Když v roce 2012 vyšel román Evžena Bočka Poslední aristokratka, byl to v české literatuře závan čistého humoru, který neměl větší ambice než rozesmát čtenáře a přitom to dělal docela nápaditě, s inteligencí a vkusem. Později se ukázalo, že série je koncipována jako uzavřený šestidílný cyklus odehrávající se v průběhu jediného roku 1997. Zprvu příběhy zmatené rodiny novopečených šlechticů Kostkových, kteří získali zpět rodový zámek, ovšem v ne zrovna nejlepším stavu a se svérázným (rozuměj líným, neochotným, opíjejícím se a obecně zanedbávajícím své povinnosti) personálem, přinášely jiskrný situační humor zvýrazněný sarkastickým komentářem vypravěčky. Tou byla nejmladší členka rodu, osmnáctiletá Marie, přičemž příhody ze zámku Kostka zaznamenávala deníkovým způsobem.

V prvních třech románech si Boček vystačil s kontrastem obecné představy o zámku jako místu tichém a důstojném a divoké reality na Kostce, která samozřejmě vycházela z reálných zážitků autora, který sám pracuje jako kastelán. Ve čtvrté knize posílil situační humor, když na zámek přivedl neschopné lupiče, poslední dva díly pak posunul do žánru romantické komedie, aby svou hrdinku konečně zasnoubil a odvrátil tak rodinné prokletí jejích jmenovkyň z dávné minulosti. Loni se autor k sérii vrátil románem Aristokratka v Československu, který popisuje dění na zámku v osmdesátých letech, kdy byl ještě státní, nicméně trio vykutálených zaměstnanců už se zde sešlo. Novinka nazvaná Aristokratka na smrtelné pohovce se naopak odehrává v neupřesněné současnosti, tedy nějakých pětadvacet let po ději původní série; je tu zmíněna covidová epidemie, zato o válce na Ukrajině ani slovo.

Jako autorka textu se představí nová Marie, dcera vypravěčky předchozích knih a hraběte Launa, která je opět ve věku mladé ženy hledající partnera. Nejprve prozradí, že několik postav je již po smrti, včetně její matky, načež rozehraje dialog matky se smrtí, která si pro ni přišla do zámecké hrobky, kam se Marie Kostková-Launová schovala před vedrem a návštěvníky zámku, nenáviděnými muflony. Text má formu v podstatě divadelního (nebo filmového – ostatně podle původní série už vznikly dva celovečerní filmy) dialogu mezi Smrtí a Marií, není dělen do kapitol.

Smrt je tu personifikována do unavené starší ženy, která si neví rady s chytrým telefonem s ovládacím displejem. Přičemž zejména druhá polovina knihy se odehrává převážně v telefonických hovorech s dispečinkem smrti, případně s Maruninými (tak se tato konkrétní smrt jmenuje) mladšími kolegyněmi, které si na rozdíl od ní nepamatují podmínky v paleolitu či za morových ran a tak namísto pořádné práce řeší svůj outfit. Dispečink a celý systém smrtí je pojat jako standardní úřad, kde po lidském vzoru řeší malichernosti a upřednostňují znevýhodněné skupiny, což samozřejmě přináší řadu komických přehmatů a selhání. Přičemž více než osud Marie a rodiny Kostků se tentokrát probírá právě čím dál hůře a komplikovaněji fungující systém smrtí.

Pomiňme nyní, že celý tento konstrukt je dost krkolomný a nedostatečně propracovaný (smrti občas tráví příliš mnoho času s někým, kdo vůbec neumírá, některé „kunčofty“ jim dokonce moderní medicína odebere už zdánlivě zemřelé z rukou), problém je spíše ona „modernizace“ práce smrtek, která ze všeho nejvíc připomíná děsivé studiové pokusy Československé a České televize v osmdesátých a devadesátých letech „vtipně“ inovovat klasické pohádky. Působí to dost lacině a občas má čtenář dojem, že hlavním účelem toho všeho je dát autorovi možnost postěžovat si na současné poměry.

Což je druhý problém knihy. Boček si naštěstí nestěžuje na vládu nebo prezidenta nebo něco takto konkrétního, nicméně evidentně ho frustruje stoupající hloupost, neomalenost a sebestřednost „muflonů“, stejně jako vliv sociálních sítí. Režisér Jan Hřebejk to už před lety shrnul do trefného bonmotu že „blbci se přestali stydět za to, že jsou blbí“ a je nepochybně pravdou, že všichni hlupáci a blouznivci díky sociálním sítím potkají dostatečné množství podobných lidí, aby se utvrdili v tom, že mají pravdu, navzdory realitě. Nicméně Bočkovy stesky na tuto situaci jsou povšechné a jen málokdy opravdu zajiskří, nejčastěji v případech, kdy Boček vypočítává, čeho všeho se nyní návštěvníci zámku opováží dožadovat. Jinak tu najdeme žehrání na to, jak jsou mladí neschopní a odtržení od reality, jak všichni podléhají absurdní opatrnosti, aby někomu nezpůsobili duševní újmu, či jaké bizarní kousky vyvádějí influenceři. Přičemž opět platí, že v tom všem má Boček (je ročník 1966) většinou pravdu, jen to tentokrát nedokázal transformovat do trefných glos a vtipů, jako to uměl v roli předchozí vypravěčky. Tentokrát zamýšlené humorné situace působí dost upracovaně a místy až trapně.

Aristokratka na smrtelné pohovce budí dvojí dojem: za prvé je zřejmé, že Evžena Bočka už psaní série moc nebaví a že s ní chtěl tímto zřejmě nadobro skoncovat. Za druhé ale platí, že z pozice autora, který s půlmilionem prodaných výtisků živí celé nakladatelství, se odstupuje těžko – tak čtenáři dostali krátký přílepek. Protentokrát snad jsou všichni uspokojeni a příště – a nemusí to být hned za rok – snad autor přijde s něčím úplně novým.