Jde samozřejmě o mystifikaci. Ale také o historickou humoristickou fikci s prvky fantasy – ačkoliv ty lze jen těžko odlišit od toho, co běžně spadá do pohádkového žánru. Jan Dobiáš přináší ve své nové knize Za krále Klacka pestrý žánrový mix. Kromě již uvedeného je totiž možno o knize ještě uvažovat jako o (pseudo)kronice, která má ovšem ve svém třídění obsahu (kapitoly jako „O původu krále Klacka“, „Dvůr krále Klacka“, „Spravedlnost krále Klacka“, „O bozích a misionářích“ atd.) i něco z encyklopedie. Témata ovšem nejsou pojednána prostřednictvím „slovníkových“ hesel, ale především prostřednictvím příběhů, tu pohádkových, tu dobrodružných, tu anekdotických či parodických. A k tomu vyprávění doprovází ještě řada epických básní, zpravidla shrnujících děj kapitol.

Král hodokvasů

O příslovečném králi Klackovi píše Jan Dobiáš jako o skutečné historické postavě, která ovšem neměla příliš zájem o velké historické činy, ba ani o samu královskou funkci, ale spíš o hodokvasy. Klacek královské povinnosti plní spíše tehdy, když už není jiného zbytí a v jejich plnění mu je ostatně více ku pomoci obyčejný klacek nežli meč. Podobně i celý Klackův dvůr je společenstvím vyhraněných charakterů, které si rády díky nepříliš autoritativní vládě hledí svých zálib. Kronikář Kosmas, který na Klackově dvoře pobýval, byl proto z nedostatku hrdinských námětů tak zoufalý, až musel požádat Klackova čaroděje Bradena o kouzelný lektvar na prodloužení života, díky němuž mohl nakonec sepsat své opus magnum v českých zemích.

Kromě humorných a zábavných zápletek má kniha ovšem ještě jednu rovinu, která je, troufnu si říct, důležitější, a s níž získává humoristická kniha nenápadně i rozměr v podstatě intelektuální. Ten spočívá v tom, že autor neustále reflektuje otázku zprostředkování archaického obsahu do dnešní doby a řeči. Každý autor, který psal v historickém žánru, musí ten problém znát: chce popsat nějakou skutečnost, ale buď se mu vůbec nedostává slov, anebo se mu do textu vkrádají slova, která do popisované doby prostě nepatří –třeba kvalifikace či post.

Dobiáš tuto nesnáz otevřeně tematizuje v úvodu ke knize (a hned v tom je kus komiky): „Měl bych se pracně pokoušet zrekonstruovat tehdejší podobu staroslověnštiny, a třebas i utonout v bažinách naprosté nesrozumitelnosti? Nebo použít současný, případně lehce archaický kladský dialekt, s rizikem téhož? Po dlouhém váhání jsem se, čistě z důvodu narace, rozhodl pro celkem fádní spisovnou češtinu, s občasnými odskoky do hovorového jazyka.“ (s. 13) Nutno říct, že tím autor objevil cenný zdroj pro jazykový humor, na němž z velké části jeho kniha stojí. Nejde tu jen o obligátní přepis výrazu „proboha“ na pohanské „probohy“, ale mnoho dalších hříček, například se slovy chemie – chymie – alchymie či „házení luku do žita“. Náčelník Chodů se zde jmenuje „Hlavní Chod“. Lingvisticky sofistikovaná je pak hra na badatele, v níž autor jméno Klackova království odvozuje od kraje zvaného Kladsko a z Kladského hradu pak vytváří hrad Klacký.

Jazykově hravý princip Dobiášova psaní je ostatně prozrazen už názvem knihy: autor si bere staré úsloví a hraje si s ním jako badatel. Podobně tak přistupuje k úslovím o svatém Dyndym či klepající Pepce, ale i dalším – Za krále Klacka je kniha, která jako by už beztak dlouho čekala na sepsání.

Vše jasné jako facka

Nejde pak pouze o jazyk, který je konfrontován s archaickou skutečností, ale též o samotné reálie – zejména o ty kulturní. Dobiáš v Klackovi aluduje (a paroduje) pestrou škálu nejrůznějších děl – od básní Jaroslava Vrchlického přes Barona Prášila až po Davida Lynche a jeho Twin Peaks. Někdy jsou aluze poměrně explicitní, jindy velmi nenápadné – přátelství Klacka s královským předchůdcem, jehož sesadil z trůnu, může velmi blízce připomínat přátelství Gilgameše a Enkidua. Vynikající jsou pak Dobiášovy persifláže známých pohádek a pověstí – tak například přepis pověsti o třech prutech Svatoplukových na tři pruty Klackovy. Ponaučení „buďte svorní“ se mění na cynické „rozděl své nepřátele“. Anebo autorova variace na známý paradox lháře, jenž je převrácen na něco, co by šlo nazvat „paradox pravdomluvného“ (v podkapitole „Kdo chce kam…“).

S jazykem si Dobiáš hraje snad na každé stránce knihy – nebo aspoň vtipně využívá anachronismy. Jistým problémem je, že je při tom všem leckdy až moc bodrý či familiární. Text se jen hemží částicemi jako „no“ a dalšími, které v dané koncentraci přece jen trochu vadí. Některé vtípky autor zase buduje poněkud rozvlekle (např. vymýšlení názvu dvorské soutěže „O zlatého slavíka“ na s. 330-331). Autor v textu hojně oslovuje čtenáře (nebo na něj aspoň pomrkává) a komentuje svou činnost. Nadto ji často poměrně zbytečně shazuje, ať už ústy vypravěče, nebo nepřímo ústy kronikáře Kosmy, když si ten stěžuje na to, že se mu nedostává pořádných literárních námětů.

To, že vyprávění nejsou zpravidla zapeklitá, není nutně špatně – k charakteru knihy a jejích postav to ostatně patří. Jak se praví v titulní básni: „Za krále Klacka / byl život jednodušší / druž jeho čacká / a žádní krasoduši (…) Byly to zlaté časy / za vlády krále Klacka; / svět plný prosté krásy – / vše jasné jako facka.“ (s. 14) Je přirozené, že uzly příběhů zde mají být spíše roztínány, než rozplétány – a že se nemá jednat o uzly zrovna gordické. Přesto je otázka, jestli by při tak dlouhé knize nebyla častější rafinovanost přece jen žádoucí.

Autorovi se nicméně daří kompozice knihy a vracející se motivy – například komicky absurdní návštěva čínského boha srandy v sobě zanechává echa, jež se opakovaně ozývají v pozdějších částech knihy (nejkomičtěji v příběhu o Matěji Drakobijci, který sťal létacího dětského draka, jenž v Klackově království zůstal právě po návštěvě jmenovaného boha).

Souhrnně se Dobiášovi podařilo dostát nezvyklé směsi žánrů, jíž vytvořil. Napsal humoristickou knihu, jež pobaví, ale zároveň nabízí možnosti i náročnějšímu čtenáři. Kniha je nadto doprovozena celou řadou povedených ilustrací a grafik od Jany Maffet Šouflové a Julie Jursové.