Různé podoby putování, od individuálního po organizované, od profánního po nábožensky orientované, od vlastivědného po sportovní, jsou důležitou součástí našeho života. Turistické hnutí má nadto v českých zemích dlouholetou tradici, svázanou s českým i německým kulturním a jazykovým prostředím. Historik Jan Štemberk, docent Karlovy univerzity, působící na pracovišti historické sociologie Fakulty humanitních studií, se ve svém posledním titulu Pěšky, na lyžích, na kole, lodí či autem: K dějinám československé turistiky v letech 1945–1968 zaměřil na mobilitu a trávení volného času ve vskutku pozoruhodném období našich dějin.

V jeskyních utloukají krápníky

Kromě sociologického rozměru přítomné práce by mohla být pro čtenáře důležitá i dimenze ryze historická, potažmo historicko-srovnávací. Dramatická proměna turistiky po roce 1948, která se dostala do úplného područí státních orgánů, je jedním ze zajímavých listů kroniky poválečného Československa. Někdo cestovat chtěl a nemohl, jiný mohl a nechtěl. Řada lidí měla kvůli svému politickému a náboženskému světonázoru poněkud jiné starosti, než kam pojedou v létě na dovolenou. Přirozený hlad po cestování, ať tuzemském, nebo zahraničním, využil komunistický aparát také ke svým politickým cílům. Mohl do jisté míry určovat, kdo a kam pojede, co tam bude dělat, s kým se potká a jaká bude ideová, respektive ideologická náplň dovolené nemalé části občanů. Kniha dokládá vnitrostranický boj o povahu turismu i zápas jednotlivých organizací, které byly s turistikou spojeny – ponejvíce Klub českých turistů (KČT), Československá (Česká) obec turistická (ČOT), Klub slovenských turistov a lyžiarov (KSTL) a mnohé další turistické spolky. Nátlak na zestátnění drobného turistického podnikání a potřeba mít občany svým způsobem pod kontrolou, to všechno Štemberkova kniha zdařile popisuje.

Precizní sociologický text je vystavěn na poučené reflexi dobových událostí a zvratů a na archivním sběru dat, která autor převedl do statistik a propočtů téměř všeho – ceny ubytování v jednotlivých údobích a typech rekreačních zařízení, ceny stravy, dopravy, půjčovného sportovního vybavení. Své místo tu mají i ty oblasti turistiky, které jsou nám zřejmě nejznámější: tvorba a vydávání map, značení turistických tras, vydávání průvodců, pořádání zájezdů, propagace všeho druhu. Stranou neponechává ani negativní prvek masového turismu té doby – devastaci přírody. Přináší svědectví dobového tisku o tom, jak turisté trhali a prodávali „náruče konikleců“ nebo zprávu o tom, že se „v jeskyních utloukají krápníky“. Propagovaná socialistická péče o životní prostředí, a tedy činnost nepochybně bohulibá, však narážela na drastické zásahy do krajiny a negativní externality těžkého průmyslu a sovětské metody zacházení s přírodními zdroji. Sebelepší individuální péče o životní prostředí, na níž se organizovaná turistika měla rovněž podílet, nemohla vyvážit likvidaci celých oblastí, jimž se následně turisté přirozeně vyhýbali.

Člověk vydrží hodně

Současný čtenář může srovnávat své turistické zážitky s dobou svých rodičů a prarodičů a v širším ohledu může rozvažovat i nad posláním turistiky jednadvacátého století. Úpadek kvality služeb (ubytování, a hlavně cestování veřejnými prostředky) byl za sledované období dvaceti let znatelný. Autor reflektuje i zkušenosti zahraničních turistů s žalostnou úrovní dopravy a ubytování. Pakliže je turismus tak rozšířený a láká velké množství lidí (zákazníků), proč o ně majitelé a správci jednotlivých objektů a veřejné dopravy lépe nepečují? Přirozená otázka, na níž šlo člověku žijícímu ve svobodné zemi jen těžko odpovědět. Komunismus si s logikou hlavu nelámal. Plán by plán a člověk vydrží hodně… Právě na tomto příkladu je nejlépe vidět nesmyslnost centrálně plánovaného hospodářství a „vztah“ lidí k zestátněnému majetku, z větší části ukradenému. Jak se asi mohli cítit dřívější majitelé horských chat a penzionů, jimž byl majetek zabaven a kteří tam – v tom lepším případě – doživotně sloužili jako správci, kuchaři, zahradníci? Jak se nově příchozí starali o ubytovny, chaty a noclehárny v Sudetech, z nichž některé patřily odsunutým československým Němcům?

Přesto domácí turismus spíš vzkvétal a přinášel určitý celospolečenský benefit. Tam však, kde se objevil majetek a peníze, objevily se, jak čteme v knize, i podnikavci, kteří některé provozovny dovedli ke krachu a sebe do vězení. V mnoha uvedených příbězích se potvrdilo známé rčení, že příležitost dělá zloděje. Ostatně poúnorové vypořádání se soukromým majetkem včetně toho turistického nebylo nic jiného než krádež za bílého dne organizovanou skupinou zločinců z povolání, kteří se skrývali za ideologii a budování nového, spravedlivějšího světa. Autorův faktografický text je i v tomto ohledu plný napětí. Základní střet spočíval v tom, zda bude turismus v Československu plnit úlohu „kulturně poznávací a rekreační“, nebo ve větší míře také roli „tělovýchovnou“, od počátku padesátých let bychom mohli říct roli „brannou“. Dřívější, „buržoazní“ (středostavovské) pojetí turistiky jako kratochvíle pro movité bylo nahrazeno turistikou kolektivní. S tím souviselo, jak Jan Štemberk ukazuje na řadě případů, horečné budování nové turistické infrastruktury. Nemálo poválečných objektů už nešlo zachránit, byly strženy, někdy nahrazeny novými. V posledku šlo o kompletní přebudování vnitřních struktur turistických organizací a o nahrazení valné části předválečných odborníků v oblasti turistiky novými, politickými kádry. Tím, jak se postupně měnil charakter společnosti (zvláště co se týká motorizace a možnosti pořídit si chatu nebo chalupu a cestovat do zahraničí), se měnila i podoba turismu. V atraktivních oblastech poptávka převyšovala nabídku, letní rekreační zařízení zela v zimě prázdnotou a naopak. Lidé volali po kvalitě za rozumnou cenu, často však marně. Socialismus s jakoukoliv tváří tohle aktivně řešit neuměl. Čtenář má i díky Štemberkově studii možnost srovnání a v neposlední řadě – má možnost vzpomínat na čas a místa, kde kdysi trávil svou dovolenou či prázdniny.

Tragikomika

Štemberkova kniha Pěšky, na lyžích, na kole, lodí či autem původně mířila spíš k odbornému čtenáři – sociologovi či historikovi sportu. Je výsledkem zřejmě dlouholeté badatelské práce, odvislé od studia a rešerší archivních pramenů a dokumentů. Autor se však i ve vědecky založeném textu ukázal jako schopný vypravěč, tím spíš, že do něj zařadil některé humorné i tragikomické životní situace jednotlivých aktérů.

Škoda, že publikaci pojednávající o cestování, krajině a lidech, chybějí fotografie, ilustrace, kopie dobových dokumentů a atraktivnější grafické zpracování. Otevřelo by ji to širší čtenářské obci a zároveň nasměrovalo pozornost k autorově domovskému pracovišti, na němž nepochybně vznikají stejně zajímavé, ale veřejnosti jen okrajově známé práce. Skromná obrazová příloha knihu tolik neprodraží. Závěrečný seznam zkratek a literatury a anglické resumé jsou sice důležité, ale spojení textu s obrazem v knize, která pojednává o lidském pobývání v krajině, se mi zdá být pro tento literární žánr jako conditio sine qua non.