Ledolam
Halmay, Petr: Ledolam

Ledolam

Zblovský Opus loni nadělil svým čtenářům knihy od autorů, jimž se nakladatelsky věnoval už dříve. Básníkovi Petru Halmayovi zde vyšla zásadní Koncová světla a autorský výbor ze tří dnes již nedostupných sbírek devadesátých let pod názvem Země nikoho. Nový Ledolam nepřináší žádnou zásadní změnu, formálně i obsahově se od poslední sbírky liší jen mírně, a rozhodně patří k nejlepším knihám nebývalé básnické žně druhé poloviny loňského roku.

Zblovský Opus loni nadělil svým čtenářům knihy (v nové slušivé grafické úpravě) od autorů, jimž se nakladatelsky věnoval už dříve. Básníkovi Petru Halmayovi zde vyšla zásadní Koncová světla a autorský výbor ze tří dnes již nedostupných sbírek devadesátých let pod názvem Země nikoho. Nový Ledolam nepřináší žádnou zásadní změnu, formálně i obsahově se od poslední sbírky liší jen mírně, a rozhodně patří k nejlepším knihám nebývalé básnické žně druhé poloviny loňského roku.

V Halmayových básních vždy býval přítomen určitý strach o to, „jak to dopadne“; starost o dobu, o generaci. Tato starost ve čtenáři ulpívá díky „popisu s přesahem“, o němž inspirativně pojednává Petr Král ve druhém letošním čísle skvělého Tvaru, ale i jen prostřednictvím jediného slova, jediného motivu: baloňák, čas, střední věk, zaprané skvrny... Halmay ale rozhodně nepatří k plytkým káravým autorům: i ve větách oznamovacích s hodnotícím elementem, např. „Z kyklopské obrazovky / zubí se na nás / vlastní obličej / co nápodoba / pekla“, které by tak mohly působit, se neotvírá prostor pro jednorázové zamítnutí, ale spíš pro poznání vlastní tragické dobrovolnosti, pro niternost, jež je dobré poezii vlastní.

Orientace v dobrodružství Halmayovy básně je svým způsobem paradoxní. Často začíná v mlze, v oparu; první strofy u Halmaye bývají plné abstrakt, pomlček, trojteček, gnóm, filosofických „citátů“, zdánlivě bezvýznamných zmínek o počasí, o denní době. Básník ovšem tyto podivně tajemné momenty prudce rozkrývá, cítíme v nich jakousi trefnost: „Dnes už spíš mlčením / mluví ke mně ten hlas. / A možná jinde / (a skrz jiná ústa) / znějí ta slova.“ A naopak Halmayova substantiva, která u jiných básníků mají sílu projasnit celou báseň, jsou obtížená významy, čekají na přečtení (zeď, tvář, dějiny, modř, pruh, věci...).

Nový Ledolam je mlhavější a matnější než Halmayovy starší sbírky a možná i krajinnější a smyslovější; jeho vizualita se trochu mění. Důraz na mlhavo, jantar, pološero, splývání obrysů, měknutí kontur, charovské tmavění či traklovské využití názvů barev jde ruku v ruce s celkovou náladou sbírky (a zároveň svědčí o určitém spříznění s novými básněmi Štěpána Noska) i s pomalým, usedavým rytmem básní.

Poslední sbírka Petra Halmaye je posmutnělá, rozechvělá; v žádném případě ale nejde o knihu „zlou“, beznadějnou. Podobně jako Darmata, loňská sbírka Petra Hrušky, není bez naděje – spíš touží po odpovědích. Jedna z básní Ledolamu končí douškou v závorce, opatrným, ale silným důkazem toho, že stále je kam se vracet a co objevovat: „(A kolem v ulicích – / chladné a mihotavé – / line se světlo lamp, / které jsem nikdy / nepřestal milovat.)“

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Opus, Zblov, 2012, 56 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse