Knihy z žánru fantasy s významnou romantickou linkou (často zkracované jako „romantasy“) neustále nabývají na popularitě. Řada titulů subžánru je postavená na schematickém příběhu silné ženské hrdinky, která zachraňuje svět s podobně mocným partnerem po boku a mění se pouze propracovanost postav, jejich schopnosti, prostředí a intenzita násilí či erotických scén. Naštěstí se však najdou i výjimky a trilogie o dryádoložce dr. Emily Wildové – vědkyni v oboru příbuzném etnologii a folkloristice, který se zabývá studiem víl, skřítků a jiných nadpřirozených bytostí, zde souhrnně označovaných jako Lid – od Heather Fawcettové je nepochybně jednou ze sérií, které se odlišují. Tempo vyprávění je po většinu příběhu spíše pomalé a více než akčním scénám se text věnuje popisům postav a prostředí, což zřejmě vede nakladatelství k tomu, aby tuto trilogii řadila spíše do subžánrů „cozy fantasy“ (tedy fantastiky, která vyvolává příjemné pocity útulna, někdy také označované jako „feel-good fantasy“) nebo „soft fantasy“ (fantasy bez velkých bitev) či „soft academia“ (fantastika ze školního nebo akademického prostředí, která se zaměřuje spíše na výzkum a poznání než na získávání velké moci či na kruté eliminační praktiky mezi studenty). Charakteristiky těchto subžánrů na Encyklopedii víl Emily Wildové bezpochyby také sedí, ale na mnoha místech je patrné, že autorka vedle inspirace britským a skandinávským folklorem vědomě pracuje i s prvky romantasy, a proto je užitečné se na knihu podívat i z této perspektivy.

Romantasy, neromantasy

Už základní dějová linie knihy, v níž se hrdinka sama vydává na výpravu, kde musí překonat řadu nebezpečí, totiž připomíná jedno z oblíbených schémat romantasy. Samozřejmě tato fabule není „vynálezem“ tohoto žánru, protože fantasy obecně často čerpá z mýtů a hrdinských eposů. Ovšem v případě Encyklopedie víl Emily Wildové je tu hned několik aspektů, které zavedené vzorce nabourávají: Emily si pro tento úkol nevybrala žádná mocná entita ani ji nepohání pomsta, protagonistka se na cestu vydává čistě ze svého rozhodnutí, z touhy po poznání. Její samota také není zcela dobrovolná, natož motivovaná pocitem vyvolenosti – Emily přijíždí sama pouze v doprovodu svého velkého černého psa (což je pro změnu motiv z britského folkloru) zkrátka proto, že s ní žádný student z její katedry jet nechtěl (a důvodem nebylo ani tak nebezpečí hrozící od neznámého druhu Lidu, jako spíš Emilyina povaha). I romantická linka je tu přítomná, ale hlavní hrdinka si jí prakticky nevšímá, dokud před ní nápadník doslova nepoklekne. V knize nechybí ani akční scény, ale ty jsou popsané většinou úsporně nebo i lehce zmateně, což je většinou dané tím, že je protagonistka vnímala pod vlivem některého z vílích kouzel nebo v naprostém vyčerpání. V neposlední řadě je tu motiv hrdinky-zachránkyně – Emily se skutečně podaří zachránit životy několika místních obyvatel, ale vždy jde spíše o vedlejší efekt jejího výzkumu a touhy dokázat, že jsou její teorie správné, než o hrdinské dobrodiní. A samozřejmě tu vystupují v žánru romantasy tak populární víly, ovšem v podání Fawcettové jsou velmi rozmanité, a i když se podobně jako v jiných titulech často vůči lidem zachovají krutě, zde to není dané jejich nezměrnou mocí, či dokonce promyšlenými plány s tímto světem. Naopak, tyto víly se chovají naprosto nepředvídatelně (nejen v očích smrtelníků, ale i jiných příslušníků Lidu), mnohdy čistě sobecky, protože se na okolní svět dívají s téměř dětinskou sebestředností. Případným následkům svých činů přikládají asi stejný význam, jaký vidí běžný smrtelník v zašlápnutí mravence: „V životě se řídí rozmary a vrtochy a jsou v podstatě jen sledem protimluvů. Mají tradice, které žárlivě střeží, ale dodržují je nevyzpytatelně.“ (s. 157) Zkrátka Fawcettová si ráda hraje se čtenářskými očekáváními a těmi již zmíněnými to rozhodně nekončí.

Boj se společností akademickou i vesnickou

Jednou z dalších hříček je samotný název Encyklopedie víl Emily Wildové. Kdo by po knize sáhl s tím, že v ní najde slovníková hesla věnovaná různým druhům víl nebo soubor vílích příběhů, bude možná zklamaný. Ve skutečnosti totiž kniha deníkovou formou zachycuje expedici, při níž chce doktorka Wildová získat poslední informace právě pro připravovanou titulní Encyklopedii víl. Deník začíná Emilyiným příjezdem na fiktivní skandinávský ostrov Ljosland v říjnu roku 1909, ovšem příběh se odehrává v jakési paralelní realitě k našim dějinám, což je patrné nejen v přítomnosti nadpřirozených bytostí, tedy příslušníků Lidu, ale také v tom, že Emily usiluje o získání trvalého profesorského postu na Cambridge, což se v naší realitě podařilo až archeoložce Dorothy Garrodové v roce 1939. A jelikož Emily tento kariérní posun neprezentuje jako nějaký průlom pro ženy v akademickém prostředí, pouze jako krok, který je logickým vyústěním jejích dosavadních výsledků, dá se usuzovat, že je její svět mnohem pokrokovější, než byl ten náš ve srovnatelném období (a to nejen v profesním zrovnoprávnění pohlaví, ale třeba také v bezproblémovém přijímání stejnopohlavních párů, kterých se v průběhu trilogie objeví několik). Přesto se Emily potýká s problémem, který je bohužel pro mnoho žen aktuální dodnes – ačkoli absolvovala už několik terénních výzkumů, napsala o svých poznatcích řadu článků a její znalosti Lidu jsou téměř encyklopedické, jsou její výsledky hodnoceny hůře než práce jejích mužských kolegů, kteří peníze na výzkum, pozvání na mezinárodní konference i stálá místa na univerzitách získávají mnohem snadněji. Právě proto se Emily rozhodla sepsat zásadní dílo, které v jejím oboru zatím zcela chybí – komplexní encyklopedii Lidu. Aby ovšem byla její encyklopedie všeobjímající a tak působivá, že jí konečně zajistí pozitivní přijetí v širší akademické obci, potřebuje Emily získat poznatky i o velmi málo známém společenství Lidu, jemuž se říká Skrytí a jež obývá právě sever Skandinávie.

Jak už bylo výše naznačeno, Emily se vydala na expedici jen se svým psem, protože s ostatními lidmi, včetně ostatních dryádologů, moc dobře nevychází. Fawcettová při tvorbě postavy dr. Wildové využila různé stereotypy o vědkyních – vykreslila ji jako ženu, která má sice brilantní mozek, rozsáhlé znalosti svého oboru, ale zároveň je velmi neobratná v běžných mezilidských interakcích (i když se zástupci Lidu zvládá vyjednávat poměrně obratně), nedbá o svůj zevnějšek a v zájmu vědy dokáže zajít velmi daleko. Na jednu stranu to autorce umožnilo postavit Emily do řady vtipných situací – např. když neví, jak si nasekat dříví, ani jak místním vyjádřit svou vděčnost za pomoc –, ale také poukázat na temnější stránky přísně vědeckého přístupu (třeba když k vílímu dítěti, podstrčenému místní rodině, přistupuje s chladnokrevností, za kterou by se nemusela stydět kdejaká krutá bojovnice). Už po pár dnech se tak doktorce Wildové podaří znepřátelit si svým odtažitým přístupem prakticky celou vesnici Hrafnsvik, což jí nejen velmi ztíží výzkum, protože by od obyvatel potřebovala posbírat co nejvíce příběhů o zdejším Lidu, ale visí kvůli tomu na vlásku i samotné její přežití, jelikož je na dodávkách potravin i pomoci místních, zvlášť s blížící se zimou, zcela závislá. Jediným Emilyiným úspěchem se tedy zpočátku zdá seznámení s místním lesním skřítkem, kterého si začne předcházet různými dárky (bonbony, kožešinovou čepicí) v naději, že aspoň od něj později získá informace o dalších Skrytých, zvlášť o urozených, tedy smrtelníkům podobných vílách v tomto kraji.

Ledy tají, ale velmi pomalu

V podobném duchu střídajících se menších úspěchů a větších neúspěchů se nese celá zhruba první polovina knihy, přičemž situaci nevylepší ani příjezd Emilyina kolegy z cambridžské dryádologické katedry Wendella Bamblebyho, který se na expedici sám pozval a kterého Emily zpočátku podezřívá, že se chce na jejím výzkumu pouze přiživit. Bamblebymu se na jednu stranu díky žoviálnímu vystupování snadno podaří získat přízeň nejen studentů, kteří ho na Ljosland doprovázejí, ale především obyvatel Hrafnsviku, takže trochu sníží napětí mezi Emily a zdejší komunitou; na druhou stranu se mnohem víc zajímá o svůj upravený zevnějšek, plný žaludek či uklizenou chalupu než o společný výzkum, který deleguje čistě na studenty. A také si neustále stěžuje na místní počasí (jak britské!). Působí trochu jako univerzitní dandy vyslaný na venkov a trochu jako tolkienovský hobit, kterého vytáhli z jeho pohodlné nory. To je nepochybně další autorčina hra, v níž převrací zažitý obraz víl – Emily se totiž už v jednom z prvních deníkových záznamů svěřuje, že si je téměř jistá, že Wendell Bambleby je ve skutečnosti příslušník Lidu. (Autorka nám ovšem neosvětlí, jak je možné, že toto podezření nepojal nikdo další z jejich katedry, což je jedna ze slabších částí příběhu, a čtenáři nezbývá než doufat, že se to vyjasní v některém z dalších dílů trilogie.)

Vztah Emily a Wendella je na začátku velmi komplikovaný. Jejich povahy spolu kontrastují – zatímco Emily je velmi racionální a v těžkých situacích hledá oporu v knihách a příbězích o Lidu, kterých v hlavě nosí zřejmě stovky, Wendell často propadá melodramatickým projevům emocí, krize řeší instinktivně (nebo pokusy o kouzla, která však už dlouho nepoužíval) a uklidnění hledá v poměrně neobvyklých (zvlášť pro vílí muže) činnostech jako šití a úpravy oblečení či zvelebování jejich příbytku. Emily sice přiznává, že Wendell je zřejmě jedinou osobou, kterou by v Cambridge mohla označit za přítele, protože jemu její neomalenost zjevně vůbec nevadí, zároveň ale už dříve zradil její důvěru, když ji předběhl s publikováním článku z jejich dřívějšího výzkumu. Navíc si Emily vzhledem k jeho příslušnosti k Lidu není jistá skutečným důvodem, proč na Ljosland přijel, ani proč vlastně žije mezi smrtelníky. A v neposlední řadě jí Wendell pije krev také tím, že je ztělesněním oněch vědců, kteří profesorská místa i peníze na výzkum získali snadno; dokonce ho podezřívá z falšování výzkumů. (Trochu podobnou dynamiku mezi dvěma badateli můžeme vidět v Katabázi od R. F. Kuang, která se shodou okolností také částečně odehrává v prostředí Cambridge.) Nicméně po tom, co jeden druhému několikrát zachrání život (i když je potřeba říct, že je to zpravidla Emilyin vědecký zápal, co je do nebezpečí dostalo), začne Emily Wendellovi více důvěřovat a připouštět si i tu možnost, že by jeho city k ní mohly být víc než jen dětinský vílí rozmar.

Expediční deník, nebo poznámky pro knihu?

Příběh sledujeme skrze Emilyiny zápisky do deníku, což je také jeden z prvků vybízejících ke srovnání s žánrem romantické fantasy. Vyprávění v první osobě je v romantasy častá poloha (vzhledem k tomu, že se tyto knihy zaměřují na vnitřní prožívání protagonistů a jejich nahlížení na probíhající události, je volba ich-formy logická), nicméně je málokdy zarámované do podoby deníku, natož expedičního. A právě z faktu, že si Emily nevede deník soukromý, ale terénní, pramení tři zajímavé vlastnosti jejích záznamů.

Zaprvé je to napětí v samotném aktu vyprávění. Emily se totiž snaží zapsané události objektivizovat a někdy při tom vnitřně bojuje s tím, zda se popisy některých jejích prožitků (a netýká se to jen citů k Wendellovi, ale třeba i těch chvil, kdy se ocitla pod vlivem vílích kouzel) vůbec do výzkumného deníku hodí. Proto se v některých případech k dřívějším záznamům vrací a svá předchozí slova relativizuje, jindy dokonce přiznává, že zvažovala, zda předchozí záznam nesmaže či nepřepíše. Čtenář si tedy nikdy nemůže být zcela jistý, jak moc popisy vypjatějších situací podlehly autocenzuře.

Druhým specifickým rysem Emilyiných záznamů jsou poznámky pod čarou, jejichž funkcí je jistě navodit dojem akademického psaní, ale zároveň působí i vtipně jak svou přítomností v deníku, tak tónem, jímž Emily sarkasticky komentuje dřívější zjištění jiných dryádologů, nebo s nimi přinejmenším důrazně polemizuje. Z toho čtenář brzy vytuší, že podobně jízlivě vede Emily i reálné debaty s jinými akademiky (což se s příjezdem Wendella jen potvrdí, jejich vzájemné popichování je pak nesporně kořením příběhu). Poznámky pod čarou jsou nicméně i stále přítomnou připomínkou možného nebezpečí – Emily totiž v úvodu deníku píše, že poznámky připojuje pro případ, že by se jí během expedice něco stalo (jako už mnohým dryádologům před ní) a někdo jiný by se pokoušel rekonstruovat její výzkum právě na základě tohoto deníku. Poznámky jsou tedy i svého druhu mementem, jímž Fawcettová poukazuje na to, že Emily je svému výzkumu ochotná obětovat i vlastní bezpečí.

A třetím (asi nejproblematičtějším) prvkem deníkové formy jsou místa, kdy je Emilyino vyprávění přerušené. Poprvé ho přeruší tři příběhy o ljoslandských Skrytých, které se Emily podaří zaznamenat v místní hospodě, když se konečně s obyvateli Hrafnsviku trochu udobří. Tato vyprávění jsou zařazená zhruba doprostřed knihy, hned za deníkový záznam o oné návštěvě hostince, což se může zdát i některým zběhlejším čtenářům rušivé, jak je patrné například z debaty v podcastu Knihovory (možná ke zmatení přispívá i to, že je jeden vílí příběh zařazený také na úplný konec knihy). Nicméně toto umístění tří ljoslandských příběhů uvnitř knihy má svůj účel, protože Emily s Wendellem díky informacím, které z příběhů vyčtou, přestanou jen pročesávat okolí ve snaze najít stopy Lidu a jejich výzkum od tohoto okamžiku nabírá nový směr. Ve druhé polovině knihy je pak několik deníkových záznamů psaných nikoli Emily, ale Wendellem – zde už to autorka vyřešila lépe a Wendellovými slovy (pochopitelně adresovanými Emily) čtenáři osvětlila, že Wendell doplnil líčení těch situací, které by Emily v deníku chyběly, protože se odehrály buď v její nepřítomnosti, nebo když se zotavovala z působení vílích kouzel. Na jednu stranu je pro čtenáře změna perspektivy příjemným zpestřením a v příběhu působí jako důkaz toho, že Wendell chápe, jak moc je výzkum pro jeho přítelkyni důležitý. Na stranu druhou se nezdá zcela přesvědčivé, s jakým klidem Emily tyto příspěvky do svého deníku přijme, protože dřívější Wendellovy zásahy do svých věcí (ať už to bylo srovnání listů rukopisu encyklopedie nebo oprava pláště) snášela mnohem hůř.

Mrazivě nádherná příroda

Velmi autenticky naopak působí detailní popisy příslušníků Lidu a jejich prostředí, kterým Emily pochopitelně věnuje značný prostor, aby z nich mohla později čerpat informace pro svou encyklopedii. Fiktivní ostrov Ljosland v mnoha ohledech připomíná Island, například přítomností termálních pramenů, téměř vykácenými lesy i jazykem místních (druhé jméno místních žen končívá na -dótir, zdejší běžné víly používají pro své blízké staronorský výraz „fjolskylda“, který se v současnosti používá už jen v islandštině), a někteří recenzenti (např. zahraniční recenze na BookPage, zmíněný podcast Knihovory) ho s Islandem téměř ztotožňují. Nicméně podle autorky se Ljosland nachází „v divokých mořích u pevninského Norska“ na hranici polárního kruhu. (s. 11)

Emily se snaží co nejvýstižněji postihnout prostředí, v němž místní víly žijí, a zprostředkovává nám při tom vjemy všech svých smyslů. Téměř uhranutě líčí působivé venkovní scenérie plné bílého sněhu a třpytivé námrazy na „zakrnělých“ stromech, štípání ledového větru či polární záři. S divokou krásou krajiny ostře kontrastují popisy interiérů lidských obydlí, ať už je to zatuchlý vzduch v chatrči, když do ní protagonistka přijede, pach starých knih v pracovně v Cambridge, k níž se hrdinka ve vzpomínkách vrací, dusné ovzduší vesnické hospody plné výparů z kuchyně, nebo pohodlí a teplo sálající od krbu, když už je jejich domek lépe vybavený a zabydlený.

Ovšem nejpodrobněji Emily pochopitelně popisuje zástupce Lidu, s nimiž se setkává – a zde opět Fawcettová zcela evidentně pracuje se schématy známých fantasy děl, lépe řečeno vědomě je popírá a obrací se spíš k folkloru. Její víly na rozdíl od Tolkienových elfů nebo víl z populárních romantasy sérií Sarah J. Maasové (Skleněný trůn, Dvůr trnů a růží a další) nemají špičaté uši, ani to nejsou udatní bojovníci a bojovnice. Dle dryádologické terminologie je Emily dělí na dvě hlavní skupiny. První jsou běžné víly, kam řadí menší bytosti, které se často hodně podobají svému prostředí, jejich ruce např. připomínají větvičky, kůže se podobá kůře, mechu apod., či různé skřítky a jiné drobné bytosti, z nichž některé smrtelníkům pomáhají jako hospodáříčci, jiné, „zlovolné“, jim škodí, nebo se je dokonce snaží sníst (tvorové z britského folkloru, jako jsou boglové, hobové, šotci apod.). Druhou, pro dryádology mnohem méně známou skupinou jsou víly urozené, tedy takové, které se dokáží velmi podobat smrtelníkům, dokonce být od nich téměř k nerozeznání (jako Wendell), ovšem zpravidla jen na první pohled. Emily několikrát zaznamenává, že při pozorování z boku či koutkem oka, nesou i urozené víly rysy prostředí, s nímž jsou spjaté – například tváře ljoslandských Skrytých z určitého úhlu vypadají jako vytesané z ledu či se v nich odráží hvězdné nebe. I tak ale vždy připojí lakonickou poznámku, že jsou „samozřejmě krásní“.

Obecně je škatulkování (nejen knih) velmi ožehavá záležitost, zvlášť u děl, která se podobně jako Encyklopedie víl Emily Wildové žánrovým schématům zjevně vzpírají. Může být ovšem užitečné zamyslet se nad tím, pro jak staré čtenáře je kniha určená. V Hostu ji zařadili do sekce Young Adult, tedy jako knihu pro čtenáře od 12 do 18 let. Vzhledem k tomu, že se tu romantická linka rozvíjí pomalu a „cudně“ a že jsou všechny násilné scény popsané opravdu stručně a spíš v náznacích, je jistě možné doporučit tuto knihu i těm mladším v uvedeném věkovém rozpětí. Nicméně se domnívám, že vtipné a velmi trefné narážky na dění na akademické půdě (např. „Pokud je něco, co vědce spojuje, pak jsou to stížnosti na teplotu v konferenčních prostorách.“ s. 341), v nichž Fawcettová evidentně čerpá z let, kdy studovala anglickou literaturu a pracovala jako archeoložka, plně docení jen čtenáři, kteří už mají s univerzitním prostředím vlastní zkušenosti.