Jsou různé cesty, jak dosáhnout emancipace, lhostejno, jde-li o emancipaci národa či pohlaví. Tuším, že v Anglii se kdysi nosilo skákat při epsomském derby pod nohy králova koně, ale to je záležitost poněkud vulgární, navíc nebezpečná, jde v ní přece o život. V Čechách existují mnohem rafinovanější způsoby, tak nás o tom alespoň přesvědčuje skvělý román Josefa Urbana s velice ironickým názvem Poslední tečka za Rukopisy. Na této útlé knížce je hned na první pohled patrné několik věcí: je to dílo velice inteligentní, promyšlené, stejně rafinované jako velkolepá konspirace, o níž vypráví; jeho autor disponuje schopnostmi brilantního vypravěče, velice působivě pracuje s jazykem, přičemž virtuózními ukázkami jeho schopností jsou vtipné a úchvatné pastišové pasáže. Krom toho se kniha dotýká závažných a hlubokých témat, s nimiž se potýká současná literární kritika a teorie, aniž by však nějakým způsobem svůj žánr zrazovala.

O co tedy vlastně jde? Vypravěč příběhu, literární vědec Josef Urban, se společně se svou milenkou a asistentkou Marií pokoušejí přijít na kloub záhadě, kterou představují Rukopisy, jelikož je neuspokojují výsledky dosavadního bádání. Mám-li být přesný, za detektivní pátrání je odpovědná především Marie, Josef hraje roli spíše trpnou, ačkoliv navenek, a také na konci románu, vystupuje jako hlavní postava. Ostatně Josefovu roli nejlépe vystihuje právě Marie, která jej dvakrát nazývá Watsonem. Ale abych se vrátil k zápletce: tito badatelé nejprve zjistí, stejně jako mnozí před nimi, že v celém příběhu o podvržení Rukopisů něco nehraje. Zprvu nevědí co, avšak vodítko jim poskytne návštěva v archívu, kde objeví korespondenci V. Hanky. Zde začíná hrát aktivní úlohu i Josef, společně totiž naleznou čtyři dopisy, přičemž o jednom z nich Marie zhola nic neví. Nelze se zde pouštět do detailů, podstatné však je, že autory "podvržených Rukopisů" se ukáží být Josef Linda a Václav Hanka, kteří se ve skutečnosti jmenují Hana Vierteilová a Linda Janowitzová. O jaké autory se ale jedná? Jak je již zřejmé, jsou to ženy a Urban souhlasí s tím, že to jsou rovněž falzátorky. Ovšem nezfalšovaly, jak se obecně soudí, pravost Rukopisů, nýbrž jejich falešnost. Tento čin byl součástí grandiózního mezinárodního spiknutí, do něhož byli rovněž zapleteni Magdalena Rettigová, vychovatelka obou dívek, John Bowring (milenec Hany), malíř František Horčička (milenec Lindy) a také Božena Němcová. Jelikož byla zfalšována falešnost Rukopisů, cílem falzátorek bylo, aby se o těchto literárních památkách pochybovalo, proto také ty pozdější mnohem slabší, zjevně padělané básně jako Píseň vyšehradská, které vznikly ze zoufalství, že jsou Rukopisy přijímány jako pravé. Tato důkladně promyšlená konspirace (ještě jednou zdůrazňuji, mnoho detailů nechám čtenáři jako překvapení) byla, píše Josef Urban, největším podvodem 19. století, "první nenásilnou a písemnou demonstrací za ženskou emancipaci." Nicméně byl to pokus neúspěšný, alespoň zpočátku, neboť vlastenecké nadšení přijalo Rukopisy za pravé. Tato nenásilná mystifikace a dvojí zfalšování chtěly naprosto zpochybnit existující řád, vložením mystifikujícího prvku jej vychýlit z rovnováhy a tak připravit půdu emancipaci, která by byla na hony vzdálená revolučnímu zápalu, emancipací, která by se projevovala tiše, pouhým vepsáním do určité tradice, emancipací, která by byla výsledkem určitého subverzivního zpochybnění - stejně jako je jím podvrh, stejně jako je jím román (nebo alespoň jím může být).

V knize však nejde pouze o emancipaci žen, či národa. Jde rovněž o emancipaci jedinců, na nichž literární text páchá určité násilí, jedinců, které tradice odsunuje do pozadí. To je příběh Josefa Němce, manžela Boženy Němcové, s nímž se čtenář seznamuje skrze vložený dopis: jeho autor si zde ze své perspektivy stěžuje na manželství se slavnou spisovatelkou, ze svého pohledu líčí skutečnosti, které díky tradici známe pouze z pohledu radikálně odlišného. Je to zpověď člověka, který ví, že je tradicí, rodícím se mýtem, odsouzen zmizet ze scény. To je ostatně skutečnost, kterou velice přesvědčivě dokládá i nedávno vydaná kniha V. Macury Český sen. Josef Urban se s Němcem ztotožňuje (ne náhodou má stejné křestní jméno i stejné fyzické parametry), jeho dopis čte se zjevnými sympatiemi a k životnímu dilematu manželů Němcových má velice blízko i jeho vztah s Marií.

To je jakási druhá rovina románu, rovina současná, na které probíhá děj paralelní s dějem minulým, pouze celkové vyznění je poněkud odlišné. Je totiž, jak jsem již nadhodil, zjevné, že Marie je nejenom tím aktivnějším z badatelského tandemu, ale také tím nadanějším. Disponuje větším rozhledem i důvtipem a zasloužilý vědec Josef se cítí být poněkud odstrčen stranou - proto se jí mstí tím, že ji posléze odstrkuje na vedlejší kolej a v jeho habilitačním spise její jméno vůbec nefiguruje. Dvě zmíněné paralelní roviny jdou tak vlastně proti sobě - zatímco v té minulé vychází jako vítěz Božena Němcová, v té druhé Josef Urban.

Poslední tečka za Rukopisy svědčí o síle románu jako takového a kniha se vědomě zařazuje do kontextu nedávných diskusí o budoucnosti (či smrti) tohoto žánru. Je román mrtev? Marie si myslí, že když ne mrtev, tak přinejmenším zrazen, a to generací svého kolegy Josefa: "celá ta moje vypráskaná generace, mne nevyjímaje, prý beztak zradila román, no ano, nebyl to nikdo jiný než my, kdo naletěl zoufale vypsaným Frantíkům, jako byli Robbe-Grillet a Sarrautová, jejich výmyslům, že velká epika je bezpečně a nadobro pod drnem." Jenže v průběhu knihy se ukazuje, že to s románem nebude zas tak zlé. Román do sebe totiž dokázal inkorporovat nejrůznější elementy (literatura faktu, ale také detektivní povídka), stal se postupně žánrem, který v podstatě nejde omezit nějakými zvnějšku přikládanými mantinely, stejně jako jej nelze znehybnit, omezit jeho podvratný pohyb: román se vysmívá požadavkům exaktních faktů a sám je také svou fabulací zpochybňuje, přičemž pochopitelně zpochybňuje sám sebe. Nevím, zda lze věřit literatuře faktu. Rozhodně však nelze věřit románu - jeho neustálý pohyb zpochybňování (analogický tomu, o jaký usilovaly naše dvě falzátorky) nám zabraňuje, abychom se ho mohli tím či oním způsobem zmocnit. Je textem se špatnou reputací, navíc vyprávěným člověkem, jemuž ostatně také není co věřit (to Josef Urban demonstruje hned na několika místech). Ale stejně tak je román určitým násilím - je znásilněním "skutečných" lidí, jejich neodvolatelným zkompromitováním (Viktorka v Babičce, jak o ní vypráví dopis Josefa Němce), je prostředkem, který dovoluje svému autorovi, před tím, než se ze svého díla vytratí jako pára nad hrncem, znásilňovat realitu, vlastně přímo jej k tomu vybízí a na oplátku za to se zmocní celého jeho života.

Nutno patrně jedním dechem připomenout, že pro vášnivou obhajobu románového žánru, kterou nám autor předkládá, sehrála nepochybně významnou roli tradice anglického románu; ta se ostatně v knize explicitně připomíná. Je však přítomna i na tematické rovině - okamžitě se zde připomenou romány Juliana Barnese (zejména Flaubertův papoušek) a Petera Ackroyda (Chatterton, Hawksmoor), v nichž se tito autoři, podobně jako Urban, zabývají tématy plagiátorství, autenticity, literatury a teorie. Asi je třeba dodat, že v této společnosti si Urban vede více než dobře - Ackroydova Chattertona překonává ve všech bodech a i tak skvělá kniha, jakou bezpochyby je Flaubertův papoušek, neotevírá tak podnětným (a navíc zábavným) způsobem tolik závažných témat.

Nazval jsem název knihy ironickým: rozhodně to totiž není "poslední tečka za Rukopisy", naopak celý problém znovu radikálním způsobem otevírá, zpochybňuje a tak je mnohem spíše otazníkem. Ale ten nikdy nemůže být poslední...