Je to smutné, ale musíme si to umět přiznat. Lidstvu zbývají necelé dva roky. Dne 15. prosince 2027 přiletí Smnörgové. To jsou mimozemšťani, kteří připomínají přerostlé zabijácké kudlanky. A fakt s nimi nejde felit. Naprostou většinu lidstva vybijí, načež se nastěhují do uvolněných bytů – ideálně těch, které mají vysoké stropy. Zbytky homo sapiens navlečou do plyšových pyžam, a tak nějak si z nich udělají domácí mazlíčky. Krmí je fialovým želé, občas je nechají vykastrovat, aby se jim milánci moc netoulali, a když na to přijde, stávají se z nich šílené člověčí (podle vzoru kočičí) babky – ano, existuje i Smnörg, který má desítky mazlíčků, všechno Asiaty. Mimochodem, když jsme nakousli téma koček… Je dobré vědět, že stačí jediný kočičí chlup, a našim vesmírným kudlankám vybuchne hlava. Jedno mňau a blemc, vážení. Takže není divu, že když mladý Jásín a jeho nová spolumazličice Rose najdou čtyři koťata, kontaktují zbytky odboje. V parku, během venčení. Teď už jen zbývá propašovat koťata pojmenovaná podle jistých čtyř mušketýrů z Paříže, najít základnu, kde lidstvo plánuje odvetný úder, a vypakovat tu chitinem pokrytou pakáž z naší planety. (Což nebude) Easy.

Na úvod se sluší poznamenat, že kniha, která má na úvod motto z Terryho Pratchetta věnovaného potenciálnímu stavu kočky zavřené do jisté slavné krabice, prostě nemůže být špatná. Samozřejmě, zda sedne každému, to je jiná otázka. „Dokázali jsme to. Vycvičili jsme bojový kočky. Byli jsme všemocní,“ jsou věty, které nemusí ocenit ti z nás, kdo světem vlají za vodítkem se psem nebo sledují dění skrze akvárko s barevnými rybičkami za pade po kusu. Ale my ostatní, kteří podléháme dojetí, když Aramis s předením rozblemcuje pár kudlanek, očistí si kožíšek a stulí se hrdinovi na posteli nebo v klíně, jsme prostě happy. 

H. Lenoir je francouzská spisovatelka specializovaná na epickou humoristickou literaturu. A to „epický“ tady hraje fakt velkou roli – nejen proto, že Jásín je mistr ve scrabblu, takže zná pojmy jako „brakický“ a rozplývá se nad složením slova „morbidní“, který vám naseká vážně hodně bodů (nemohu posoudit, scrabble jsem nikdy nehrál, ale Jásín se tváří hodně autoritativně). Protože její Felikracie je vážně epická. Na necelých dvou stech sedmdesáti stranách vysekne děje víc a zábavněji než spousta jiných v super vážných trilogiích. Čistě zápletkově čerpá nejprve z The Last of Us, jen místo dívky Ellie prchající z Bostonu máme dva teenagery v pyžamech (jak pravil Jásín, „pyžamo is the new black“), se čtyřmi koťaty v batozích a bývalým vojákem, který měl rád výzvy a opustil bojové složky, aby se stal školním poradcem. Vedle tohoto „anděla smrti z Teletubbies“ bledne v drsnosti i Joel (i jeho by ovšem mohl v případné adaptaci skvěle ztvárnit Pedro Pascal). Následuje bloudění francouzskou krajinou, z něhož by měl radost i Cormac McCarthy v období, kdy psal Cestu, a finále je spektakulární vesmírná střílečka, která mixuje to nej z videoherních principů – včetně finálního bosse – a patosu Dne nezávislosti

Především ale Felikracie boduje stylem, kterým ji H. Lenoir napsala. Zápletka je plná bravurně vypointovaných scén, kde se setkává estetika starých filmů Jean-Pierra Jeuneta a Marca Cara Delikatesy a Město ztracených dětí s japonskými anime, ale i francouzskými animovanými filmy, jako je Avril a podivuhodný svět z roku 2015 (také tam hrála velkou roli kočka). Pokud se kdysi o jistém typu literárních děl mluvilo jako o baladě v próze, zde máme co do činění s animovaným filmem v próze. K čemuž přispívá i fyzické provedení českého vydání a ilustrace Fany Loubat, které evokují například předloňský (francouzský) animovaný hit Kuře pro Lindu. 

Funguje to báječně, Felikracie nikdy nesklouzne k výstřednostem čistě pro výstřednosti samotné. Vše je součástí soudržného celku, kde funguje napětí i humor, naprosté uvolnění i dojemné emoce (ach, nebohá Porthos!). O drtivosti toho, že lidstvo už vážně nevládne své planetě, ani nemluvě – skvělé přitom je to, že autorka tohle poznání krásně demonstruje obrazem z muzea vyhozených kostí dinosaurů a velryb, pro které nenašli Smnörgové využití. 

Skvělý je i kontrast jednotlivých vypravěčských hlasů. Především Jásín, který se dokáže částečně naučit i smnörgštinu, prokládá své zápisky (celá kniha má formu deníkových záznamů především jeho a Rose) řadou anglických slovíček, nepřeložitelných „kudlančích“ výrazů, novotvarů a popkulturních narážek. Které nefungují pouze jako nerdské vtípky, ale i jako funkční zkratky. To, co pocítí k Rose, když dívka zlikviduje několik násilníků, vyjádří například tak, že měl „obdivnej a zděšenej mancrush jako u Liama Neesona v 96 hodinách“. A když netrousí podobné narážky, vypomůže si nádherným popisem nefalšované zelené gumy ve vedení odboje: „[…] vysokej, světlovlasej, asi padesátiletej borec, kterej jako by vylezl z americkýho válečnýho filmu. Na první pohled by si člověk mohl myslet, že má v prdeli koště. Na druhej taky. Možná že na padesátej pohled by se v sevřenosti jeho hranatý, odhodlaný brady dalo najít i smítko lidskosti. Ale tak daleko jsem nikdy nedošel.“

Pochopitelně dojde i na ryze francouzské vtípky – třeba když se jazykem odboje stane z praktických důvodů angličtina, což rozesmutní hlavně jednoho spřáteleného Smnörga, který s Jásínem rozjel společné čtení Čtyř mušketýrů v originále. Myslím také, že nikdo nemůže nic namítat proti skutečnosti, že padlá Vlast se oslavuje za poslechu písní Johnnyho Hallydaye.

Prostě a jednoduše, Felikracie je kniha, se kterou je radost pár hodin felit v oblíbeném křesle, zatímco na vás vaše oblíbená kočka praktikuje mléčné pohyby. Vybraná kapitola plná mňoukání je pak už jen třešinka na dortu.