Viola Fischerová básnicky debutovala sbírkou Zádušní básně za Pavla Buksu (1993). Dále vydala například sbírky Babí hodina (1993, Cena Českého literárního fondu), Odrostlá blízkost (1996), Mateční samota (2002) či Písečné dítě (2007). Za sbírku Nyní (2004) obdržela mezinárodní Drážďanskou cenu lyriky. Její poslední sbírka Domek na vinici (2009) získala cenu Magnesia Litera 2010 za poezii.
PV
Petr Vaněk
Co se vám vybaví, když se řekne Máchovy deníky? Intimní zpověď rozervaného romantika? Srandokaps plný sprosťačinek?
Je to „jenom“ autobiografie, nebo spíš, jak říká autor, „svého druhu memoáry“. Běžecký zápisník, takřka všední román nebo esej, ve kterém se můžeme dozvědět něco o spisovatelském povolání, ale zároveň, ač jenom jakoby na okraj, také o životě jako takovém. Je to příliš banální, nebo naopak důmyslné?
Pravidla směšného chování volně navazují na rozhovor otce se synem O rodičích a dětech, ale stejně tak je patrné, že kniha čerpá z celé Haklovy prozaické tvorby, kterou v mnoha úrovních, nejzřetelněji v té tematické, završuje a nezřídka i v osvobozujícím gestu překračuje.
Bondyho texty jsem vždy četl rád, ale čím déle se pohybuji v literatuře, tím víc si uvědomuji, jaký je Bondy z literárního hlediska outsider. Viděno perspektivou nezúčastněného pozorovatele, Bondyho opřádá aura mytické persóny, je na českém nebi jedním z mála bouřících se titánů.
Rozpravy s básníky devadesátých let se konaly v rámci výběrového semináře české literatury při FF UK a posléze se jim dostalo knižní podoby s emblematickým názvem Pod cizím nebem bloudili jsme spolu.
Četba Povídek o lásce pro mě nebyla úplně silným zážitkem, ale ten snad, bez vší ironie, ani nelze od populárního spisovatele-humoristy očekávat. Snad proto mi při procházce fikčním světem mimovolně vykrystalizovaly dva významotvorné okruhy (smích a prázdnota), které jsem k jednotlivý textům přikládal.
V Petře Soukupové našla česká literatura talent, který tu v linii mladé prozaické generace chyběl. Autorčina novinka Zmizet je samorostlá próza, která podstatnou měrou předčí debut K moři, za nějž Soukupová získala Cenu Jiřího Ortena.
Wojciech Kuczok (1972) napsal moderní rodinnou kroniku, která se v českých zemích jako typ vyprávění těší nemalé oblibě – a to jak u čtenářů, tak i autorů (např. Paměť mojí babičce, Patriarchátu dávno zašlá sláva).
Ivan Wernisch se po povedených básních z Hlavy na stole opět přiklonil k prozaickým útvarům: miniaturní romány v Kominických lodích upomínají na proslulé bedřichiády z Doupětě latinářů nebo na pozdější texty, jako jsou např. na animované plátno převedení Tři Fuové.
Prvotina Jany Šrámkové se obrazně řečeno odráží jako úplněk na hladině zčeřeného jezera. Máme co dočinění s melancholií? naivitou? životním dramatem?
Tomáš Zmeškal rodinnou historii, o níž vypráví, představuje téměř demonstrativně, s vědomím, že příběhů o rodinách rozvrácených režimní svévolí známe bezpočet, že jsou zkrátka součástí našeho kolektivního či dějinného vědomí.
Povídková kniha generačně nezařaditelného polského autora.
Snímek Sestra je představován jako experimentální, což by mohlo vést k dojmu, že musí nutně přijít s novými filmovými postupy. Od tohoto předporozumění je ale asi třeba upustit, důležitější se mi jeví vykřesat z mozaiky obrazů již zmíněný duch Topolova svíjejícího, postmoderně otevřeného vyprávění, a to se myslím Vítu Pancíři především v několika jednotlivých ohledech povedlo.
Dnes bude při slavnostním ceremoniálu v Brožíkově sále Staroměstské radnice předána Cena Jiřího Ortena Petře Soukupové za knihu K moři (Host 2007).
Cenu Josefa Škvoreckého získala Petra Hůlová za svůj román Stanice Tajga. V pořadí pátá kniha mladé autorky je podle poroty nejzralejší z nominovaných titulů.
Přechod k próze nebývá pro člověka s poetickým viděním lehký a skýtá četná úskalí. U Chyby lze však s konstatovat, že se z nadějného básníka stal prozaik nejmladší generace, který je opravdu hodný toho jména.
Tato realizace uměřenosti se autorce daří, až se zdá, že ojedinělé formální brusičství krátí obsahovou rovinu; to, o co by mělo v Recyklované muži jít, je ve formě příliš rozpuštěno.
Haruki Murakami, ikona japonské literatury, otevřeně přiznává, že pop kulturu zbožňuje. Tato obliba také proniká do jeho psaní, a ačkoli aspiruje na seriózní beletristickou tvorbu, lze v něm také najít ozvuky žánrové literatury – nejčastěji se jedná o fantaskní prvky. Proces spojování Murakamiho bytostně charakterizuje.
Ve Šternově pokusu milovat to skoro vypadá, že je dovoleno říkat beztrestně cokoli, hlavně když řečené vypadá sofistikovaně, resp. hlavně když to vypadá, že vypravěč ví, co říká.
Syžet Cesty staví na jednoduchém základě. Otec a syn putují zdevastovanou krajinou, a aby unikli přicházející zimě, snaží se dobrat k moři.
Ačkoli se kanonický svazek Magorovy summy nedávno rozšířil ještě o poslední sbírky, Ivan Martin Jirous pokračuje v psaní básní dál.
Nedávno byl uveden do kin film O rodičích a dětech, který režisér Vladimír Michálek natočil podle vaší knihy. Vy jste se podílel na scénáři. Probíhala pak z vaší strany spolupráce i na natáčení? Účastnil jste se ho?
Jan Beneš je vyměněn za brzkého čtyřicátníka, jehož sice oslovují mnohými přízvisky (přidržme se Pyšana), ale ve skutečnosti zůstává jako postava bezejmenný. Tento Pyšan hned po prvních stránkách románu zcela iracionálně pobodá nožem člena ochranky v Tesku, následně podniká pravidelné tripy na přírodních halucinogenech a co chvíli je stínán telefonáty všetečné kamarádky Baruny.
Polský autor mladší generace Mikołaj Łoziński (1980) svou prvotinu Reisefieber vydal v šestadvaceti letech – a prvotina je to vskutku brilantní.
Dodatečně přinášíme ukázky z knihy Fízl, která byla oceněná výroční cenou Magnesia Litera v oblasti publicistiky.
Jan Křesadlo, hlavní z pseudonymů Václava Pinkavy (1926-1995), se zrodil v exilové literatuře, když jím autor podepsal pozdní debut Mrchopěvci. Od té doby napsal Křesadlo řadu polemických, paradujících nebo jinak se vyhraňujících literárních děl – především próz, na kterých předváděl filologickou zdatnost a schopnost pracovat s mnoha rozličnými formami.
Mariusz Szczygieł, respektovaný polský reportér, napsal knihu o Češích ve dvacátém století. Z domova si k nám přivezl víc než dobrou vizitku.
Jiří Hájíček (*1967) se narodil v Českých Budějovicích, vystudoval tamní Vysokou školu zemědělskou. Knižně debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži (Hynek), dále mu vyšly romány Zloději zelených koní (Host, 2001), Dobrodruzi hlavního proudu (Host, 2002) a soubor dvanácti kratších próz Dřevěný nůž (Host, 2004).
„Pracovat s vulgarismy dovede málokdo a Petr Měrka je jediný, kdo si mohl dovolit jejich macdonaldizaci,“ sumarizuje anotace na zadní straně knihy. Sbírka povídek Telekristus a Mentál staví na fascinaci potřeštěnou fabulací, která je plná bizarních představ, automatismů a černého humoru spáleného na uhel.
