„Moderně pojatá a na oficiální prokremelské propagandě nezávislá práce kolektivu ruských autorů, jež představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Ruska 20. století“. Těmito slovy charakterizuje oficiální nakladatelská anotace dlouho avizovanou a očekávanou knihu Dějiny Ruska 20. století, sepsanou pod vedením profesora Andreje Borisoviče Zubova. Její první díl konečně vyšel (druhý je naplánován na první pololetí roku 2015) a jde jistě o záslužné dílo, i když slova anotace jsou v jistém ohledu velmi diskutabilní.

Autoři se v knize pokoušejí odpovědět na otázku, „proč se ruské dějiny po pádu carismu ubíraly cestami vedoucími k vytvoření totalitního, nelidského, cynického, navenek však modernizačního režimu, jenž ve svém důsledku vedl téměř ke zničení ruské duše a svébytné ruské civilizace“. Ještě předtím ale stručně shrnují předchozí dějiny Rusů: jejich příklon ke křesťanství je popsán jako obrácení „k víře, jež se vztahovala k Bohu Stvořiteli a k věčnému životu“ (což je definice, jíž ale odpovídají i jiná vyznání) a velmi idealisticky je zdůvodněn tím, že prostě a jednoduše „krása a mravní spravedlnost nové víry ovládla smýšlení vzdělaných a vlivných lidí“. To, že pak Rus „upadla pod tatarské jho“, je vysvětleno ruským mravním rozkladem, Tataři jsou přitom označeni jako „zlosynové“.

Toto až příliš jednoznačné výkladové schéma – za použití citovaného výraziva – pak prostupuje celou knihou, jenom hlavním nepřítelem nejsou Tataři, ale „satanský“ komunistický režim a „barbarský“ marxismus-leninismus. V předrevolučním Rusku 20. století je tedy zdůrazněn úpadek víry a rozvrat mravů, kdy tcháni běžně tělesně obcovali se svými snachami. Skutečná Anna Karenina by se prý v roce 1910 klidně vdala za Vronského, prvního muže by opustila a „nikdo by se nad tím nepozastavoval“. Dílo je psáno s přídechem jistého mravního absolutismu, v jehož rámci je jednání státníků, spisovatelů i všech občanů Ruska snad až příliš redukováno na volbu mezi dobrem a zlem, bez přihlédnutí k četným vedlejším faktorům. Vítězství bolševiků v občanské válce je tedy vysvětlováno černobíle jako prostá morální volba: „Nad hlavami jedněch vlál jakýsi rudý prapor, nad hlavami druhých tradiční bílo-modro-rudá vlajka. Volba byla jasná. Byla jednoduchá a srozumitelná. A ruský národ se tehdy rozhodl. Nerozhodl se pro Rusko, nýbrž proti němu.“ Tehdy se prý totiž ukázalo, že „uvědomělých a ve víře pevných pravoslavných křesťanů je v ruské společnosti ještě méně než odpovědných a uvědomělých občanů“. Ve srovnání s tím třeba Dějiny Ruska z NLN od kolektivu českých autorů (poslední vydání 2012), mezi něž patřil i Libor Dvořák, překladatel recenzované knihy a Zubovův český propagátor, uvádějí pestřejší škálu příčin – od polovičatosti postupu mocností Dohody přes nejednotnost bílých generálů až po lživost Leninovy propagandy. I v knize našich historiků samozřejmě najdeme jako citáty slova o všeobecné „povodni ateismu“ a nihilismu v ruské předrevoluční společnosti, ale přeci jen ne jako přední interpretační princip…

Ještě pestřeji jsou pak u Zubova a spol. vykreslovány poměry v nově vzniklém sovětském státu: popisovány jsou průvody nahých lidí s transparenty Pryč se studem nebo údajné stavění soch na počest Satana nebo Jidáše. Citován je dekret jisté rady lidových komisařů, podle něhož byly „všechny ženy vyňaty ze soukromého vlastnictví a jsou prohlášeny za vlastnictví celé pracující třídy“. Autoři příkře kritizují ztrátu víry v Boha i v člověka: „Člověk se příliš často projevoval jako zrádce, ničema, lhář. A je-li člověk obrazem božím, pak je i Bůh v jistém smyslu obrazem člověka. A obraz Boha byl v Rusku na konci 30. let natolik odporný, že ruský člověk vytěsňoval Boha ze svého srdce.“ Zároveň ale registrují, že alespoň některým „víra v Boha dávala sílu vzdorovat na osobní úrovni bolševické militantně ateistické ideologii a chránit přitom své svědomí před zotročením a zneuctěním spoluprací se satanským režimem.“ Současně autoři trochu překvapivě vzhledem k výše citovanému tvrdí, že věřících lidí bylo v Rusku v roce 1937 výrazně více než v roce 1917, protože „po dvou desetiletích utrpení ruský lid duchovně prozřel“. Pranýřován přitom není jen komunismus, ale i fašistické režimy, pro něž byla „zdrojem odmítání demokracie protikřesťanská ideologie zbožšťující národ“ – to je samozřejmě pravda, ale jen částečná, vždyť některé tyto režimy se snažily získávat ideologickou podporu katolické církve a často ji bohužel opravdu měly.

Hlavní text je prokládán texty doplňujícími, které výklad oživují: portréty významných dobových osobností (ruských i mnoha ostatních, které měly s Ruskem co do činění, mimo jiné i Karla Kramáře a Tomáše G. Masaryka), citáty z děl historiků a filozofů, dobovými dokumenty, a to jak oficiálními, tak i například dopisy. Otištěn je třeba otřesný list, který jistá sovětská občanka napsala roku 1937 Stalinovi: „Cožpak tě ještě neomrzelo, tyrane ruského lidu, hrát se svými komunistickými parazity komedii? Všude rozhlašujete, že se radostně žije jen v SSSR a už nikde jinde. V zahraničí je prý hlad, žebrota, ale co se ti děje pod nosem, to nevidíš. Vyjdi ze svatých zdí Kremlu a podívej se, kam jsi přivedl ubohý lid, z toho tvého radostného života chodí jak stíny umrlců: otrhaní, bez bot, hladoví a promrzlí… Budou to pěkní hlupáci v těch zemích, kde si udělají revoluci. Copak se ještě nepoučili z našeho utrpení?“ Není nijak překvapivé, že následujícího roku byla pisatelka rukopisu popravena.

Obsáhlý text se zaměřuje i na širší kulturní dějiny, historii vědy a filozofie, najdeme v něm poutavé pasáže o duchovních proudech domácích i exilových atd. Při líčení brutality sovětského režimu nechybí ani prvek každodennosti jako mlýnek na maso, do nějž byli odsouzenci zaživa shazováni, či detaily například z Leninova pohřbu, kdy prý praskla kanalizace, což prý patriarcha Tichon komentoval slovy „Jaké ostatky, takový balzám.“ Pozoruhodné je i líčení detailů týkajících se proměn mentality jako údajná změna významu slov a způsobu komunikace: na dotaz „Jak se máš?“ se prý kvůli komunistům ustálila odpověď „normálně“, neboť nebylo radno odpovídat „dobře“ nebo „špatně“.

Co si o této knize celkově myslet? Za situace, kdy v Rusku probíhá nenápadná rehabilitace Stalina a kupříkladu jistá nedávno publikovaná učebnice ho vydává za „efektivního manažera“, je jistě dobře, že tam vyšel text otevřeně konstatující: „Ve 20. století došlo v Rusku ke katastrofě. V letech 1917–1954 si Rusové sami pobili desítky milionů svých nejnadanějších lidí a vyhnali ze země miliony dalších. Nesnesitelné životní podmínky, hlad, bída a represe vedly k tomu, že mnozí lidé raději ani nezakládali rodiny a nepřiváděli na svět děti. V roce 1939 pak byl ruský národ vtažen do šílené světové války, která Rusko stála další miliony životů. Za 20. století přišla podle našich odhadů země o 95 % kulturního bohatství a množství bohatství přírodního.“

Slovník, kterým je psána, a výrazně pravoslavně křesťanské hledisko, na základě něhož jsou dějiny líčeny, jsou pro českého či západoevropského čtenáře dost neobvyklé. Na vysvětlenou zde připojme komentář rusisty Tomáše Glance. Podle něj jde o specifický projekt určený pro širokou veřejnost, u jehož zrodu stál ještě A. Solženicyn, který se od něj však v květnu 2008, tedy krátce před smrtí, distancoval. Z hlediska profesionální historiografie se u některých autorů dvousvazkového díla včetně samotného Zubova „mohou vyskytovat stylistické výkony, vyvolávající u evropského akademického publika údiv“. Zubov se ostatně pohybuje i na duchovním kolbišti na straně pravoslaví, je členem synodální biblickoteologické komise, podílel se na sociální doktríně Ruské pravoslavné církve (a oficiálně představován je jako historik a religionista), takže má k historiografii „trochu jiný přístup, než je běžné u akademických historiků vzdělaných na tzv. západních školách“ (dodejme, že sám Zubov v době komunismu absolvoval prestižní a především pro prominenty určený Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě – MGIMO). Autoři mají na svůj přístup samozřejmě právo, i když některá jejich emocionální a pateticky formulovaná vyjádření vzbuzují – mírně řečeno – nedůvěru („bezpříkladné sovětské patolízalství, jemuž nebylo rovno v celých ruských dějinách“). U nás se dá jistá metodologická obdoba najít v knize Psychologie komunismu, která ovšem nebyla dílem historika, nýbrž psychologa Jindřicha Kabáta. K českému vydání (kromě toho, že v něm najdeme některé chyby a překlepy, například místo „Henri Massey“ mělo být velmi pravděpodobně uvedeno Henri Massis), musíme kriticky uvést jediné: jako „moderně pojatou práci“ tento jinak zajímavý text asi úplně označit nelze.