Schopnost aktivně létat vznikla v průběhu evoluce u živočichů přinejmenším čtyřikrát. Jako první se už v prvohorách před zhruba čtyřmi sty miliony let vznesl do vzduchu hmyz. Obratlovci v podobě pterosaurů jej následovali až o necelých dvě stě milionů let později a po nich přišli na řadu ptáci, kteří na rozdíl od pterosaurů přežili hromadné vymírání na konci druhohor a stali se mimořádně rozmanitou i úspěšnou skupinou živočichů. Jako poslední objevili aktivní let savci, konkrétně netopýři, a to zhruba před padesáti miliony let. A právě posledním jmenovaným, tedy řádu letouni, je zasvěcena neobyčejná kniha Úžasní netopýři izraelského ekologa, etologa, neurobiologa a chiropterologa Yossiho Yovela (nar. 1979) z Telavivské univerzity. Poutavá obálka, název, ba ani anotace příliš neprozrazují, o čemže Úžasní netopýři vlastně jsou. Jde o atlas reprezentativních druhů netopýrů? Nebo snad o úvod do jejich biologie, tedy toho, jak vypadají, jak žijí, co žerou, kdo žere je, jak se rozmnožují či jak se orientují ve světě? Nebo je to spíše souhrn nejnovějších poznatků dosažených na poli výzkumu netopýrů? Nebo dokonce autorovo vyznání lásky těmto rozmanitým savcům a líčení příhod, jež s nimi během své kariéry zažil? To všechno a ještě mnohem víc.

I když si pod názvem netopýr nejčastěji představíme malou chlupatou kouli s blanitými křídly, která po setmění vyráží na lov hmyzu a den tráví zavěšená někde u stropu jeskyně společně se svými soukmenovci, ve skutečnosti jsou netopýři kromobyčejně různorodou skupinou. Zatímco někteří měří sotva pár centimetrů a rozpětí křídel mají menší než vrabec domácí, ti největší váží půldruhého kilogramu a pyšní se křídly o rozpětí přes jeden a půl metru. Mimoto zdaleka ne všichni netopýři se živí hmyzem. Někteří žerou ovoce, nektar či pyl, jiní žáby, pár druhů saje krev (těmi Yovel stylově začíná) a najdou se i takoví, kteří loví jiné netopýry. Rozmanité jsou též sociální zvyklosti netopýrů. Najdeme druhy, které vytvářejí kolonie o milionech členů, ale i takové, jež žijí v malých skupinách o pár jedincích, nebo dokonce netopýry samotáře, kteří příslušníky svého druhu vyhledávají pouze v době páření. Ani tu echolokaci, kterou si s netopýry obvykle spojíme, nepoužívají zdaleka všichni.

Každým z těchto témat se Yovelova kniha tak či onak zabývá, ale přístup, který ke zprostředkování poznatků o životě netopýrů využívá, je vcelku originální. Místo aby jednoduše a nutně trochu školometsky vyjmenovávala, co všechno dnes víme o biologii těchto létajících savců, nezřídka se noří desítky let do minulosti a líčí, jak jsme k tomu či onomu poznání dospěli. Autor v tomto ohledu nečerpá (jen) z publikovaných zdrojů, nýbrž mnohdy také z výpovědí samotných objevitelů či jejich studentů a spolupracovníků. Jak to tak ale ve vědě bývá, poznání není přímočará záležitost. Většinou se rodí z dílčích objevů, za nimiž často stojí využívání dříve nedostupných technologických novinek, i odborných disputací, které někdy bývají náramně bouřlivé, obzvláště když lze získaná data interpretovat vícero způsoby.

Úžasní netopýři se tak na mnoha místech mění z populárně-naučného povídání v čistokrevné drama, v němž jsme svědky vzpoury studentů proti neprozíravému profesorovi i vypjaté výměny názorů mezi čelnými představiteli oboru, jindy zase přechází v regulérní cestopis, ve kterém sledujeme všední i zcela bizarní problémy, s nimiž se na svých výpravách chiropterologové potýkají, a dozvíme se i to, že díky netopýrům vznikla mezi některými badateli celoživotní přátelství, v některých případech dokonce manželství. Tímto nenásilným způsobem nás Yovel seznamuje s historií výzkumu echolokace i s nedávnými studiemi, jež se jí zabývají, zabrousí do evoluční historie netopýrů, přiblíží podstatu „závodů ve zbrojení“ mezi netopýry a jejich kořistí a dostane se také k ochraně netopýrů a hrozbám, jimž v současném světě čelí.

V Úžasných netopýrech tedy ani zdaleka nejde jen o netopýry. Stejně důležitou roli v knize hrají vědci, kteří se výzkumu letounů věnovali a věnují. Yovel se rozepisuje o tom, jak se ke studiu netopýrů dostali (někdy to jsou příběhy až neuvěřitelné), čím se během své kariéry zabývali nebo třeba to, kde se s nimi sám osobně setkal nebo na čem s nimi pracoval. Kniha tak do značné míry funguje i jako kronika vývoje chiropterologie v uplynulých desetiletích a čtenáři barvitě představí všechny zásadní postavy, které se na tomto vývoji podílely, i objevy, jež ho lemovaly.

To je nepochybně záslužné a pro lidi z oboru neocenitelné. Pro běžného čtenáře to má nicméně i pár nevýhod. Kniha informace o netopýrech nepředkládá v kompaktní formě, ale spíše je průběžně dávkuje. Obsahuje sice i delší naučné pasáže, často však různé zásadní údaje zmíní jen tak mimochodem během vyprávění o tom, co se přihodilo na té či oné expedici nebo konferenci. Neobsahuje ani podrobnější pasáže o jednotlivých druzích netopýrů. Ti se zde objevují hlavně jako modelové organismy využité ve vzpomínaných výzkumech. S některými se tak za celou dobu setkáme jednou na pár řádcích, jiní se v knize objevují opakovaně.

Poznatky tak zůstávají roztroušené napříč textem, který je sice rozdělený do čtyř tematických bloků (Družnost, Echolokace, Evoluce a Ochrana přírody), ty se ovšem do značné míry prolínají. Autor krom toho ve většině kapitol (dohromady jich je patnáct) zvolil poměrně neortodoxní způsob psaní, alespoň pro populárně-naučnou literaturu, konkrétně prolínání dvou časových rovin. První linka zpravidla tvoří jádro sdělení a odehrává se v minulosti (líčí například první výzkumy, jež se snažily zjistit, s jakou přesností funguje echolokace), druhá vrací čtenáře do přítomnosti a autor v ní popisuje, jak se on sám danou otázkou zabýval. I když spolu obě prolínající se části souvisí, někdy to pointu kapitoly spíše rozmělňuje, než podtrhuje.

Úžasní netopýři se tak úžasně čtou a obsahují úžasné množství informací o „tajném životě jediného létajícího savce“, ale kvůli všelijakým odbočkám nebo odbíhání k životopisům badatelů (jakkoli zajímavým), jejichž jméno člověk nepohybující se v oboru do pár dní opět zapomene, trochu snižují údernost sdělení, jinak řečeno znesnadňují čtenáři vyhmátnout to nejpodstatnější, co by si mohl a měl z Yuvalovy knihy odnést. Na druhou stranu si autor zaslouží ohromný obdiv za to, jak to všechno dokázal propojit do logicky uceleného příběhu, aniž by se mu ta monumentální stavba, na níž pracoval deset let, rozpadla pod rukama.

Uvedené výtky jsou však jen drobnou vadou na kráse jinak mimořádně podařené, poutavé a podnětné knihy, která na našem trhu chyběla, a výsledný dojem ještě umocňuje povedený překlad, jehož zoologickou přesnost pohlídal odborný korektor. Příznivci populárně-naučných přírodovědných knih nad Úžasnými netopýry jistě zaplesají a díky zvolenému tónu i polopatickému vysvětlování komplikovanějších témat, jako je třeba konvergentní evoluce, se v Yovelovi neztratí ani ti, kteří o netopýry dosud nezavadili.