Jméno Wladimir Kaminer doslova hýbe německou literární scénou. Původem Rus, který odešel v devadesátém roce „jen s lahví vodky“ z Moskvy do Berlína, bez znalosti němčiny nakonec tento jazyk ovládl tak dokonale, že se vyšvihl mezi nejúspěšnější německé autory. Dopomohl mu k tomu především humor a nadhled, s jakým pozoruje a popisuje pestrý život v multikulturním Berlíně ve svých prvotinách Ruské disko (Russendisko, 2002) a Schönhauserská alej (Schönhauser Allee, 2001).

V knize, jež byla přeložena do češtiny pod názvem Vši svobody, se však vrací do vzpomínek na své dětství a dospívání v Rusku zmítaném v socialistické horečce. Možná právě proto, že socialistická zkušenost může oslovit české čtenáře spíše než postřehy z Berlína, se nakladatelství Ikar rozhodlo pro vydání právě tohoto Kaminerova titulu. V sedmi obsáhlých, volně řazených kapitolách autobiograficky laděné prózy líčí Kaminer vesměs ironicky život v socialistickém Sovětském svazu. Již v první kapitole s názvem Socialistická výchova ukazuje slabomyslnost socialistického zřízení a svou pozvolnou cestu do disentu. Ukazuje, že totalitní moc lze snadno a s humorem obelstít, což dokládá na historce, jak se zúčastnil recitační soutěže „Žáci recitují Majakovského“. S vlastní básní, již vydával za básníkovu ranou tvorbu, vyhrál jen proto, že „syčel stejně jako Majakovskij“ a „bil se pěstí do prsou“. Prvek „road movie“ si Kaminer vyzkoušel v kapitole s názvem Transport zvířat, v níž vypráví o cestě nákladním vlakem do Uzbekistánu, kterou absolvoval se stádem dobytka, a alkoholem prosáklým přítelem. V dalších kapitolách nastoluje představu, že před režimem se dalo dobře skrýt především v blázincích a v divadlech, ale ani na vojně nemusel člověk trpět nesvobodou. Jedna z nejpovedenějších kapitol Služba vlasti totiž líčí dlouhý, ale rozhodně ne strastiplný výkon základní vojenské služby na základně „s vysokým stupněm utajení“, která sestávala ze „tří raket, jednoho radaru, třicet vojáků a čtyř důstojníků“.

Síla Kaminerova vyprávění spočívá v tom, že humorné historky líčí způsobem, jako by všechny situace nebyly absurdní, ale zcela normální. Bohužel však ve všech příbězích pouze znovu dokazuje zbytečnost a absurdnost některých socialistických zařízení a nařízení a podporuje obecně zažitou představu o v zásadě líných Rusech, kteří by bez několika lahví vodky ráno ani nevstali. Proto si myslím, že reflexe německé současnosti v jeho prvních knihách nabízí více situačního i slovního humoru a zajímavých postřehů než právě románová prvotina ze Sovětského svazu, jež nakonec bohužel ani u české veřejnosti přílišný zájem nevyvolala.