Příručníci a historikové aneb Jak dále Egona Bondyho hanobit
Autor trvá na naprosté kredibilitě materiálů sepsaných pracovníky Státní bezpečnosti od padesátých až do osmdesátých let 20. století, konkrétně těch, které se týkají kontaktů básníka a filozofa Zbyňka Fišera (Egona Bondyho). Své oponenty „usvědčuje“ z falšování dějin, z tzv. příručnosti, jestliže stejně jako on sám nevěnují pozornost především materiálům StB a podle nich nehodnotí život a dílo „ZFEB“.
Miroslav Vodrážka v návaznosti na svůj text Historie jak rozplétání otevřenosti života a díla. Kritická studie jednoho parazitického (bondyovského) mýtu v knize Zbyněk Fišer / Egon Bondy a Státní bezpečnost, jejímž spoluautorem je historik Petr Blažek (Muzeum paměti XX. století, Praha, 2024), reaguje na námitky, které byly vůči tomuto textu, poté co byl zveřejněn, vzneseny.
Na nové Vodrážkově knize O odkrývání a skrývání smyslu v dějinách. Kritika „čisté“ a příruční historie se Petr Blažek opět podílel, tentokrát jen předmluvou, v níž jsou pouze obecná konstatování, velebení předchozí publikace, zcela nekonkrétní výtky adresované jejím kritikům a zdůrazňování faktů, aniž by bylo řečeno, o jaká fakta jde.
V celku Vodrážka jen opakuje to, co už dříve napsal, tentokrát vše zaobaluje do hávu jakoby filozofického pojednání (kniha je dedikována „Mirkovi Petříčkovi k 75. narozeninám“: tedy zřejmě filozofovi-kolegovi), jehož smyslem je odkrývat „dějinnou pravdu“. Tak jako v předchozím textu se autor opět zaštiťuje mnoha autoritami, jimiž chce svému textu dodat zdání fundovanosti. (Těch je tu snad ještě více než v předchozím Vodrážkově textu, zde zhruba tak, jak se v knize postupně objevují: Karl Popper, Paul Ricoeur, Martin Heidegger, Aristoteles, Jacques Derrida, Pierre Vidal-Naquet, Marc Bloch, Paul Veyne, Jacques Le Goff, Susan Sontagová, Emmanuel Lévinas, Martin Buber, Pierre Bourdieu, J. P. Sartre, Roland Barthes, Brian Richardson, Maurice Halbwachs, Jonathan Haidt, Emanuel Rádl, Jan Patočka, G. W. Leibniz, Umberto Eco, Hans Jonas, Gilles Deleuze, Erich Fromm, Karl Kraus, Ludwig Wittgenstein, Fritz Mauthner, Mistr Eckhart, Pierre Theilhard de Chardin, Hannah Arendtová, Jiří Němec, Karel Michňák, Antonín Mokrejš).
Jádro Vodrážkovy nynější argumentace spočívá v údajném odkrývání tzv. příruční historiografie, tedy utilitární snahy využívat jen toho, co „se hodí“, co je „po ruce“. Z pěstování této „příruční historiografie“ viní Vodrážka vlastně všechny, kdo jeho psaní kritizují. Sám se pasuje na kvalitativně vyššího dějepisce, tedy respektujícího „historickou pravdu“, dospívajícího tak k poznání skutečnosti, nepodléhajícímu „mýtům“, subjektivním svědectvím, tedy uvažováním, v nichž přání, nikoli skutečnost je otcem myšlenky.
V rovině pouhé teorie je nutno takovémuto pojetí historiografie jen přitakat, jenže konkrétní Vodrážkův text je právě jen příkladem toho, co on sám za „příruční historii“ označuje.
Vodrážka kromě toho, že se opět ohání tou či onou autoritou, zase jen prokazuje, že je naprosto neschopen jakéhokoli kritického myšlení a že sám je demagog a utilitární manipulátor. Proč?
Z toho, co kritici jeho předchozího textu napsali, si vybírá jen to nejsnáze napadnutelné: výroky hájící Egona Bondyho na základě osobních svědectví, subjektivního přesvědčení o hodnotě jeho literárního a filozofického díla, emocionálních vznětů, které pak ovšem hravě odpisuje, neboť dle něho nepřiznávají „dějinnou pravdu“.
Brodit se ve Vodrážkových textech je úmorná a deprimující práce, neboť čtenář je tu utloukán nejen oněmi autoritami, ale také mnohým opakováním téhož, zřejmě podle představy, že co je vícekrát konstatováno, byť by to byla naprostá pitomost, stává se „faktem“. Nicméně jádro Vodrážkova stanoviska snad lze shrnout následovně:
V dokumentech z dílny StB je pravda, historická skutečnost, což autor posléze „dokazuje“ tak, že totalitní režim, jemuž byla StB oporou, fungoval, byl silný. To je ovšem logická chyba, nesmysl. Jako další „důkaz“ tohoto zdůrazňuje Vodrážka také, že např. Petr Uhl, Jiřina Šiklová či Ivan Hartel údajně věrohodnost materiálů StB (týkajících se kontaktů Zbyňka Fišera s StB) nikdy nezpochybnili. Vodrážka píše nekonkrétně: není jasné, s čím mohli či nemohli jmenovaní být seznámeni – a ovšem jen sama skutečnost, že někdo něco neřekl, neznamená, že to bylo či nebylo. To je další logická Vodrážkova chyba.
Vše, co je „marxistické“, co je „levicové“, je zrůdné, lživé, prostě „dílo ďáblovo“.
Egon Bondy, tj. Zbyněk Fišer, ve Vodrážkově textu také pod šifrou ZFEB, byl netoliko agentem StB, ale jelikož byl marxista, nic z jeho díla nemá žádnou cenu. Byl manipulátor, megaloman, lhář atd. atp.
Jestliže se však tato Vodrážkova dogmata ukážou jako zpochybnitelná, nikoli stoprocentně platná, pak se celá Vodrážkova v knize podaná argumentace sesune jako domeček z karet. Ve své kritice Vodrážkova předchozího textu (M. Machovec: Blažek a Vodrážka o Bondym – zmařená šance II, Slovo a smysl, 46, 2025; tiskem posléze in Voknoviny, 38, prosinec 2025), kterou Vodrážka – ovšemže zcela selektivně a účelově – napadá, jsem právě poukazoval i na to, že Vodrážka (i Blažek) považují obsah materiálů StB za něco jako „zjevenou pravdu“, za svého druhu Písmo Svaté. Vodrážka – nikoli v polemice se mnou, ale s jinými autory – viní své oponenty z toho, že zavírají před „historickou skutečností“ oči, že nechtějí „poznat pravdu“, že žijí v sebeklamu právě proto, že zpochybňují jednoznačnou pravdivost materiálů z dílny StB. To je lež. Právě ve jménu toho, čeho se Vodrážka v teoretické rovině dovolává, tedy kýžené, vskutku celkové historické pravdy, je nutno ke všemu, ke všem pramenům přistupovat kriticky a tázat se po jejich věrohodnosti. Vodrážka ovšem demagogicky a vskutku sprostě přirovnává tento požadavek k hlasům zpochybňujícím holokaust. (Podobně sprostě a manipulativně – opakovaně, znovu a znovu – sugeruje svým čtenářům, že Egon Bondy byl ze stejného „kadlubu“ jako Leni Riefenstahlová, nadaná německá filmařka, která se zkompromitovala spoluprácí s nacistickým režimem.)
Nehorázné jsou i další Vodrážkovy manipulace. Tak například se nestydí zostouzet toliko na privátních stránkách Facebooku „publikované“ výroky na obranu Egona Bondyho od jakéhosi Přemka Žáka, jakéhosi Petra Bergmana, jakéhosi Pavla Šmída, také od undergroundového filmaře Pavla „Pabla“ Veselého, od Dády Libánské (bývalé manželky undergroundového fotografa Jaroslava „Abbého“ Libánského) či od mé sestry Heleny Machovcové-Ferklové: tyto pisatele označuje za „autory“ (s. 46) – a samozřejmě že jejich toliko přátelům určené emocionální a svědecké výpovědi „hravě“ usvědčuje z popírání „dějinné pravdy“.
Další příklady Vodrážkových manipulativních tvrzení a absurdně přeterminologizovaných rádobymouder:
Na s. 29 se Vodrážka táže: „Může být pravdivým umělcem jednou revoluční marxista stavící se proti ‚náhražkové liberalistické demokracii‘ a podruhé falešný sociální prorok věštící postkomunistickou revoltu ‚neohippies‘?“ a/ Co je to „pravdivý umělec“? b/ I když připustíme, že něco takového je, pak samozřejmě jím ZFEB být mohl. Vodrážka vytrhuje z kontextů výroky oddělené desetiletími. Takovouto metodou lze „usvědčit“ kohokoli z čehokoli.
S. 47: „Ostatně Bondy se chlubil tím, že ‚sral‘ na proces se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v roce 1979.“ Jde o opravdu velmi hnusnou a sprostou Vodrážkovou podpásovku, vskutku na úrovni urválkovských manipulací s fakty. Zmiňuje Bondyho báseň datovanou 24. 10. 79 (viz EBBS III, Argo, Praha 2016, s. 257), v níž se Bondy rozhořčuje nad soudem s VONSem a jen dodává že „Já jsem tam nebyl protože na to seru“. Míněno, že nešel na ono soudní řízení, nikoli že „sere na VONS“.
Na s. 54 se Vodrážka pouští do jednoho z kritiků svého předešlého textu, publicisty Ondřeje Slačálka: „Ondřej Slačálek jako starostlivý strážce šiřitelů marxistických myšlenek se ad hoc na chvíli stává i advokátem undergroundových obhájců a uctívačů Egona Bondyho /.../ Na druhé straně je tato starostlivost vcelku pochopitelná, protože je to právě příručnost, která drží pohromadě tuto absurdní formu ‚spolubytí‘ levicového marxismu a kontrakulturního antimarxismu, aby zachránil parazitický mýtus.“
Na s. 71 je objektem Vodrážkova rádobysarkasmu Petr Placák: „Petr Placák je ukázkovým příkladem, jak je možno v příruční intelektuální restaurační dílně aspoň částečně zachránit poškozený obraz historie ZFEB, když je protržena dějinná opona.“ Tím „protržením“ Vodrážka míní publikaci materiálů z dílny StB!
S. 75: „Vykouknout z této kapsy však znamená zahlédnout nebezpečnou hranici nestabilního fluktuujícího apercepčního celku a nejistého postavení člověka, jehož ‚první podmínkou jednání je svoboda‘.“ [Citace v závěru tohoto jazykového skvostu je ze Sartrovy knihy Bytí a nicota, OIKOYMENH, Praha 2006.]
S. 76: „Příruční historický negacionismus má sice různé podoby, ale v mnoha případech se vyznačuje absencí kritického myšlení, což souvisí i s neschopností přistupovat kriticky k samotnému jazyku.“ Vodrážka se pak samozřejmě odvolává mj. na Wittgensteina a takto vyzbrojen pouští se do dalšího ze svých odpůrců, do slovenského spisovatele Michala Hvoreckého (s. 77): „Hvorecký se stal následně jeho nekritickým obdivovatelem a šiřitelem jeho názorů, netuše, že se stal obětí Bondyho manipulace se syndromem imprintu (vtištění) a závislosti na heteronomii.“
S. 80: „Podle tohoto předpokladu [tázání se po důvěryhodnosti materiálů StB, pozn. MM] se totalitarismus vyznačoval naopak nespolehlivostí represivního systému, a proto je třeba dokumenty StB považovat za nedůvěryhodné. Toto je ale ahistorický negacionistický obraz, který prezentují příručníci ignorující, že komunistickému režimu se naopak podařilo uvěznit celou společnost v hranicích státu, a to právě prostřednictvím všepronikajícího politického, ekonomického, a zejména policejního ovládání, a to včetně mimopolitického a soukromého života člověka.“ Jde o výše zmíněnou logickou chybu, o kvaziargument.
S. 89: „Osudem mnoha příručníků historie je zamrznout v dějinách. Zatímco counterculture se původně i v Československu vyznačovala kritickým vztahem vůči etablované kultuře, establishmentu a pěstovala psychedelicky rozšířené vědomí i kritické myšlení, prostřednictvím příruční historie se přeměňuje na vintage culture.“ K tomu už není co dodat.
Závěrem k tomu všemu mohu jen konstatovat to, co jsem už napsal ve své kritice předchozího Vodrážkova textu. Není možno popírat, že Zbyněk Fišer čili Egon Bondy byl po řadu let v kontaktu s StB, že prostřednictvím těchto kontaktů (především důstojníků StB Jiřího Kořínka a Antonína Zajíčka, kteří také sepsali ony zprávy pro své nadřízené, dle litery StB pocházející od ZFEB) poskytoval různé informace.
Ale: zaprvé nelze klást rovnítko mezi literárním a filozofickým dílem ZFEB na straně jedné a jeho kontakty s StB na straně druhé; zadruhé nelze nepřihlížet k psychickým indispozicím ZFEB; zatřetí nelze účelově a demagogicky „usvědčovat“ ZFEB z toho či onoho na základě toho, co napsal či řekl v rozmezí cca padesáti let.
Naopak je v zájmu oné dějinné pravdy ke všemu, co vzešlo z „dílny“ StB přistupovat nanejvýš ostražitě a kriticky, nechceme-li se sami stát obětí demagogie a manipulativnosti této instituce bývalého totalitního režimu v Československu. A to není volání po relativismu po zamlžování faktů, naopak.
Jistěže ZFEB je v mnohém „vinen“. Jistěže mohl svými informacemi někoho poškodit. Rozhodně nebyl žádný hrdina. Ale nebyl podporovatel ani prominent totalitního režimu, byl především jeho obětí.
P. S. V recenzované knize je otištěn rovněž jiný Vodrážkův text, publikovaný již v r. 2020: Strach z odkouzlení dějin, Bondy, Babiš, úlisnost teorie separátního subjektu a ideální publikum narativu, k němuž nepřihlížím a ani nezmiňuji v něm obsažená jména autorit.
iLiteratura vás potřebuje
O literatuře a o knihách máme přehled – chcete ho mít taky? Podpořte nás.
Radíme vám, co číst. Hodnotíme knižní novinky. Povídáme si s těmi, kdo je píší. Pomáháme dobrým knihám, aby se dostaly do rukou dobrých čtenářů a čtenářek.
Zabezpečeno darujme.cz
Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.