Zádušní básně za Janu Doležalovou
Doležal, Miloš: Jana bude brzy sbírat lipový květ

Zádušní básně za Janu Doležalovou

Mohou básně pomoci člověku, aby se vyrovnal s tragédií, která ho potkala? V odpověď zní úvodem nové sbírky Miloše Doležala hořké: „Bláznovství.“ A přece! Doležalovy verše převážně napsané po nenadálém úmrtí jeho manželky Jany prozrazují, že poezie tuto moc má. Ale jen ta ryzí, která každým vyřčeným slovem zpřítomňuje pojmenovávanou skutečnost a píšícímu umožňuje, aby si uvědomil, co všechno ve svém rozjitření prožívá.

Tyto nesentimentální, silně smyslové básně Miloše Doležala (nar. 1970), snoubící nejrozmanitější přírodní i civilní výjevy s prostě vyslovenými prožitky, souběžně vzpomínají i bezprostředně vyjadřují zkušenost ztráty. S bolestí se dotýkají nepochopitelného a skládají, co bylo rozbito. Nelze-li porozumět, je pořád ještě možné sudbu přijmout – a nepřestat milovat. Mluví-li autor o své knize jako o „šípu lásky vystřeleném proti smrtelnosti a nicotě“, je to přesné. Je to vlastně čirá milostná poezie. A nejen tím, jak svědčí o lásce muže a ženy nebo jak živě z ní vystupuje zesnulá, jejíž podobu dále prokreslují záznamy jejích snů. Přes trpké nářky k Bohu nepochybuje žalmista ani o Jeho lásce a pokorně a poslušně nese kříž – bratrsky podpírán tím, kdo mu jej předal. Všechny zakoušené pocity se navzájem prostupují a i ty nejtrpčí proniká tajemná útěcha.

Motiv ženy-zahradnice uvádí čtenáře do otřeseného domova jako do ztraceného ráje, ale do jeho něžné zeleně se zároveň promítají vybavované obrazy, zaznívají do ní echa kdysi pronesených slov a promlouvají v ní i vůně. K smíření dochází v krajině domova, jejíž hranice se nahlíženy milujícím zrakem rozplývají – místnosti, zahrada či louka jsou jedním jevištěm divuplného vzkříšení: „Vracíš se v pomněnkách, / chrpách, slzičkách Panny Marie, / třezalce a vlčím máku, / zvonku, chrastavci, ach lupinách. / Eva s Markétou, Aničkou a sestrou / tě přenášejí v květinách.“ (s. 24) Oba ji sdíleli – bok po boku ji poznávali a spoluutvářeli, a proto se v ní napořád připomínají společné chvíle, ba co víc: proto také oba nikdy nepřestanou být její součástí. O tom zde vypovídá i motiv vlny, tak často vztahovaný ke všemu, co konejší, že se až pozůstalý svět zdá být zaplavován přílivem, v jehož chvění se časy směšují: „V naší serpentině / lesklé jak dýně / vánek a vlny v obilí, / stíny a světla na chvíli. / Pukají neslyšně zrna. / Vlna za vlnou ― ― ― ― / Se strunou a dvěma křemeny / křešeme naději, / jiskro, odleť!“ (s. 24–25) K tomu, kdo se cítí opuštěný, teď přináší ty, kdo odešli: „Ta chvíle / kdy naše střemcha voní / a je to jen pár dní v roce / zjeví se mi matka s otcem / na poslední návštěvě / a říkají, že nemám se strachovat.“ (s. 44) Takové chvíle vyvstávají jako malé zázraky, a tak se – jako velká útěšná milost – vážou i k Bohu, jenž si tehdy bere nazpět svůj kříž, který načas svěřil někomu, o kom dobře ví, že jej unese.

Každá z básní se chápe minulosti i přítomnosti po svém; nezaměnitelný okamžik si žádá zvláštní přístup. Střípky všedních dnů současně okouzlují i dojímají a mozaika potvrzuje, jak nesamozřejmé byly – a jsou. Ostatně, nebylo zázračné již to, že se ti dva potkali? Vlastně – ti tři? Vždyť Bůh měl vždy mezi nimi své místo. A protože v takovém svazku nic neznicotní, může moc vzájemné lásky překonat i zmar, který hrozí vše zachvátit. Ty, kdo ale opravdu spojili své životy, nic zcela nerozdělí. Zůstanou si přese vše nablízku a budou se nadále potkávat – ve svých krocích, slovech a dětech…

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Revolver Revue, Praha, 2022, 64 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse