O choulostivé kapitole francouzských dějin
Dalmau, Antoni: Země zapomnění

O choulostivé kapitole francouzských dějin

Máme v rukou historický román o choulostivé kapitole francouzských dějin. Dodnes tak choulostivé, že musel přijít Katalánec, aby nám ji vyprávěl.

„Zabte je všechny, Bůh ty své pozná!“ Rozkázal údajně na počátku 13. století vůdce křížové výpravy proti katarům Šimon z Montfortu svým vojákům u hlavního kostela okcitánského města Beziers, v němž se před útočníky schovali jeho jak katarští, tak katoličtí obyvatelé. Během zhruba třiceti let byla Okcitánie (jih dnešní Francie) přinucena ohněm a železem vydat všechny zastánce heretického křesťanského hnutí. A nejen to, na konci všeho byla sňatkovým manévrem včleněna do celku domén francouzského krále. Ztratila tím svou svébytnost, oddělila se od své tradice trubadúrské poezie a odsoudila svůj jazyk k živoření na několik staletí.

Vše začalo zavražděním papežského legáta Pierra de Castelnau v roce 1208, po kterém papež Inocenc III., odhodlaný potíratel kacířů, vyhlásil křížovou výpravu na území tulúzského hraběte, do Lengodoku. A pak už se jen tryskem útočilo, obléhalo, rabovalo, pálilo a ničilo. Avšak málokteré duchovní hnutí se nechá zastrašit otevřeným násilím. Bylo třeba, aby papež Řehoř IX. vytvořil Inquisitio Hereticae Pravitatis a pověřil jejím spravováním členy nedávno založeného Řádu kazatelů Dominika de Guzmán, a teprve pak nastalo v Okcitánii to pravé peklo. Sousedé udávají sousedy, příbuzní své blízké, kdokoliv kohokoliv. Šlo ale především o katary. „Kataři“ nebo „albigenští“ (podle okcitánského města Albi) to jsou jména, jimiž katolická církev označovala vyznavače náboženského hnutí velmi silně se projevujícího právě v Okcitánii. Katarští věřící chápali vezdejší svět jako dílo ďáblovo, neuznávali autoritu katolické církve, papeže ani feudálů. Cesta spasení pro nejradikálnější z nich vedla skrze „pravý, duchovní křest“, v jehož rámci se zavazovali dodržovat přikázání Evangelia, nezabíjet zvířata a nepožívat jejich maso, stejně jako vejce, ani živočišný tuk, dále také nelhat, nepřísahat, nežít pohlavním životem. Tito, v jistém smyslu řeholníci a současně „kněží“ církve, byli nazýváni „dobří muži“ a „dobré ženy“. A byli-li zpočátku tolerováni a mnohdy i s úctou ochraňováni okcitánskou šlechtou a měšťany, zanedlouho pro ně zbylo už jen jediné útočiště, hora Montsegur. Ale ani tam nebyli bezpečni dlouho...

Na pozadí těchto historických faktů se odehrává příběh mladého pastýře Guilhema a v katarství vychované dívky Vierny. V rozjitřené době bojů prožijí několik šťastných let svého láskyplného vztahu, ale neúprosné účtování s katarskou církví je nakonec donutí, aby i oni, každý zvlášť, učinili svou volbu. Jejich životní pouť nás zavádí na mnohá významná místa této doby. Do Tolosy (Tulúzo) obléhané křižáky Šimona z Montfortu, do města a hradu Foix i na zmiňovanou, dnes již legendární, horu Montsegur, poslední útočiště zbylé hrstky „dobrých lidí“.

Máme v rukou historický román o choulostivé kapitole francouzských dějin. Dodnes tak choulostivé, že musel přijít Katalánec, aby nám ji vyprávěl. Jako Katalánec je k tomu ostatně nejvíce povolán, neboť je to právě Katalánsko, jež má k Okcitánii dodnes svým jazykem i svojí historií nejblíže. Jedná se o již třetí román katalánského spisovatele, a významného politika, Antoniho Dalmau i Ribalta (nar. 1951). Byl s názvem Terra d'oblit, El vell camí dels catars vydán v Barceloně (Columna Edicions) v roce 1997 a záhy oceněn katalánskou Cenou Nestora Lujána za nejlepší historický román.

Zkušený překladatel Jan Schejbal (jmenujme alespoň jeho převedení katalánské poezie 14. a 15. století Verše lásky a loučení) věrně tlumočí Dalmauův jazyk, jeho chvíli dějem tepající, chvíli kronikářsky nezúčastněný styl a zachovává též jeho hru s okcitanismy uvnitř textu.

Kniha je navíc vybavena mapkou, do níž jsou zaneseny všechny lokality důležité pro vývoj příběhu, a také tabulkou srovnávající okcitánské a francouzské varianty některých místních jmen. Svazek uzavírají autorovy poznámky k některým aspektům románu a vysvětlení okolností jeho vzniku. Výsledkem toho všeho je vkusně vypravená kniha, která se vyslovuje k tématu, o němž se ani v našem kulturním kontextu dosud mnoho neví. „Působivý román jako lék proti zapomnění!,“ jak píše El País.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jan Schejbal, Mladá fronta, Praha, 2001, 254 s.

Zařazení článku:

historie

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse