Téměř století starý román švýcarského autora Roberta Walsera je jako rozvodněná řeka či divoké lesní houští a svými postupy si v mnohém nezadá ani s postmodernou, v současnosti stále doznívající. Pod nánosy komického cynismu, filozofického glosování společnosti, experimentální hry a teoretizujícího analyzování literárního textu se ovšem ukrývá příběh citlivého a svou dobou odmítaného spisovatele.
RW
Robert Walser
„Toto tajné, nerozluštitelné písmo, jež vynašel samotný autor a užíval je ve 20. letech a později v počátcích svého duševního onemocnění, je nejspíš třeba vykládat jako nesmělý pokus ztratit se z očí veřejnosti, jako kaligraficky okouzlující prostředek, jak před ní skrýt vlastní myšlenky.“
Existuje tu možnost, jež se může civilizovaného člověka zmocnit a on zmírní své postoje, a tak bych rád konstatoval, že tuto stať, byť možná krátkou, malou a útlou, přece však zatoulavší se případně až do oblastí vědění, píšu oblečen takříkajíc v nedělním, či snad ve větším souladu se skutečností ve společenském obleku.
Člověk se tu naučí velmi málo, chybějí učitelé, a my chlapci z ústavu Benjamenta to nikam nepřivedeme, to jest bude z nás v pozdějším životě jen něco velmi nepatrného a podřízeného.
Tento malý román-deník zůstal od okamžiku svého vydání pro většinu čtenářů jedním z nejpodivuhodnějších příběhů podivuhodného spisovatele – zarážejícím i fascinujícím, zádumčivým i půvabným, nelíčeným i umělecky vypjatým.
Dílo švýcarského spisovatele Roberta Walsera je uznáváno v celém světě jako jeden z nejsvébytnějších projevů moderní německy psané literatury.
