Ve třech předchozích letech vydal Miloš Doležal v nakladatelství Revolver Revue každý rok jednu knihu. V roce 2022 to byla hlavní cenou Magnesie Litery oceněná sbírka Jana bude brzy sbírat lipový květ, o rok později židovské příběhy z Vysočiny Tady nikdo není, jen já. Loni pak péčí editora Jana Wiendla vyšla Česká litanie, v níž Doležal navazuje na některé své předchozí knihy, zvláště pak Obec (1996, druhé vydání 2023) či Maso se stává slovem (2021), jejichž partikulární tendence či znaky rozvíjí do maxima. Týká se to zvláště zacílení na výjevy ze života českých osobností 20. století, akcentování historické ukotvenosti, evokování smrtelnosti a marnosti lidských osudů a konstatování nedostatečnosti velkých dějin, které je potřeba doplnit osobními artefakty a intimní výpovědí.

Básně zařazené do České litanie vznikaly v letech 2012–2024, přičemž pouze čtyři z nich se objevily v předchozích Doležalových sbírkách. Ediční poznámka sice reflektuje, že báseň Česká litanie vyšla v jiné podobě a pod jiným názvem ve výboru Trnem rejnoka (2023), nezmiňuje však, že totéž se týká i básně Ornitologové (v Trnem rejnoka jako Ornitologové kolegové, s úvodním citátem a s jiným členěním strof). V dalších dvou přetištěných básních došlo ke změnám, které komentovány nejsou – přitom u skladby Josef Toufar (8016) a František Konáš v roce 1950 se oproti prvnímu (Maso se stává slovem) i druhému (Trnem rejnoka, v ediční poznámce České litanie nezmíněno) vydání změnil titul, psaní interpunkce a byly vypuštěny tři poslední verše (!).

Jako úvodní motto sbírky stojí citace z Teorie spolehlivosti Ivana Diviše, na jehož hassliebe k české zemi a k českým lidem, kteří bývají rozkročeni mezi hrdinnou obětavostí a mrzkým udavačstvím, Doležal navazuje. Podobně by mohl sáhnout po citátu z Pamětí Václava Černého, ale oproti vysokoškolskému profesorovi se Doležal přiklání k syrovější a duchovnější poloze češství. Autor si Diviše zjevně vybírá i pro úvodní tematizaci přetržené paměti („Čechy ztratily paměť“). Za normálního dějinného vývoje by byla kolektivní identita národa utvářena přirozeným připomínáním vzorových osobností i nepříjemných pravd, čtyřicet let totality však tento přístup znemožnilo. I proto má Doležal potřebu znovu a znovu tematizovat postavy české (potažmo československé) historie – nejen aby se na ně nezapomnělo, ale aby jejich přítomnost v básnických textech jitřila rány, upomínala na křivdy či podrývala samolibost. Druhým mottem je však Demlova báseň s máchovským odkazem, která otevírá téma význačných tvůrců spočívajících na Slavíně, a přitom je zachycuje s běžnými lidskými nedostatky a vrtochy. Přestože má Česká litanie i onen zmíněný divišovský pól, více navazuje právě na tuto demlovskou notu.

V osudech vybraných Čechů se Doležal zaměřuje na jejich odvrácenou stranu – nikoli jejich tvorbu a úspěchy, ale selhání, naivitu, směšnost, stáří i smůlu. Bedřich Smetana není vyobrazen skrze své kompozice, ale při umírání v ústavu choromyslných. Hned první báseň tak nastoluje téma smrti, která je leitmotivem celé sbírky. Ať se jedná o sebevraždu, zabití nebo smrt nemocí či věkem, většinou je to smrt nedůstojná. Básně jsou v podstatě chronologicky řazené – od Smetany po Hejdu, respektive po čtenáře samotné –, a zachycená úmrtí tak odpovídají zobrazované době: sebevražda malíře Otakara Lebedy revolverem v roce 1901 versus poprava Záviše Kalandry v roce 1950 po vykonstruovaném procesu.

Doležal v těchto výjevech různých skonů nápadně často zmiňuje vedro (básně Jan Karafiát, Otakar Lebeda, Umírá v Praze Jakub Schikaneder, Reynek hledá Giona v létě 1932, Vltavo Vltavěnko) – sugeruje tím upocenost a úmornost bytí, následovaného bleskem smrti (básně Otakar Lebeda, Antonín Sova v roce 1928). Zbytek života je často shrnován jakoby faktografickými hesly či klíčovými slovy („Vlak, kožlužna, totální nasazení / Lipsko, oheň, nálety“, s. 49; „pistole, zrcadlo, rum / vystrčená brada, mírný předkus / výstřel. Po pár dnech exitus“, s. 29).

Zmíněná báseň Ornitologové, zařazená zhruba doprostřed knihy, jako by do sbírky na první přečtení nepatřila, neboť do textu vpouští vedle Veleslava Wahla (autora knihy Pražské ptactvo, nedávno v nové, upravené a doplněné edici vydané Revolver Revue) jako protagonistu i dozorce z Osvětimi. Záměrně se tím však signalizuje vpád totalitních režimů do české historie, s nimiž do životů lidí vstupují i takové existence jako gestapáci, estébáci, donašeči či patolízalové.

Doležal střídá stylizaci perspektivy daného člověka (Jan Karafiát, Franz Kafka, Jaroslav Seifert, František Halas) se scénickými výjevy (básně Praho, jak lehké je v tobě pít a vidět Hradčana, Jan Zábrana & Josef Škvorecký) a odosobněným pohledem jiných lidí (Bedřich Smetana, F. X. Šalda). I z předchozího výčtu je zřejmé, že až na pár výjimek se jedná o svět mužský – a autor to reflektuje v názvu Tři králové (a někdy i královna).

Kostrou básní jsou všelijaké periferní epizody ze života daných postav, obsahující nejrůznější narážky (motýl u Jaroslava Seiferta), přezdívky („Buňka“, „Šura“) či parafráze, které nejsou vždy automaticky rozklíčovatelné a čtenář má leckdy nutkání si dané události či peripetie dohledávat, což ovšem není záměrem sbírky. Doležal se prezentuje právě jako znalec těchto zasutých příhod, které poskytují intimní a současně deheroizující pohled na tyto slavné figury (Zdeněk Rykr coby syn železničáře, Šaldův pes Rek, kimono Bedřicha Feuersteina). Zároveň jsou některé básně bez základních znalostí o lidech, jichž se týkají, těžko proniknutelné (například Mistři pekařští, Česká litanie a další). Mnohé texty vedle toho obsahují aluze na díla daných autorů („A spali a spali a spali“ – Jan Karafiát; „Stín kapradiny“, „Psáno do mraků“ – Josef Čapek; „Ještě jednou se vrátíme“ – Antonín Sova; „Devátá vlna“ – Viktor Dyk; „Devět bran“ – Jiří Langer, „Jugo“ – Jakub Deml a další), které jsou více či méně (psány s velkým či malým písmenem či jinak upraveny) zakomponované do veršů jako součást scény.

Básně České litanie se vyznačují občasnými rýmy, které v nich však neslouží k tomu, aby podporovaly melodickou linii, ale rytmicky či významově táhnou básně k popěvku („k tomu ten letní hic. / Nepomáhá vůbec nic“, s. 11; „v baru u kafe / jako příslušník luftwaffe“, s. 76; „Biebl z okna skočí / […] Hrabal na ingoty močí“, s. 56), a tím je záměrně banalizují. Básně tak někdy sklouzávají ke grotesce, jako by bylo možné se ušklíbnout nad marným pachtěním všech, snad kromě Josefa Toufara, Jana Zahradníčka a Jana Palacha. Snad proto se v celku České litanie zdají působivější kusy (zejména Co slyšel Jan Zahradníček ze zamřížovaného okna cely vazební věznice ve Znojmě od 10. září 1951), které nejsou obtěžkány jmény, místy či událostmi, ale které (tak jako v jiných Doležalových sbírkách) v melancholických ztišených evokacích přibližují lidskou či dějinnou tragiku.