Michael Cunningham
Cunningham, Michael

Michael Cunningham

Americký spisovatel, nositel Pulitzerovy ceny za slavný román Hodiny, Michael Cunningham, přijel na počátku listopadu do Prahy, aby seznámil české čtenáře se svou novou knihou By Nightfall. Vystoupil v Americkém kulturním centru i v divadle Viola.

Americký spisovatel Michael Cunningham, nositel Pulitzerovy ceny za slavný román Hodiny, přijel na počátku listopadu - na pozvání Nadačního fondu Festival spisovatelů - do Prahy, aby seznámil české čtenáře se svou novou knihou By Nightfall. Vystoupil v Americkém kulturním centru i v divadle Viola. My jsme ho zastihly chvilku před jeho čtením a autogramiádou v galerii Louvre.

- Jaké to je, prezentovat v Praze svou novou knihu?
- Fantastické! Lidé, se kterými se setkávám, jsou milí a vstřícní, chodí na má čtení a kladou inteligentní otázky, což je vše, co žádám. Zítra se vracím domů, do New Yorku, a opravdu mě mrzí, že už musím odjet.

- Přejděme tedy k vašemu novému dílu - nesnažíte se v By Nightfall (S příchodem noci) naznačit, že homosexualita nemusí mít zcela biologickou podstatu? Že lidé se zkrátka obdivují mládí, kráse, svěžesti – a pohlaví může být až druhotné?
- Ano, řekl bych, že to tak je. Naše sexualita je velice komplikovaná a často příliš zjednodušovaná. Nemyslím, že je dostatečně vypovídající dělit lidi na homosexuály, heterosexuály a bisexuály. Lidé jsou různí. I když jste heterosexuál, může vás přitahovat váš učitel nebo třeba váš nejlepší kamarád. Mnoho lidí něco takového prožilo. Neznamená to, že nutně musíte být gay, pouze to ukazuje, že jste složitý tvor – a jak jste řekla – jste přitahován láskou, krásou a různými dalšími věcmi.

- Vadí vám, že vás lidé často řadí do kategorie homosexuálních autorů?
- Vadí. Děje se to poměrně často. Ani si nemyslím, že by existovalo něco takového jako kategorie homosexuálních autorů. Jsem homosexuál a Američan. Jsem běloch. Jsem muž. Všechny tyto aspekty mají vliv na to, jak vnímám svět a jak o něm píšu. Skutečnost, že jsem gay, je stejně podstatná jako skutečnost, že jsem Američan a muž a běloch.

- A nyní otázka zaměřená na české prostředí – znáte/máte rád nějaké české autory?
- Budu zřejmě jmenovat ta nejobvyklejší jména. KunderaHrabal. Myslím, že jen málo mladých českých autorů bylo přeloženo do angličtiny – znám tudíž jen ty největší pány. Moc rád bych si přečetl nějaká novější díla! Co mám rád na Kunderovi? Obdivuji jeho experimentování s formou, jeho neomezenou představivost. Dokonce i v překladu jsou jeho věty nádherné. Považuji ho za jednoho z nejvýznamnějších žijících autorů.

- Většina lidí v Evropě má pocit, že Američané skoro nečtou překladovou literaturu, je to pravda?
- Mnozí Američané jsou velice zaměření na svou zemi a zbytek světa je jim lhostejný. Nemám z toho radost. Doufám, že já takový nejsem. Většina Američanů se zkrátka stará jen o sebe, případně o ostatní Američany.

- Jaká byla poslední kniha přeložená do angličtiny, kterou jste četl?
- To se musím zamyslet… Byla to kniha nazvaná Cold skin. Jedná se o italské dílo. Bohužel si nedokážu vybavit jméno autora – na jména mám mizernou paměť, vím ale, že se to odehrávalo na mystickém ostrově a bylo to fantastické, velice se mi to líbilo. Četl jsem tu knihu minulé pondělí – má paměť tedy musí být opravdu špatná! (Poznámka redakce: jedná se ve skutečnosti o dílo Alberta Sáncheze Piñola, katalánského autora.)

- Mají angloameričtí autoři snazší pozici než spisovatelé z menších států?
- Určitě máme větší trh, což je na jednu stranu výhodné. Na straně druhé je na autory vyvíjen mnohem větší tlak, aby produkovali komerční díla. Na to, jak je Amerika ohromná země, je v ní poměrně málo lidí, kteří čtou knihy. Mnozí Američané jsou hloupí a nečtou nikdy. Pro Američana je nejspíš velice snadné idealizovat si, jaké by to bylo, být spisovatelem v jiné zemi, ale mám pocit, že například v České republice mají knihy mnohem větší publikum. Lidé, kteří přicházejí na má čtení, jsou mladí i staří – jsou to různé typy lidí a všichni se zajímají o knihy. To se o Americe říci nedá. Tam na čtení chodí především lidé starší.

- Proč myslíte, že lidé nečtou?
- Jsou hloupí. V Americe jsou příšerné školy, mnoho lidí nedostane dobré vzdělání, nejsou zvyklí číst knihy v období dospívání, tudíž je nezačnou číst ani jako dospělí. V Americe není zvykem ctít jakoukoliv intelektuální nebo literární tradici. Je tam příliš mnoho kovbojů.

- Studoval jste tvůrčí psaní, myslíte, že je možné naučit se napsat dobrý román?
- Nemyslím, že je možné naučit se „talent“, ale je rozhodně možné s někým pracovat a ukázat mu, jak v psaní mnohem rychleji postupovat kupředu. Myslím, že hodiny psaní jsou pro spisovatele důležité z podobného důvodu, z jakého jsou pro malíře důležité hodiny malby. Neudělají z vás prvotřídního malíře, ale donutí vás zamyslet se nad perspektivou a nad dopadem světla a nad dalšími důležitými věcmi. Vnímám to podobně, když učím psaní a mluvím ke svým studentům o vývoji postav a struktuře a pohledu vypravěče. To jsem se naučil a to je to, co se snažím předat svým studentům.

- Jaké jsou vaše vyučovací postupy? Jak vypadá běžná hodina psaní, kterou vedete?
- Snažím se studenty směřovat k tomu, aby byli jedineční. Neortodoxní. Mnozí z nich jsou velice umírnění v tom, co píšou, a já se snažím, aby se dostali k podstatě. Aby nalezli svůj jedinečný hlas, své jedinečné vidění světa, aby mohli literaturu posunout dále. Nechci, aby kopírovali ostatní autory, chci, aby psali jako oni sami.

- Učíte na Yaleově univerzitě. Myslíte, že se tam mohou dostat nějací lidé bez talentu? Je obtížné pracovat s lidmi, kteří nejsou příliš nadaní?
- Je to jistě větší zábava pracovat se studentem, který má nadání, ale talent je vzácný. Všichni moji studenti na Yale jsou chytří. Snažím se nepřipouštět si fakt, že mnozí z nich jsou chytřejší než já. A i když z vás nebude spisovatel, myslím, že když se hlouběji seznámíte s tím, jaké to je, psát – učiní to z vás lepšího čtenáře, lepšího editora, lepšího občana světa. Nikdy nemám pocit, že bych mařil čas. Jistě, jen zlomek z těch lidí, co učím, se stane spisovateli, ale o to přece nejde. Důležité je naučit se psát, a stát se tak zdatnějším čtenářem.

- Myslíte, že je v Americe hodně mladých talentovaných autorů?
- Ano. Myslím, že v Americe bylo v poslední době napsáno mnoho zajímavého. Právě jsem dočetl první knihu chlapce jménem Adam Ross – jmenovala se Mr Peanut. Je skvělá. A je tu další mladík – Joshua Ferris, který právě vydal svůj druhý román, jeho první, brilantní dílo, se jmenuje Then we Came to the End (Pak s námi byl konec). Potom je tu mladá dáma, Nicole Krauss, a její kniha nazvaná The Great House. Jsou to všechno lidé kolem třiceti a jsou velice, velice dobří. Co se týče nové generace, jsem tedy dosti optimistický.

- Obvykle píšete o obyčejných lidech a jejich každodenních problémech – přemýšlel jste o tom, že byste napsal něco úplně jiného?
- Moje poslední kniha – Vzorové dny – byla částečně sci-fi a detektivka. A chci i nadále zkoušet nové věci. Myslím, že každá kniha by měla být svým způsobem experiment a posunout vás vpřed. Nechci napsat stejnou knihu dvakrát. Chci vytvořit něco, co jsem ještě nikdy nevytvořil.

- Líbí se vám filmy, které vznikly na základě vašich knih?
- Ano. Jsem asi jediný žijící spisovatel, který je opravdu spokojený s filmy natočenými podle vlastních knih. Myslím, že oba – HodinyDomov na konci světa – byly výborné a moc mě potěšily. I herci byli úžasní.

- Chtěl byste, aby i kniha S příchodem noci byla převedena na filmové plátno?
- Nemám na tom zvláštní zájem. Kdyby ji chtěl zfilmovat někdo, o kom se domnívám, že je velice nadaný a zajímavý člověk, určitě bych o tom uvažoval. Ale pokud mělo jít jen o nějaký průměrný hollywoodský trhák – ne. Člověk musí být opatrný, komu svou knihu prodá. Pokud ji prodá ďáblu, nemůže se potom divit, že z ní vznikne mizerný film.

- Myslíte, že S příchodem noci je vaše zatím nejlepší kniha?
- Vždycky mám pocit, že nejlepší je moje nejnovější kniha. Ve skutečnosti je to ovšem ta, na které právě pracuji. Jak jsem řekl – s každým dílem se chci posunout dál. Naučit se něco z těch knih předchozích. Svět, zdá se, nesdílí se spisovatelem názor, že nejlepší je vždy právě to poslední dílo. A úplně nejlepší bude ta kniha, kterou napíšu, až dokončím tu, na níž právě pracuji.

- Naznačil byste, o čem vaše nová kniha bude?
- Ne, to nemohu. Mám pocit, že když mluvím o knize, kterou právě píšu, nějakým způsobem se tak vytrácí její kouzlo.

Videozáznam rozhovoru na YouTube

Videozáznam rozhovoru na Vimeo

Úryvek z románu By Nightfall

Videozáznam z pražského čtení M. Cunninghama

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse