Pevný Toufar
Doležal, Miloš: Jako bychom dnes zemřít měli (in LtN)

Pevný Toufar

Kniha vyznívá jako přesně zdokumentovaná hagiografie. Toufar je v ní vylíčen jako člověk bezchybný a vnitřně nelomený, jako bytost natolik bez poskvrny, až může působit trochu nereálně, i když se autor snaží zdůrazňovat jeho lidské stránky.

O faráři Josefovi Toufarovi (1902–1950) už česky vyšlo skoro deset knih. Zatím žádná ale nevyvolala takový zájem a neslavila takový úspěch jako dílo básníka a spisovatele Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli. Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Autor věnoval přípravě knihy mnoho let svého života, a podařilo se mu v ní shromáždit úctyhodné množství svědectví, archivních dokumentů i fotografií, na nichž se mimo jiné snažil i pietně identifikovat dnes už dávno zemřelé a zapomenuté členy farností, v nichž Toufar působil. To vše Doležalovi pomáhá velmi plasticky vylíčit nejen Toufarovu osobnost, ale i prostředí, z něhož pocházel, i svět, ve kterém po studiích působil jako farář. Právem tedy konstatoval Petr Zídek, že „doposud jsme věděli, jak číhošťský farář Josef Toufar zemřel. Díky Miloši Doležalovi se teď dozvídáme, i jak žil.“

Toufara autor vykresluje jako velmi sympatického člověka, pro kterého byla charakteristická neobyčejná sociální vnímavost, což prý ovšem nebyl „sentimentální soucit, ale naprosto věcná pomoc, která nepostrádala mužnou citlivost a humor“. To, že Toufar nebyl žádný suchar, autor dokládá i tím, že prý dbal na to, aby se farníci naučili společensky vystupovat i tančit. Podle Doležela se „ramenatý, sedlácky pevný Toufar fyzické práce nikdy neštítil. Byla součástí jeho života od dětství. A kde mohl, tam se přičinil. Když se bude vracet z ježovské školy kolem obilného pole, na kterém zrovna sklízejí Jarošovi úrodu, přidá se k nim. To není nějaká pastýřská rafinovanost, ale přirozená a konkrétní potřeba pomoci. Být nablízku je jedno z erbovních znamení Toufarova kněžství.“ Uměl prý „naprosto nenuceně pohovořit s každým, koho buď potkal nebo kdo za ním přišel na faru. V jeho společnosti se každý cítil příjemně.“ Autor tedy Toufara vykresluje jako příkladného a opravdového kněze, čehož plodem (a zpětně i důkazem) mělo být i to, že z jedné jeho farností „se pod příkladem opravdově žitého kněžství Josefa Toufara rozhodli ke studiu a kněžské službě“ tři mladí studenti (mimo jiné také později známý teolog Karel Vrána).

Mezi jeho „zásluhami“ přitom autor uvádí (respektive cituje svědectví zmiňovaného Vrány), že Toufar „byl neúnavný v apoštolátu farníků a přivedl zpět do katolické církve ty, kteří byli členy Církve československé“. V obci Zahrádka, v níž sloužil jako farář, prý po roce 1918 „divoce řádili členové nové církve“, a Toufar pak „stopoval osudy těchto fanatiků a chtěl to sepsat – co se s těmi lidmi stalo, jak kdo zahynul tragicky, toho zabily krávy a na druhého spadl nějaký strom“.

Když je pak tento člověk konfrontován s brutalitou komunistické moci, ta se snaží jeho profil pošpinit mimo jiné obviněním, že to byl homosexuál, pedofil a že „míval komplexy stísněnosti“. Doležal sice nesleduje životní osudy Toufarových vrahů, ani nenaznačuje, že by pak díky metafyzické spravedlnosti tragicky zahynuli, ale pečlivě přináší alespoň jejich fotografie. A především se na základě svědectví současníků, kteří Toufara znali jako „otevřeného, uvolněného, vlídného a vnitřně šťastného člověka, obdařeného umem společenské konverzace“, všechna zmiňovaná obvinění Doležal snaží vyvrátit. Nemám důvod mu nevěřit (respektive soudný čtenář spíše dá svoji důvěru autorovi než komunistickým vyšetřovatelům, jejichž cílem bylo za cenu jakýchkoli lží a vydírání potenciálních svědků Toufara zdiskreditovat). Celkově tak ale kniha vyznívá v podstatě jako minuciózně přesně zdokumentovaná hagiografie o muži, kterému ke skutečnému blahořečení a svatořečení schází už jen nějaký ten zázrak. Toufar je vylíčen jako člověk bezchybný, vnitřně nelomený a v podstatě nekomplikovaný (což jako by dopředu uznaly i „zbožné husy“, jejichž průvod se prý přidal k slavnostnímu Toufarovu primičnímu průvodu). Hlavní hrdina je ovšem natolik bez poskvrny, až může působit trochu neživotně či nereálně, i když se autor snaží zdůrazňovat jeho lidské stránky i to, že kupříkladu nebyl manuálně příliš zručný.

Ovšem spěchám dodat, že Toufar není žádná románová postava, kniha je psána na základě svědectví velké řady lidí, a pokud mi připadá neživotný, tak tím možná vyjadřuji svědectví spíš o sobě nebo o této době, v níž ke všemu apriori přistupujeme „dekonstruktivním“ způsobem s cílem odkrývat vnitřní rozpory a temné stránky i těch největších postav (nejinak jsem postupoval i já, když jsem psal o G. K. Chestertonovi); době, v níž jsme i od kněží zvyklí na hlasité přiznávání pochybností a vnitřních konfliktů, ano nebojím se říci „komplexů“, což nemyslím pejorativně (jeden z nejznámějších nedávno ve své knize napsal: „Mám mnoho bratří a sester, ale ve své skrupulózní úzkostlivosti nikoho, komu bych mohl v pátek v jedenáct večer zavolat, že jsem rozbil auto a že mi umřel kamarád a že je mi zle“).

Co se týká možného Toufarova beatifikačního procesu, z dobře informovaných zdrojů jsem se neoficiálně dozvěděl, že zatím zahájen nebyl, ale během letošního roku se prý snad záležitost posune a dostane konkrétnější obrysy; věcí se zabývá Biskupství královéhradecké i Arcibiskupství pražské. Podle pravidel by měl proces začít právě v Praze, kde Toufar zemřel a kde je pohřbený, i když je celým svým působením spjat s Vysočinou. O tom sice autor v knize nic nepíše, ale vyznává se z toho, že postupně se Josef Toufar pro něj, jeho blízké a přátele stal „nejen jednou z veledůležitých osobností Vysočiny, ale i osobním ,průvodcem‘ a svatým přímluvcem“. A tento osobní kult pak u Doležala zřejmě nabýval i takovýchto skoro mystických podob: „Při bádání i psaní zažíval zvláštní, krátké intenzivní chvíle – na vteřinu zahlédnutá Toufarova sedlácky srdečná tvář, mihnutí lemu jeho černé kleriky, energické gesto, zaslechnutá modulace jeho hlasu; dotýkala se tenata hrůz – plesknutí těla o beton v temnotě valdické kobky, chomáč vytržených vlasů, bezvládné zmodralé podlité tělo“. Své zkoumání přitom ještě autor neskončil, ale dokonce vyzývá čtenáře, aby se na něj se svými případnými svědectvími o Toufarovi obraceli („Každá drobnost je důležité sklíčko do mozaiky paměti“). Jestli tak budou činit, záleží na každém čtenáři zvlášť, i to, jestli v nich četba Doležalovy knihy vyústí ve stejné uctívání (či dokonce údajný blízký kontakt s hrdinou knihy) jako u autora. Ovšem poučení o statečném člověku, který si zaslouží úctu, si z ní mohou odnést všichni.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Milan,

Marie 2: Protože dnes bohužel může komentovat kdokoliv cokoliv, až se z toho ukomentujeme k smrti... Zajímavé komentáře jsou jistě na místě, ale kolik takových na různých webech najdeme...

Marie 2,

Proč mají čtenáři potřebu vytýkat autorovi článku jiný názor, než mají sami, nebo ho rovnou urážet? A zrovna v případě této knihy... P. Josef Toufar i Miloš Doležal by si snad zasloužili debatu trochu na úrovni.

pavel bezdek,

Autor recenze je blb, co si pro sve nedocenene ego pri psani recenze nevidi ani na spicku sveho nosu. Mene intelektualniho snobismu, mene osobnich nazoru a informaci o sobe, vice faktu a objektivni kritiky vuci recenzovane publikaci. Kdyz jsem docetl az k mistu "Celkově tak ale kniha vyznívá v podstatě jako minuciózně přesně zdokumentovaná hagiografie o muži, kterému ke skutečnému blahořečení a svatořečení schází už jen nějaký ten zázrak", bylo mi jasne, ze jde spise o nazorovy exibicionismus nez o recenzi.

jan lukavec,

O knize jsem si dovolil napsat, že se blíží hagiografii připravující proces beatifikace. Následující vývoj – včetně vyzvednutí Toufarových ostatků – myslím můj názor jen potvrdil. Doležalovu publikaci je možné číst různě: její poselství nezpochybňovat, meditovat nad životem mučedníka a brát si z ní příklad pro vlastní život nebo ji číst především jako historickou zprávu, o níž je možné pochybovat a svobodně diskutovat (a jsou jistě i další možnosti)… Obě interpretace jsou legitimní a každá vhodná pro trochu odlišný kontext. Je podle mne ale trochu troufalé určovat, jestli je některé z těchto čtení absolutně lepší než to druhé nebo z nich něco usuzovat o inteligenci interpreta.

Marie,

Dobrý den, děkuji paní Tučkové, za odpověď recenzentovi panu Janu Lukavci, chtěla jsem také na jeho recenzi reagovat, ale Vy jste vše vystihla velice jasně, jen ten, kdo si knihu přečte a je trochu inteligentní, určitě ví o co v knize jde, je na každém z nás jak koho osloví.Kdo je jen trochu otevřený a inteligentní člověk, má po přečtení knihy otevřenou bránu do jiných sfér života, než tady na zemi,je to dar a milost se knize oddat,přála bych panu faráři Toufarovi, aby v letošním roce, kdy je tomu 65 let od doby, kdy hroznou smrtí pan farář Josef Toufar zemřel, byl zahájen proces o jeho blahořečení.

janluk,

Skutečnost, že se kniha umístila na prvním místě ankety Lidových novin za rok 2012, jsem nepovažoval za nutné explicitně opakovat, protože každý, kdo trochu sleduje kulturní dění, to musel zaznamenat. Pokládal jsem za dostatečné obecně uvést, že zatím žádná z knih o Toufarovi neslavila takový úspěch. A s tím, že „text sám je zcela nezaujatým pohledem na životní osudy P. Toufara“ a že autor „pouze“ předkládá fakta, prostě nesouhlasím. Žádný „zcela objektivní dokumentarista“ totiž neexistuje, jeho postoj je vyjadřován už tím, jak fakta řadí vedle sebe a jak je komentuje. Tak je tomu i v tomto případě a není na tom samozřejmě nic špatného. To, jak potom Doležal v „dovětku“ jasně vyslovuje svůj osobní postoj a vztah k Toufarovi, pro mne jako čtenáře už nemohlo být žádným velkým překvapením, vždyť už první slova knihy tvoří věnování autorově matce, „která se modlila k číhošťskému mučedníku do posledních dní svého života“.

Lucie Tučková,

Nestačím se divit, jakým stylem je možno psát „recenzi“. O knize samé se nedozvíme téměř nic, Jan Lukavec o ní pramálo relevantního říká (například ani nezmíní, proč StB P. Toufara očerňovala, k čemu se měl doznat), není zde ani slovo o tom, že Josef Toufar patří mezi první mučedníky z řad katolické církve z dob komunismu. Relativizování jeho obrazu – že se autoru zdá Toufar v knize neživotný - výklad o tom, že kniha působí jako jakási „Toufarova hagiografie“ jsou zcela neuvěřitelné. Pokud se Miloš Doležal nějak „osobně“ vyjadřuje o svém vztahu k Josefu Toufarovi, tak pouze v doslovu knihy. Text sám je zcela nezaujatým pohledem na životní osudy P. Toufara. Světe div se, když se dokumentarista náhodou setká s pozitivně založeným charakterem a nezlomným mužem, jakým Toufar byl, také ho tak popíše. V tom není nic z „hagiografie“, ale historická věrnost.
Jedná se o první knihu, která o Josefu Toufarovi pojednává jako o člověku, ale zároveň zde jsou archivní dokumenty, které zcela jasně a zřetelně samy promlouvají o celé číhošťské události. Jan Lukavec používá obraty typu, že se Miloš Doležal „snaží vyvrátit“ obvinění, a každý soudný čtenář se přikloní na jeho stranu atd. Miloš Doležal se nikoho o ničem „nesnaží přesvědčit“. On „pouze“ předkládá fakta, a tím myslím historické dokumenty, v nichž se usvědčují sami vyšetřovatelé. Pokud by recenzent knihu četl pozorně, všiml by si, že především v závěrečných kapitolách hlas autora knihy o P. Toufarovi v podstatě není znatelný, natož, aby o něčem někoho přesvědčoval. Jsou citováni svědci, výpovědi, čerpáno je z pitevního protokolu či ze vzpomínek zdravotní sestry, která byla u operace utýraného P. Toufara atd. Čtenář si dělá závěry sám a jestli se něco v knize neodehrává, pak tím je jakékoli přesvědčování a manipulování.
Co také zcela v recenzi chybí, a v Literárních novinách by mělo vskutku mít své místo, je například fakt, že knihou o P. Toufarovi Miloš Doležal navazuje určitým způsobem i na svou předešlou dokumentaristickou, ale i literární tvorbu, není zde ani zmínka o formě a způsobu, jakým je životopis P. Toufara předestřen. A je jen úsměvné, že autor recenze jen tak mimochodem zapomněl zmínit, že píše o dílu, které se umístilo na prvním místě ankety Lidových novin za rok 2012.
Nicméně, „na omluvu“ recenzenta nutno říci, že celý text zřejmě sepsal pro svou vnitřní potřebu nějak se za každou cenu vymezit a vše zrelativizovat (proč je např. tolikrát použito slovo "prý", když je vše v knize podloženo??). O knize samé se téměř nedozvíme, neb ji nijak neuchopil, nenasvítil, zato vypsal své osobní dojmy, přecházející až do jeho vlastní psychoanalýzy. Vítejme v čase postmoderní literární kritiky!