O choulostivé kapitole francouzských dějin
Dalmau, Antoni: Země zapomnění

O choulostivé kapitole francouzských dějin

Během zhruba třiceti let byla Okcitánie (jih dnešní Francie) přinucena ohněm a železem vydat všechny zastánce heretického křesťanského hnutí. A nejen to, na konci všeho byla sňatkovým manévrem včleněna do celku domén francouzského krále. Ztratila tím svou svébytnost, oddělila se od své tradice trubadúrské poezie a odsoudila svůj jazyk k živoření na několik staletí.

"Zabte je všechny, Bůh ty své pozná!" Rozkázal údajně na počátku 13. století vůdce křížové výpravy proti katarům Šimon z Montfortu svým vojákům u hlavního kostela okcitánského města Beziers, v němž se před útočníky schovali jeho jak katarští, tak katoličtí obyvatelé. Během zhruba třiceti let byla Okcitánie (jih dnešní Francie) přinucena ohněm a železem vydat všechny zastánce heretického křesťanského hnutí. A nejen to, na konci všeho byla sňatkovým manévrem včleněna do celku domén francouzského krále. Ztratila tím svou svébytnost, oddělila se od své tradice trubadúrské poezie a odsoudila svůj jazyk k živoření na několik staletí.

Vše začalo zavražděním papežského legáta Pierra de Castelnau v roce 1208, po kterém papež Inocenc III., odhodlaný potíratel kacířů, vyhlásil křížovou výpravu na území tulúzského hraběte, do Lengodoku. A pak už se jen tryskem útočilo, obléhalo, rabovalo, pálilo a ničilo. Avšak málokteré duchovní hnutí se nechá zastrašit otevřeným násilím. Bylo třeba, aby papež Řehoř IX. vytvořil Inquisitio Hereticae Pravitatis a pověřil jejím spravováním členy nedávno založeného Řádu kazatelů Dominika de Guzmán, a teprve pak nastalo v Okcitánii to pravé peklo. Sousedé udávají sousedy, příbuzní své blízké, kdokoliv kohokoliv. Šlo ale především o katary. "Kataři" nebo "albigenští" (podle okcitánského města Albi) to jsou jména, jimiž katolická církev označovala vyznavače náboženského hnutí velmi silně se projevujícího právě v Okcitánii. Katarští věřící chápali vezdejší svět jako dílo ďáblovo, neuznávali autoritu katolické církve, papeže ani feudálů. Cesta spasení pro nejradikálnější z nich vedla skrze "pravý, duchovní křest", v jehož rámci se zavazovali dodržovat přikázání Evangelia, nezabíjet zvířata a nepožívat jejich maso, stejně jako vejce, ani živočišný tuk, dále také nelhat, nepřísahat, nežít pohlavním životem. Tito, v jistém smyslu řeholníci a současně "kněží" církve, byli nazýváni "dobří muži" a "dobré ženy". A byli-li zpočátku tolerováni a mnohdy i s úctou ochraňováni okcitánskou šlechtou a měšťany, zanedlouho pro ně zbylo už jen jediné útočiště, hora Montsegur. Ale ani tam nebyli bezpečni dlouho...

Na pozadí těchto historických faktů se odehrává příběh mladého pastýře Guilhema a v katarství vychované dívky Vierny. V rozjitřené době bojů prožijí několik šťastných let svého láskyplného vztahu, ale neúprosné účtování s katarskou církví je nakonec donutí, aby i oni, každý zvlášť, učinili svou volbu. Jejich životní pouť nás zavádí na mnohá významná místa této doby. Do Tolosy (Tulúzo) obléhané křižáky Šimona z Montfortu, do města a hradu Foix i na zmiňovanou, dnes již legendární, horu Montsegur, poslední útočiště zbylé hrstky "dobrých lidí".

Máme v rukou historický román o choulostivé kapitole francouzských dějin. Dodnes tak choulostivé, že musel přijít Katalánec, aby nám ji vyprávěl. Jako Katalánec je k tomu ostatně nejvíce povolán, neboť je to právě Katalánsko, jež má k Okcitánii dodnes svým jazykem i svojí historií nejblíže. Jedná se o již třetí román katalánského spisovatele, a významného politika, Antoniho Dalmau i Ribalta (nar. 1951). Byl s názvem Terra d'oblit, El vell camí dels catars vydán v Barceloně (Columna Edicions) v roce 1997 a záhy oceněn katalánskou Cenou Nestora Lujána za nejlepší historický román.
Zkušený překladatel Jan Schejbal (jmenujme alespoň jeho převedení katalánské poezie 14. a 15. století Verše lásky a loučení) věrně tlumočí Dalmauův jazyk, jeho chvíli dějem tepající, chvíli kronikářsky nezúčastněný styl a zachovává též jeho hru s okcitanismy uvnitř textu.

Kniha je navíc vybavena mapkou, do níž jsou zaneseny všechny lokality důležité pro vývoj příběhu, a také tabulkou srovnávající okcitánské a francouzské varianty některých místních jmen. Svazek uzavírají autorovy poznámky k některým aspektům románu a vysvětlení okolností jeho vzniku. Výsledkem toho všeho je vkusně vypravená kniha, která se vyslovuje k tématu, o němž se ani v našem kulturním kontextu dosud mnoho neví. "Působivý román jako lék proti zapomnění!," jak píše El País.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Antoni Dalmau: Země zapomnění. Po stezkách katarů. Přel. Jan Schejbal, Mladá fronta, Praha, 2001, 254 s.

Zařazení článku:

historie

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse