Quinn, Justin: Poezie ve dvojím ohni

Quinn, Justin
Poezie ve dvojím ohni

recenze literární věda

Quinnova kniha je přínosná v tom, že přináší pohled z obou stran studené války, nahlíží ji z globální perspektivy. Odhaluje tak souvislosti, jež z hlediska čistě národních literatur nemusejí být patrné.

Nevyzpytatelné cesty poezie přes železnou oponu a zpět
Justin Quinn
: Poezie ve dvojím ohni: Transnacionalismus a studená válka. Přel. Martin Pokorný, Karolinum, Praha, 2018, 210 s.

Jakou roli hrála poezie v ideologických bojích studené války? Jakou podobu měl dialog, který spolu básníci vedli přes železnou oponu? Jak se vlivem těchto kontaktů měnily představy o významu kultury i jednotlivé národní literatury? A lze v tomto období mluvit o transnacionální poetice nebo světové literatuře?

I na tyto otázky hledala odpovědi publikace Between Two Fires: Transnationalism and Cold War Poetry (Oxford, 2015), která nedávno vyšla česky pod názvem Poezie ve dvojím ohni: Transnacionalismus a studená válka. Autorem je irský básník, prozaik, literární vědec a překladatel Justin Quinn (nar. 1968), který od počátku devadesátých let žije v Praze (jeho žena Tereza Límanová, malířka a rovněž spisovatelka a překladatelka je mimochodem neteř jiného významného kulturního „zprostředkovatele“, Antonína Límana). Do angličtiny Quinn přeložil mimo jiné básně Petra Borkovce, Bohuslava Reynka či Jana Zábrany. Sám se tedy aktivně podílí na mezikulturním transferu, jehož starší fázi (za jiných společensko-politických okolností) zkoumá.

V knize se prolínají autorovy úvahy o paradoxních cestách poezie a zločinech americké zahraniční politiky, vyvažujících ty sovětské, s jeho osobními vzpomínkami vysoce vzdělaného irského intelektuála, který s údivem zjišťoval, kdo patří do zdejšího kánonu anglické literatury a kteří literáti cenění v anglosaském světě v něm naopak zcela chybějí. Až u nás tedy zřejmě pocítil povinnost přečíst si kupříkladu Robinsona Jefferse, valnou část jehož díla shledal nudnou.

Pro nemálo českých čtenářů bude asi jeho kniha dosti provokativní, ostatně i v jedné zahraniční recenzi bylo konstatováno, že v žádném případě nebude přijímána lhostejně.

Dezertéři a překladatelé
Autor totiž naznačuje, že v daném období chtěly básnickou tvorbu ideologicky využít či zneužít obě strany konfliktu (Quinn dokonce symetricky píše „loutkářích z CIA a KGB“), což ale mělo – z jejich hlediska – nezamýšlené důsledky. Zatímco obě protichůdné ideologie tehdy chtěly „sobecky a nesystematicky“ kořistit z cizí kultury, udržovaly naštěstí při životě myšlenku, že kultura může existovat i mimo hranice národa a že má svůj globální aspekt: „V éře studené války sice Spojené státy i Sovětský svaz soustavně využívaly nacionalismu, ale současně probíhající konflikt upozorňoval tvůrce i příjemce kultury, že schopnost národa vymezovat významy umění a literatury je jen omezená.“ Kultura si během vzájemného soupeření – „po překonání nejhoršího zvláště v padesátých letech – uchovala schopnost obratně projít kolem hraničních patníků, pasových a bezpečnostních kontrol i prověrek ve výborech Sněmovny reprezentantů i v ústředních výborech komunistických stran. Objevila různé bizarní trasy, někdy i nebezpečné, a cestu jí přitom ukazovali dezertéři a překladatelé.“ Kultura v této směsici i politických a materiálních motivací podle Quinna prostě nejen přežívala, ale někdy dokonce i vzkvétala. Zajímavé pro něj bylo zmapovat, „jakými různými způsoby se básníci a překladatelé naučili využívat ideologických požadavků ve vlastní prospěch“.

Odvolává se přitom na knihu historika a kulturního antropologa Jamese Clifforda (nar. 1945) Routes: Travel and translation in the late twentieth century (Trasy: cestování a překlad ve druhé polovině 20. století; Harvard University Press, 1997). V ní se tvrdí, že kulturní významy jsou praktikami „přesazení ustavovány, nikoli jen přenášeny nebo rozšiřovány… Kulturní centra, samostatné regiony a teritoria neexistují před navázáním kontaktů, nýbrž žijí z kontaktů, tím, jak si osvojují a podřizují neklidný pohyb lidí a věcí.“ V tomto smyslu Justin Quinn prosazuje koncept transnacionální kritiky, jež nepojednává o rozhovorech mezi samostatnými, zřetelně oddělenými národy a jejich kulturami, nýbrž přichází s myšlenkou, že tyto národní entity vznikají a udržují se pomocí rozhovorů, vyjednávání, válek, obchodů a kulturní směny s tím, co leží mimo ně. Odvolává se na mytické (či mytizované) postavy, jako byli praotec Čech, Dangun – zakladatel Koreje, který sestoupil z nebe – či Otcové poutníci na palubě korábu Mayflower, a zdůrazňuje, kolik zakládajících národních mýtů nám „vypráví, že na počátku byla cesta: přes zemi, přes oceán nebo vzduchem z nebe“.

Nové druhy zájmu
Novodobými hrdiny, kteří ve druhé polovině 20. století uskutečňovali podobné virtuální poutě, jsou pro Quinna na české straně – jakožto překladatel amerických levicových básníků – Jan Zábrana a Miroslav Holub (1923–1998), na opačné Allen Ginsberg, Josif Brodskij a Seamus Heaney. Holub, s nímž se Quinn ještě stačil v Praze osobně setkat, byl v anglosaském prostoru mnohem oceňovanější než v Česku, jistou dobu prý patřil k jedné z nejvlivnějších postav tamní poezie. (Dodejme, že vlivný je i jako esejista, spojující v sobě povolání lékaře a spisovatele: jeho úvahy o vztahu vědy a umění, respektive literatury jsou součástí prestižnějších anglických antologií na dané téma.) Tvořil pod silným vlivem beatnické poetiky a tak, aby jeho texty byly snadno přeložitelné, ale pro Quinna je zvláště pozoruhodná Holubova paradoxní role zpětného „zprostředkovatele beatnické poetiky v etablovaných kruzích americké literární kritiky“. Na adresu amerických tvůrců pak poznamenává, že na to, aby je začala přitahovat poezie jistého druhu, musela nejprve proputovat z USA přes železnou oponu a pak zase zpět.

Aby ale tehdy mohlo ke kulturní výměně dojít, byla její součástí často „dezinterpretace hraničící s podvodem“. Je však otázka, zdali bylo nutné volit takto silné výrazy, vždyť k posunům či nadinterpretacím v takových situacích nutně dochází i v jiných obdobích, jak to ve svém slavném textu Averroesovo hledání ztvárnil i Jorge Borges.

Quinn rekapituluje, jak malý zájem byl například o české země v Británii ještě v první polovině 20. století, snad s výjimkou Karla Čapka (Quinnův přehled bychom v tomto ohledu mohli ještě rozhojňovat), a studené válce přičítá to, že „mezi spisovateli nastolila nové druhy zvídavého i starostlivého zájmu (takže i ezoterický Samuel Beckett se připojí ke kampani ve prospěch Václava Havla a dalších utiskovaných spisovatelů východního bloku)“. Tak jako se český underground sedmdesátých let opírá o nahrávky a knihy americké kontrakultury, americká próza se zase transformuje díky kontaktu s romanopisci navzájem tak odlišnými, jako jsou Vladimir Nabokov a Boris Pasternak (což ovšem zůstává spíše na okraji autorova zájmu). Nebýt studené války, měli by dle Quinna vliv podobně minimální jako v předchozí generaci Ivan Bunin. „Tyto proudy s sebou často nesly i tematickou tříšť, ale především autory přiměly nově a subtilněji promyslet formální potenciál vlastních tradic.“

Symetrie?
Justin Quinn diskutuje různé koncepce světové literatury, přičemž na adresu Pascale Casanovové a její knihy Světová republika literatury právem podotýká, že „unáhleně univerzalizuje pařížskou hrdost“. Sám za sebe prohlašuje, že nehodlá formulovat obecnou teorii transnacionálního literárního pohybu ani světové literatury. Pouze chce skromně představit jeden konkrétní model: „Ve snaze pochopit trasu, po níž se ubíral Holub, se tato studie omezuje na určitý literární druh (totiž poezii), na jedno historické období (léta 1950–1990) a určitý konflikt (studenou válku)“. Obecně se snaží zohledňovat vliv politických faktorů: je možné, že by dominance anglické, francouzské a německé literatury v evropském prostoru nesouvisela s vojenskou dominancí daných zemí, ptá se sugestivně. Quinn nezpochybňuje útlak, jemuž byli vystaveni literáti žijící v zemích východního bloku, dodává však, že i někteří autoři žijící na Západě byli „za své levicové smýšlení de facto hnáni před soud, aniž by tu přitom byly jakékoli důkazy o zrádném jednání“. Pokud třeba Zábrana vyjadřoval nespokojenost s politickými postoji Allena Ginsberga, označuje Quinn takový pohled – možná trochu necitlivě vzhledem k jeho životní situaci – dokonce za „pokřivený“. Upozorňuje i na některé kulturní podniky skrytě financované CIA, jako byl literární časopis Encounter, vycházející v letech 1953 až 1991, do kterého přispívaly i významné osobnosti jako Lionel Trilling, Isaiah Berlin či Edmund Wilson. (Podle anglické Wikipedie býval zřídka kritický k americké zahraniční politice, ale jinak měl relativní publikační svobodu.) Quinn připouští, že CIA nad financovanými aktivitami neměla plnou kontrolu: nemohla si ji vynucovat, protože jinak by její spoluúčast vyšla najevo.

Obecně autor tvrdí, že případný dojem, že oba systémy z morálního hlediska klade na stejnou úroveň, by byl mylný. Kniha obsahuje též český doslov ve formě trialogu, v němž o svých tezích autor debatuje s překladatelem knihy Martinem Pokorným a básníkem a komparatistou Josefem Hrdličkou. Čeští debatéři v ní zdůrazňují spíše asymetrii, která panovala v kulturně politickém ovzduší demokratického/kapitalistického Západu a komunistického Východu, například v tom, že v Československu padesátých let rozhodoval o tom, co je politické, spíše režim než samotný básník. A Pokorný mimo jiné připomíná, že CIA spolufinancovala kupříkladu také Svobodnou Evropu: „Máme to snad jejím zaměstnancům přičítat k tíži?“

To, nakolik je metafora „symetrické“ studené války oprávněná a v čem pokulhává, si jistě zaslouží zkoumání v širším kontextu a další diskusi. A snad také překlad publikací, jež se zabývají americkou kulturní politikou, například Who Paid the Piper? The CIA and the Cultural Cold War od Frances Saundersové, na niž se autor odvolává, již ale někteří kritikové interpretovali tak, že role CIA byla vlastně překvapivě blahodárná. Quinnova kniha je každopádně přínosná v tom, že přináší pohled z obou stran konfliktu, nahlíží jej z globální perspektivy. Odhaluje tak souvislosti, které by z mikroperspektivy čistě národních literatur nebyly patrné. Povzbudivě působí svou vírou v tvořivost kultury, která dokáže zprostředkovat dialog a prosadit se i často nečekanými cestami. Současně však vede k jisté podezíravosti: paranoidní či přehnaně důsledný čtenář této knihy by se možná mohl začít ptát, která organizace tajně financuje Quinnovy vlastní překlady a jaké ideologické cíle tím sleduje…

 

Na podobné téma:
Pascale Casanova
: Světová republika literatury
O umění, literatuře a touze „vědět víc“

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jan lukavec, 13.08.2018 22:34
Quinn, Justin: Poezie ve dvojím ohni
Opravili jsme, za chybu se omlouvám.
Vložil: M P, 12.08.2018 18:57
Quinn, Justin: Poezie ve dvojím ohni
A. Líman je strýc T. Límanové.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 705x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce