Přímý útok na anglickou poválečnou společnost
Fowles, John: Sběratel

Přímý útok na anglickou poválečnou společnost

John Fowles je jedním z mála spisovatelů, kterým se podařilo oslovit širší čtenářskou obec i vysloužit si ocenění ze strany literární kritiky. V jeho do češtiny nově přeloženém románu Sběratel se za zdánlivě jednoduchým až bulvárním příběhem únosce a oběti skrývá přímý útok na anglickou poválečnou společnost.

Poslední dobou se stalo skoro pravidlem, že přední česká nakladatelství přicházejí s novými překlady již dříve vydaných děl významných autorů. Podobný osud „postihl“ i větší část tvorby předního autora soudobého britského románu Johna Fowlese. V tomto případě se jedná konkrétně o jeho literární prvotinu, Sběratele.

Jak ve své studii „Fowlesova studie kalibanství“ píše profesor Martin Hilský, Fowles patří po zásluze mezi nejvydávanější britské autory. Je totiž jedním z mála spisovatelů, kterým se podařilo jak oslovit širší čtenářskou obec, tak vysloužit si ocenění ze strany literární kritiky. Důvodů pro tuto ne úplně obvyklou konstelaci může být několik. Fowles vždy dokázal mísit vysoké s nízkým, na zdánlivá klišé a kritikou znevažované žánry uměl naroubovat nejmodernější literární postupy a i na první pohled čistě historickými romány se vyjadřoval ke zcela aktuálním tématům. Oslovoval tak milovníky tradiční literatury i nejmladší generace odkojené modernistickou, či dokonce postmoderní literaturou.

Román Sběratel vydal John Fowles v roce 1963. Do té doby působil jako učitel, například i ve Francii a Řecku. Díky velkému úspěchu tohoto literárního debutu se však mohl posléze věnovat psaní profesionálně. Inspirací mu byl novinový výstřižek o mladíkovi, který unesl v Londýně dívku a věznil ji v protileteckém krytu. Na základě této banální, lehce skandální zprávy rozehrál Fowles psychologickou hru, doslova souboj dvou osobností, v němž se karty zdají být již od počátku jasně rozdány, ale posléze se ukáže, že nic není tak černobílé, jak se může zdát.

Pokud by Fowles vyprávěl příběh úředníčka Fredericka Clegga a jeho oběti Mirandy Greyové tradičním způsobem, bylo by již od počátku evidentní, kdo je padouch a kdo bezbranná oběť. První část románu je výpověď právě únosce Fredericka, který líčí, jak Mirandu unesl, popisuje jednotlivé dny jejího uvěznění i jemně nastiňuje události, které jejímu únosu předcházely. Frederick totiž vyhrál v loterii, a tak si mohl dovolit koupit si dům na samotě a zosnovat plán únosu. Jeho výpověď je mechanická, konvenční, v podstatě je to záznam událostí. Jeho verze příběhu je posléze přerušena a autor dává slovo oběti, Mirandě. Její část přirozeně líčí již jednou převyprávěné události jinak, ostatně jak říká známé přísloví, když dva dělají totéž, není to totéž. Kromě vlastní verze událostí totiž přináší Mirandina část i něco navíc. Je to spíš její osobní zpověď, jakýsi autoportrét mladé, vzdělané, levicově zaměřené intelektuálky, která se kromě osoby únosce vyjadřuje i ke společnosti. Díky Mirandinu deníkovému záznamu nám postupně dochází, že to není Frederick, kdo ve sklepě vládne. To Miranda má navrch. Frederickem pohrdá, ale nikoliv kvůli tomu, že ji unesl, nýbrž proto, jaký je, jakého je původu, pro jeho nedostatečný rozhled a vzdělání, typicky maloměšťáckou omezenost.

Frederick je totiž ztělesněním všeho, čemu se mladí intelektuálové v 60. letech posmívali. Je to ovšem v podstatě hodný a neškodný človíček, který v „nové době“ po skončení druhé světové války oficiálně může cokoliv – třeba snít o lepší budoucnosti a postavení. Jenže k tomu je potřeba mít buď dobré vzdělání, nebo pocházet z dobré rodiny. Ani jedno se Cleggovi nepoštěstilo. Právě proto se uchyluje k tak hrůznému činu. S vědomím, že jeho jedinou šancí je „dobře“ se oženit, ale že mu v tomto ohledu nebude nikdy přáno, se rozhodne si vhodnou ženu unést. Jeho motivace není čistě kriminální, nechce ani Mirandě ublížit, ani ji přímo sexuálně zneužít. Není toho ostatně ani schopen. On ji chce vlastnit, stejně jako vlastní sbírku motýlů. Chce ji mít vystavenou za sklem, aby tím potvrdil svůj sociální status.

Za zdánlivě jednoduchým až bulvárním příběhem únosce a oběti se tak skrývá přímý útok na anglickou poválečnou společnost. Fowles není tak nekompromisní, jako byli například jeho předchůdci z řad tzv. Rozhněvaných mladých mužů. Osbornův Jimmy Porter ve hře Ohlédni se v hněvu zuřivě útočil na manželku Alici, dceru koloniálního důstojníka, Joe Lampton v Brainově románu Místo nahoře se zase zcela nepokrytě pokoušel vyšplhat po společenském žebříčku pomocí sňatku s dceruškou z dobré rodiny, byť vším, co souviselo s ní i její rodinou, pohrdal. Miranda není v žádném případě tak radikální jako její mužští literární předchůdci. Je spíše pozorovatelkou a glosátorkou, která si uvědomuje, jaký dopad měla radikální společenská proměna po válce na nižší střední třídu, zde reprezentovanou jedním poněkud deviantním úředníčkem.

Zajímavá je také Fowlesova práce s literárními vzory. Sám mluví o přímé inspiraci Bartókovou operou Modrovousův hrad. Druhý hlavní inspirační zdroj je nasnadě, mj. i proto, že Miranda sama nazývá svého věznitelem Kalibanem. Fowles si lehce pohrál s motivy ze Shakespearovy Bouře, byť použil pouze dvě z postav. Chybí nám zde samozřejmě druhá polovina mileneckého páru a postava kouzelníka Prospera. Tu si však autor schoval až do svého dalšího románu, Mág. Podobně jako Shakespearův Kaliban je Frederick-Kaliban sice monstrum, kterého je třeba se bát, ale také hluboce nešťastné stvoření, které je kvůli lidské malosti navždy poznamenáno, a to fyzicky i duševně.

Sběratel je mnohem tradičnější román než Fowlesova pozdější díla. Pokud čtenář, který dosud neměl tu čest se s touto knihou setkat, bude očekávat podobnou mnohovrstevnatost, jakou se vyznačuje například již zmiňovaný Mág, nebo postmoderní hříčku se čtenářem jako v proslulé Francouzově milence (jíž na popularitě přidal i nadmíru povedený filmový přepis s Meryl Streep v hlavní roli), bude možná trochu zklamán. To však nic nemění na tom, že je Sběratel po zásluze považován za jeden z nejlepších románů poválečné britské prózy a že je dobře, že se novým vydáním tento román a tento autor české čtenářské obci zase připomněli.

Nelze se však na samý závěr nepozastavit nad motivací nakladatelství Kniha Zlín k reedici Fowlesových textů. Pokud si uděláme podrobnou rešerši dosud vydaných Fowlesových knih, dospějeme k následujícímu zjištění:

Ve většině případů jde o několikátou reedici jednotlivých textů. První vycházely v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, a to v různých nakladatelstvích. Posléze se rozhodlo vydat většinu Fowlesových prací nakladatelství Volvox Globator. Tak od konce 90. let vyšly například romány Sběratel, Mág, Francouzova milenka, Daniel Martin, Larva, Strom. Nad tím, že v současnosti dochází k novým, modernějším vydáním děl moderní britské nebo americké prózy, když ty původní pocházejí z doby před rokem 1989, se asi nikdo nepozastaví. Některá z nich mohou být zastaralá či v něčem nepřesná. V tomto případě jsou však nová vydání Fowlese trochu překvapivá. Jedním z logických důvodů, proč k nim došlo, může být to, že jde bez výjimky o práce české anglistické překladatelské špičky (Petr Fantys, Hana Žantovská, Josef Línek, Jiří Hanuš a další) a dalším skutečnost, že je náklad nakladatelství Volvox Globator samozřejmě dávno rozebrán a že v  mezidobí dorostla další generace čtenářů zajímajících se o Fowlesovo dílo. Každopádně se nová vydání Fowlesových prací objevují v době, kdy se díla nejuznávanějších autorů angloamerické provenience stěží prodají, navzdory už tak nízkým nákladům, nebo k jejich českým vydáním z důvodů malé komerční atraktivity ani nedojde. Ne že by si Fowles takovou vydavatelskou pozornost nezasloužil, ale možná by se našli i jiní autoři, kteří se zatím modernějších překladů nedočkali, případně se nedočkali českých překladů některých svých děl vůbec.

John Fowles: Sběratel. Přel. Eliška Hornátová, Kniha Zlín, Zlín, 2014, 304 s.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Petr,

Hornátová + Linek = min. 3 překladatelé?

marketa musilova,

ano,ano,ano.Ps.ta chyba s Josefem Linkem byla na netu mmch.puvodne i u planovaneho unoroveho vydani Francouzovy milenky.Jeste na zac. prosince,kdy byla tato recenze psana.Jiz opravena.Odtud vychazi cely zmatek.Cili to vypadalo,ze Linek nove preklada dalsi F.roman.Jen na vysvetlenou.Neco podobne je i ve vasem komentari,jestli jsem ho,pane Vanku,spravne pochopila.Kazdopadne jsou informace na internetu mylne.

Jan Vaněk jr.,

(Opět těsně předběhnut, kdyby to snad nebylo jasné.)

Jan Vaněk jr.,

Na tohle je sarkasmu škoda… ne, musím poctivě přiznat porážku: jsou hroší kůže a dlouhá vedení, na něž má sžíravost nestačí.

Markéta Musilova,

Tak, ted uz jste me uplne zblbli, ze prejimam věci napsane webových strankach nakladatelství a ne fakta v knize. Dvakrat mer, jednou rez. Nez jsem se pri psani komentare do diskuse dosla podivat fyzicky na knihu, použila jsem bibliogr. udaje ze stranek knihy Zlin a z Kosmasu, kde je evidentne chyba. Cili oprava: jde samozrejme o dalsi reedici textu Elisky Hornatove. Z nejakeho neznámého duvodu Kniha Zlin uvadi na strankach preklad od Josefa Linka. Ale není tomu tak. Cili je to cele nejake zmatene. Ale zavazna je samozrejme tiraz knihy. Tedy Eliska Hornatova: Odeon 1988, Volvox 2004, Kniha Zlin 2014.Howgh. Trikrat stejný autor.O x Josef Línek

Marketa Musilova,

Předem děkuji za komentáře. Ano, aktivujte zásoby sarkasmu...V první řadě. Autorka nejen viděla fyzicky daný román (konkrétně v překladu Josefa Línka pro upřesnění knihazlin.cz
), ale i ho četla (v čj podruhé, plus dvakrát v AJ). Za nepřesnosti se tímto hluboce omlouvám, jde spíš o nepřesnou formulaci. V případě Sběratele nejde samozřejmě o třetí překlad, ale spíš třetí vydání (dvakrát v překladu Elišky Hornátové 1988 a 2004) a teď Josefa Línka). Jinak jde spíše o několikátou reedici. Zde se snad shodneme. Tato recenze nebyla v žádném případě míněna jako kritika aktivity nakladatelství Kniha Zlín (naopak). Spíš jde o jakýsi podiv/překvapení nad tím, že dnes, tedy v době, kdy mnohá vydání "klasiků" anglické prózy stěží prodají náklad někdy jen pár desítek kusů velmi náročného překladu, se některý nakladatel vůbec pustí do nových překladů/reedic známého autora. Určitou výhodou může být to, že za onu relativně krátkou dobu (zdánlivě) již přece jen dospěla nová generace čtenářů, kteří neměli možnost se dostat buď k Volvox edicím, případně ani starším (pokud tedy neovládají aj natolik, že by si přečetli Fowlese v originále). Můj podiv je založen na osobní zkušenosti s tím, že je mnohdy nemožné protlačit překlad byť renomovaného současného autora, a to právě s odkazem na nejistou finanční návratnost takového počinu. Jinak k Fowlesovi, například zjednodušeně zde cs.wikipedia.org samozřejmě Klementinum nebo cbdb.cz.

m p,

Pokud poslední ostavec začíná "Ve většině případů jde o již minimálně třetí český překlad jednotlivých textů" (navíc uvozeno "Pokud si uděláme podrobnou rešerši dosud vydaných Fowlesových knih") a rychlé pátrání nenajde jediný titul, který by byl přeložen třeba jen dvakrát, tak bych ty zásoby sarkasmu klidně ještě aktivoval.

Michal Sýkora,

V tomto bodě máte zcela pravdu, v podstatě s Vámi názor, že Fowles je typem "poctivého" autora, sdílím. Jen jsem chtěl upozornit, že v tomto případě nešlo o akt volby. Po Larvě začal připravovat další román, ale současně jej postihla řada událostí, která se neblaze podepsala na jeho psychickém stavu - jeho dům vykradli a poničili zloději, bezohlední sousedé poškodili stromy na jeho milované zahradě, spolu s ženou se stal obětí loupežného přepadení, zemřel mu přítel - a vše vyvrcholila právě mozkovou mrtvicí, takže ten další román už prostě nedokázal napsat.

Oto Horák,

Děkuji za reakci. Vím o této nešťastné události, jež měla jistě vliv na rázné ukončení Fowlesovy literární tvorby. Nicméně podle řady spisovatelových zmínek (např. že "psaní nemusí být programem na celý život") i tempu jeho tvorby, častému přepracovávání textů, faktu, že Fowles i v letech své literární kariéry mnoho let učil a věnoval se i jiným činnostem, mi vychází, že slova o neopakování se a neochotě psát za každou cenu nejsou v jeho případě nemístná.

Michal Sýkora,

Dovolím si jen opravit pana Horáka. To, že se Fowles po vydání Larvy odmlčel, nebylo projevem jeho umělecké poctivosti, ale mělo to příčiny mnohem prozaičtější (a pro Fowlese i smutnější). V únoru 1988 jej stihla mozková mrtvice, v důsledku které ztratil schopnost psát, tedy ve smyslu kreativní tvorby.

Jan Vaněk jr.,

Děkuji oběma M.-ům za předběhnutí (pro jistotu jsem byl ještě ověřit, že i ve fyzické knize je Hornátová) a ušetření mých zásob sarkasmu. Dodám tedy jen, že
1) na knihazlin.cz vzniklo "Překlad: Josef Línek" (odkud to Kosmas a podobní kopírují, protože na rozdíl od ukázek z knihy to je v jednoduše zkopírovatelném textu) evidentně chybným zkopírováním z Mága
2) kdo nechce prohledávat bibliografie, může využít přehledové databaze-prekladu.cz nebo bez záruky i cs.wikipedia.org
3) na knihazlin.cz je již uvedeno "Překlad: Hana Žantovská" jak v úvodní tabulce, tak ukázce sazby.

m p,

A stejně v tiráži: https://books.google.cz/books?id=I4KOBAAAQBAJ&lpg=PA1&pg=PA321

Milan,

V posledním odstavci recenze je několik nepřesností. V žádném případě se u Fowlese nejedná "o již minimálně třetí český překlad jednotlivých textů" - to by přece jen u současného autora, který zemřel v roce 2005, bylo asi poněkud přehnané... Mág vyšel dvakrát (Volvox 1999, Kniha Zlín 2014) a pokaždé v překladu Josefa Línka. Romány Daniel Martin, Larva a Mantissa, soubor povídek a novel Věž z ebenu i esej Strom vyšly zatím jen jednou. Francouzova milenka vyšla česky dosud třikrát (MF 1976, Mht 1995, Volvox 2003) a pokaždé v překladu Hany Žantovské. Nové vydání chystá Kniha Zlín, ale zatím nevíme, zda půjde i o nový překlad. A Sběratel vyšel dvakrát v překladu Elišky Hornátové (Odeon 1988, Volvox 2004). U nového vydání Sběratele v Knize Zlín jsou s autorem překladu nějaké zmatky (nové vydání bohužel nemám fyzicky v ruce): na webu nakladatele i na Kosmasu je uváděn Josef Línek (šlo by tedy o nový, druhý český překlad), ale když si na webu nakladatele kliknu na ukázku z knihy ("listování v knize"), je v copyrightu opět uvedena Eliška Hornátová 1988, 2014. Také v katalogu Národní knihovny na internetu je u 3. vydání Sběratele uváděna jako překladatelka Eliška Hornátová. Měla autorka recenze nové vydání vůbec v ruce? Jak to tedy je? - A ještě bych dodal, že i Sběratel byl poměrně zdařile zfilmován, a to v roce 1965 režisérem Williamem Wylerem. Hlavní role vytvořili Terrence Stamp a Samantha Eggar. Film měl 3 nominace na Oscara (režie, scénář a herečka).

Oto Horák,

Naprosto souhlasím s autorkou recenze, že nové vydání Fowlesova Sběratele nebylo potřebné, neboť starší výborně přeložená vydání jsou snadno dostupná v knihovnách i antikvariátech. Tedy z hlediska kulturního určitě vydání nespěchalo, ale pravděpodobně i komerčního. Zvlášť překvapivý je tento postup u nakladatele, který z orientace na původní náročnou současnou prózu "přesedlal" na bestsellery, především "severská krimi". Jinak samozřejmě Fowles je prvotřídní autor, jeden z mála, kterému jeho experimenty a "postmodernismus" bezezbytku věřím a o němž si myslím, že literárně přečká většinu svých "postmoderních" kolegů. Ostatně opravdovost svého literárního usilování, to, že mu jím nešlo hlavně o obživu, slávu apod., stvrdil i svým literárním odmlčením. Neopakoval se - na rozdíl od tolika přeceňovaných "hvězd".