Mohou básně pomoci člověku, aby se vyrovnal s tragédií, která ho potkala? V odpověď zní úvodem nové sbírky Miloše Doležala hořké: „Bláznovství.“ A přece! Doležalovy verše převážně napsané po nenadálém úmrtí jeho manželky Jany prozrazují, že poezie tuto moc má. Ale jen ta ryzí, která každým vyřčeným slovem zpřítomňuje pojmenovávanou skutečnost a píšícímu umožňuje, aby si uvědomil, co všechno ve svém rozjitření prožívá.

Miloš Doležal seznamuje veřejnost s osudy komunisty zabitého kněze: chce, aby nebyly zapomenuto jeho utrpení, stejně jako zločiny jeho vrahů. Nevolá přitom po komunistické krvi, jde mu o spravedlnost. Vytváří profil jednoho mikrokosmu, v němž se střetnou kosmické síly dobra a zla.

Vysoké, lehce klenuté, a přesto markantní čelo, které tušíme pod patkou tmavých vlnitých vlasů, štíhlý rovný nos, naznačující senzibilitu stejně tak jako cílevědomost, soustředěný a upřený pohled očí, které se však nedívají do objektivu, nedívají se na nás, ale nad a mimo nás, a především výrazně krojené rty, jejichž dynamická křivka a zvláštně plný tvar prozrazuje odhodlanost i vášeň, ale snad ještě více touhu...

Kniha vyznívá jako přesně zdokumentovaná hagiografie. Toufar je v ní vylíčen jako člověk bezchybný a vnitřně nelomený, jako bytost natolik bez poskvrny, až může působit trochu nereálně, i když se autor snaží zdůrazňovat jeho lidské stránky.