Kde končí autor a začíná loupežník
Walser, Robert: Loupežník

Kde končí autor a začíná loupežník

Téměř století starý román švýcarského autora Roberta Walsera je jako rozvodněná řeka či divoké lesní houští a svými postupy si v mnohém nezadá ani s postmodernou, v současnosti stále doznívající. Pod nánosy komického cynismu, filozofického glosování společnosti, experimentální hry a teoretizujícího analyzování literárního textu se ovšem ukrývá příběh citlivého a svou dobou odmítaného spisovatele.

Dílo Roberta Walsera (1878–1956) nepatří mezi čtenářsky nejpřístupnější četbu; autor sám se za života s velkým literárním úspěchem nesetkal a ve srovnání s některými svými podobně píšícími současníky se ho nedočkal ani po smrti. Přesto vycházejí jeho knihy dodnes a stále mají čtenářům co nabídnout. O tom, že máme co do činění s dílem určeným pro užší čtenářský okruh, snad svědčí i skutečnost, že Loupežník (napsaný roku 1925) vyšel v roce 2019 v češtině vůbec poprvé, a to navíc ve velmi omezeném nákladu čtyř set výtisků.

Experiment na pomezí filozofie, poezie a humoru
Modernisticky napsaný příběh – v jádru v podstatě milostný (ač sám bych proti tomuto zařazení ihned mohl vznést řadu námitek!) – s autobiografickými prvky je od počátku narušován změtí různých odboček a mikropříběhů, popisováním osudů různých vedlejších postav, s hlavní linkou nezřídka zdánlivě vůbec nesouvisejících. Celý Loupežník se na první pohled skládá z takovýchto střípků, vyprávění tak působí fragmentárně a místy až roztěkaně. Text je ovšem důkladně propracovaný, ačkoli navozuje dojem volného myšlenkového proudu joyceovského ražení. Tuto iluzi navíc Walser sám na mnoha místech zdůrazňuje vyjádřeními, jako je například toto: „Ale možná to ještě na nějakou dobu odložím. Pěkně jsem se rozepsal. Ale věřím, že mi přerušení nezabrání, abych opět hbitě navázal na stejné téma.“ (s. 72)

Odbočuje a „utíká“ do úvah nejen o obecných lidských vlastnostech, ale také k množství zamyšlení filozofických, zároveň se nevyhýbá humorným vsuvkám nebo anekdotickým vyprávěním. Tím vším se navíc proplétají mnohá hloubání o smyslu literatury a umění vůbec (mimo jiné: „Racionálně uvažujícím adresuji následující výzvu: nečtěte pořád jen rozumné knihy, seznamte se blíž i s takzvanou nezdravou literaturou, z níž můžete čerpat mnohé povzbuzení“, s. 52), četné sebeanalýzy díla a prakticky neustálé glosování vlastního procesu psaní a vyprávění (například: „Některým se bude zdát, že tu mluvím nezajímavě. Veškeré takové kritice se podrobuji“, s. 20; či s notnou dávkou ironie zde: „Tyhle moje obezličky mají za účel vyplnit čas, neboť musím dospět ke knize určitého rozsahu, jinak mnou budou lidé opovrhovat ještě víc, než jak už beztak činí. Takhle to prostě dál jít nemůže. Zdejší světem protřelí mě nazývají pošetilcem, protože mi z kapes nevypadávají romány“, s. 64).

Walser nadto v této útlé knize nešetřil poetickými obrazy („Seděl v řečené zahradě v ovinutí lián, v obkroužení barevných motýlích tónů a zapleten v pletencích lásky k nejkrásnější dcerce z lepších kruhů, jaká kdy seskočila z nebes rodičovského bezpečí na veřejnost, aby svými půvaby proklála loupežníkovo srdce“, s. 18), jinde metaforicky využil estetiku pohádkových vyprávění („Loupežník vyjmul své srdce, pohlédl na ně, opět je skryl a putoval dál, do údolí, kde stál uprostřed parku zámek a vprostřed jezírka fontána, v níž dokola kroužili pstruzi […]“, s. 57). To vše se nepřetržitě prolíná jak s oněmi odskoky k různým vedlejším příběhům a vyprávěním, tak i s nečekanou dávkou humoru. Někdy jemného a intelektuálního, jindy ironicky kousavého a břitkého či záměrně průhlednějšího a přímočařejšího („‚Jako mladá dívka jsem se vdala za vojáka, byl to moc hezký muž. […] Podobal se stromu se zlatým listím.‘ ‚Takže ti nebyl dost zelený. Chápu‘“, s. 36). S trochou nadsázky lze tvrdit, že jedna humorná historka či glosa se vrší na druhou, avšak díky rozličnosti pojetí lze jen těžko román považovat za primárně humoristický. Což by ostatně nešlo ani díky četnosti dalších, výše zmíněných prvků. Lze ovšem tvrdit, že v textu převládají dvě střídající se a prolínající se linie – tedy experimentálně filozofická próza a neustálé žertování. Tyto dva proudy se ovšem nijak nevylučují, naopak, nezvykle dobře se doplňují, vzájemně se podepírají a prostupují. Až by méně pozorný čtenář snadno přehlédl, kde jeden končí a druhý začíná.

Kdo je loupežník?
Vraťme se ovšem k hlavní dějové linii. Tou – ač je skrytá pod mnoha jinými vrstvami – je loupežníkova milostná zápletka, ne však jediná a rozhodně ne taková, která by zapadala do klasických milostných románů. Navazuje spíše na tradice romantismu a naturalismu, které ovšem určitým způsobem karikuje a pitvoří, čímž odhaluje jedno z ústředních témat, jež představuje (tolik oblíbená) kritika měšťácké společnosti a jejích škrobených a falešných mravů. Neprozrazujme však o zápletce mnoho, nechť si ji čtenář v této divoce rostlé próze najde sám.

Zaměřme se raději na postavu samotného loupežníka. Není těžké odvodit, že jím je autorovo alter ego, čemuž nahrává i časté glosování, (sebe)analyzování, a dokonce sebehodnocení textu (metaforičtěji například zde: „V bystření pozornosti je cosi vrcholně osvěžujícího. Nepozornost uspává“, s. 15; na jiných místech však výrazně otevřeněji). Ke splynutí dvojice loupežník = autor ovšem Walser často odkazuje nejen náznaky, ale i zcela přímo. Přitom však využívá (dnes již nijak neobvyklý) postup, kdy o sobě (vypravěči) a loupežníkovi mluví jako o dvou různých figurách, vyskytujících se na některých místech společně, přičemž se jim dostává od ostatních různého zacházení. Výklad, co všechno se může za tímto postupem skrývat, by si vyžádal vlastní analýzu, proto na tuto skutečnost pouze upozorněme (a nechme analýzy na případných čtenářích románu, nahoďme však alespoň malou vějičku: „Loupežník je dnes celý pobledlý od samého psaní, neboť si můžete domyslet, jak mi se sepisováním téhle knihy statečně pomáhá“, s. 103) a vraťme se ke sjednocené dvojici loupežník-autor, již vypravěč na jednu stranu zdůrazňuje, na druhou odmítá („On a já jsme v každém případě úplně odlišní“, s. 115). Klade-li tedy rovnítko mezi sebe a loupežníka, neklade ho automaticky mezi sebe a vypravěče, či naopak pouze zdůrazňuje skutečnost, že jeden člověk skládá se z více osobností. Touto optikou lze pak vykládat vícero motivů románu a jejich zdánlivé protichůdnosti, obsahující nejen motivy, ale i přístupy ke psaní a samou strukturu textu.

Dodejme, že mluvíme-li o autoru-loupežníkovi, jedná se o autora vyděděného, nepřijímaného společností a odstrčeného na okraj jak vyšší sociální třídou, tak i ostatními umělci, což opět nepřehlédnutelně koresponduje s osudem samotného Roberta Walsera. Avšak neztotožňujme přespříliš Walsera a jeho románového autora-loupežníka. Už v samotném slově loupežník se totiž ukrývá klíč k pochopení širšího kontextu. Tedy obecně autora, jenž se rovná loupežníkovi (či zloději nebo kompilátorovi), nikoli tedy tomu, kdo vytváří něco nového („A loupežník loupil příběhy, když stále pročítal knížky lidové prózy a z pročtených sobě upravoval ryze vlastní příběhy, přičemž se smál“, s. 27). Myšlenka moderně (a zejména pozdější postmoderně) vlastní a s ní bytostně propojená.

Robert Walser v této rovině spojuje další zdánlivě protichůdné polohy. Loupežníka-autora staví na jedné straně do role vyděděné oběti, na druhé do role padoucha, a to nejen ve zmiňovaných milostných pletkách. Stejně tak ho představuje čtenáři coby do určité míry tragickou romantickou postavu, již však jedním dechem zesměšňuje a karikuje a opět tak činí s pozoruhodnou vyvážeností.

Walserův Loupežník je tedy na jedné straně pitoreskně ironizující, na druhé velmi citlivé, složitě strukturované a kultivovaně napsané dílo, určené náročnějším čtenářům. I přes malý rozsah nabízí plejádu motivů a pod rouškou experimentální hry ukrývá mnohá vážná témata, stejně jako svou bezmála existenciální podstatu, překrytou vrstvou humoru (často ne nepodobnému tomu, s nímž v ironičtějších povídkách pracoval jeho současník Franz Kafka) a groteskními situacemi. Kdo vstoupí do houštiny Loupežníkových vět a nechá se provést skrz jeho narativní labyrint, bude odměněn nevšedním zážitkem a požitkem z textu, který se v mnohém vymyká moderní literatuře a předbíhá dobu svého vzniku.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Radovan Charvát, Opus – Kristina Mědílková, Martínkovice, 2019, 144 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

100%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse