Sbírka zahrnuje devět povídek, které před čtenářem už v úvodu načrtávají zcela absurdní situace. V jedné se latentní rasista snaží původem libanonského zájemce o práci Saida přesvědčit o tom, že rasistou není, což má ale ve výsledku zcela opačný efekt. V další je uchazeč o práci sociálního pracovníka tak přesvědčen o vlastní inteligenci a nadřazenosti, že se rozhodne poučovat svou potenciální nadřízenou o tom, jak by měla dělat svou práci, a v jiné uchazečka o místo chodí na pracovní pohovory jen kvůli nároku na podporu, protože se domnívá, že prorazí v showbusinessu a bude slavnější než Bob Dylan. A dalo by se pokračovat.

Absurdní není jen základní naladění všech povídek, ale také jejich vyvrcholení. Již zmiňovaný uchazeč o práci sociálního pracovníka Sebastian Lund během pohovoru zaměstnavatelku svým chováním a do nebe volajícími výroky zcela připraví o schopnost reagovat, načež vyvodí, že se do něj zamilovala. V jiné z povídek se „výzkumník“, který zcela pohrdá společenskou skupinou „makačů“, jak nazývá kariérně orientované lidi, nechá mezi „makače“ zaměstnat – výhradně „z vědeckých důvodů“, o peníze ani kariéru mu samozřejmě vůbec nejde.

Kromě absurdního vyznění všechny povídky spojuje i tematizování dynamiky moci. Kdo z postav má ve skutečnosti navrch? Ten, kdo rozhoduje o výsledku přijímacího řízení, či ten, kdo má dostatek zdravého sebevědomí, aby nabízenou pozici ze správných důvodů odmítl jako Said? Ten, kdo o si o sobě myslí, že je chytřejší než všichni ostatní jako Sebasatian, nebo ten, kdo z něj dostane záchvat smíchu?

Jacob Sundberg (nar. 1981) je skvělý pozorovatel a při psaní zjevně čerpal z praxe, kterou získal během svého působení v oblasti komunikace. Jeho autorský záměr je bezpochyby zajímavý, ale zvolil si těžkou disciplínu. Stejně jako bývá koncentrovaný pracovní pohovor, kdy člověk musí během hodiny přesvědčit zaměstnavatele, že právě on je pro něj nejlepší, koncentrovaný je i útvar povídky, takže jde vlastně o logickou volbu. Dostat se pod povrch věcí v takto omezeném rámci je však složité, protože má autor relativně málo prostoru. Ještě těžší je pak zaobírat se humoristicky tématem, které samo o sobě není komické, a nesklouznout k pouhému karikování, což se Sundbergovi bohužel chvílemi stává. Některé povídky působí, jako by si je autor psal jen pro vlastní potěšení a pouze experimentoval s tím, jak narcistní a egomaniakální charakter papír ještě unese.

Nejkřiklavějším příkladem je již zmiňovaný Sebastian Lund: „Jednou věcí si byl Sebastian Lund skutečně jistý. Člověk to může dotáhnout daleko čistě jen díky svému talentu. Sám toho byl živoucím důkazem. I když vlastně nešlo o žádné konkrétní talenty, ale o něco mnohem zásadnějšího, o matku všech talentů – inteligenci. Sebastian byl až nemravně chytrý.“ Na Sebastianovi však není nic uvěřitelného, je jen ad absurdum dovedená narcistní figurka, a proto ani nemůže být vtipný. Nejzajímavěji ze Sundbergovy přehlídky sebestředných náfuků vycházejí postavy, které ji nějakým způsobem narušují, zábavní jsou například hypochondr Åke Hanell či chronická lhářka Renate Schmidtová.

Co se týče rozuzlení povídek, podává Jacob Sundberg lehce nevyrovnaný výkon. Je zjevné, že se ve všech snaží o výrazný vtipný závěr, a někdy i úspěšně. Například pointa povídky Nakažlivý jako ebola, kdy je terapeut Kent Eskilsson při pohovoru na místo generálního tajemníka Svazu švédských hypochondrů nucený vyhánět z křesla neexistující kočku, je vrcholem celé sbírky. V několika případech se však zdá být závěr spíše nesmyslný než překvapivý.

Vzhledem k tomu, že všechny povídky popisují stejnou situaci (pracovní pohovor), bylo by žádoucí, kdyby autor ještě více narušoval jistou monotónnost, která přirozeně vzniká, a odvážněji experimentoval s formou či jazykem. Sundberg bohužel z valné většiny upřednostňuje přístupnost a srozumitelnost na úkor originality. Lze ocenit, že o určitou formální variabilitu se pokouší, jde ale pouze o variace narativních postupů. Většina povídek je vyprávěna v er-formě s vhledem do uvažování postavy, výjimkou jsou Cháska bez duše, která je celá vnitřním monologem protagonisty, a Pomalu tažená sobota, vyprávěná v ich-formě.

Nedá se popřít, že Jacob Sundberg přišel s neotřelým konceptem a nechybí mu neotřelé nápady. Jeho kniha je dárkem pro milovníky absurdního humoru. Má však co nabídnout i čtenářům, kteří absurdnímu humoru neholdují? Mohla by, kdyby se autor pokusil o hlubší ponor do psychologie postav a vyhnul se formálním nedostatkům, jako je například opakování stejných kompozičních postupů, kvůli kterému povídky asi od půlky sbírky začínají působit repetitivně. Jako autor má Sundberg jistě potenciál, což ukázal v povídce Nakažlivý jako ebola, celkově však ve sbírce Dáme vám vědět zůstává více publicistou a bavičem než autorem beletrie s trvalejší a obecnější platností.