzít to důležité z jejich příběhů? Má pomoci dívce, nebo ji nechat svému osudu? Je to opravdu čarodějnice, jak hlásá inkvizitor Serafín, nebo jen nevinná dívka, která má shodou okolností zvláštní znamení na tváři? A mohla by mít na svědomí podivnou nemoc, která se šíří krajem a proměňuje zástupy lidí v šedivé přízraky? Vlivem nepředvídatelných okolností se musejí Jakub a malá čarodějka vydat společně na útěk a snad i proto, že každý pochází z jiného koutu zobrazovaného světa, se jeden od druhého nemohou víc lišit. Ale přestože bojují se vzájemnou nedůvěrou, na cestě nebezpečným Hvozdem bludů jsou nuceni spolupracovat a možná i přehodnotit pohled na svět i na toho druhého. Pravda, lež, důvěra, odvaha, víra – Jakub by si přál najít v tom všem nějaký řád, ale s tím, jak svou společnici poznává, nejistota spíš roste. Existuje magie, nebo neexistuje? Je to čarodějka, nebo není? A záleží na tom, nebo záleží na něčem úplně jiném?     

Jak přicházejí další nástrahy a pasti, záhady spíše přibývají, a ačkoliv autor čtenáře ke správným odpovědím navádí, v závěru toho k rozpletení zůstává stále víc než dost. Otevřený konec sám o sobě ničemu nevadí, už podtitul na obálce knihy koneckonců hlásá „ze světa čtyř bohů“ a naznačuje tak, že román Jakub a malá čarodějka nejspíš nebude osamocený kousek. Jen uzavření dějové linky s hlavním záporákem ve vztahu k dětským protagonistům úplně neodpovídá budovanému napětí. Samozřejmě je možné, že osud inkvizitora propadajícího šílenství ještě není zcela ukončen, a to zásadní ještě přijde. Před Jakubem je patrně ještě dlouhá cesta a na ní záplava nezodpovězených otázek o sobě samém, o nové kamarádce i o podstatě jejich světa.