H. Lenoir (nar. 1984) získala za svůj humoristický román pro mládež Felikracie v rodné Francii řadu ocenění. Jeho hrdinové se postaví proti invazi mimozemšťanů – za pomoci koček. Nápad prý vznikl při uvolněném rozhovoru autorky s nakladatelkou, kterou napadlo, jestli by ve stejné knize mohli vystupovat mimozemšťané a kočky.

Spisovatelka a překladatelka H. Lenoir příležitostně vykonávala i jiná, často poměrně kuriozní  zaměstnání. Žije v málo obydleném kraji Sologne uprostřed Francie. Román Felikracie vydalo v překladu Sáry Vybíralové nakladatelství Baobab, ilustracemi knihu doplnila Františka Loubat. Následující rozhovor jsme vedli na Tabooku na podzim 2025.

iLiteratura: Máte nějaký zvláštní vztah ke hmyzu?
H. Lenoir: Ke hmyzu? Ne, ani ne. Ptáte se kvůli těm mimozemšťanům?

iLiteratura: Ano, podobají se přece nejvíc ze všeho – hmyzu.
H. Lenoir: Chtěla jsem mít v textu mimozemšťany, které by každý ihned identifikoval. Samozřejmě taky odkazují k Vetřelci. Navíc jsem vždycky chtěla o mimozemšťanech psát. Vlastně mě lákalo psát i z jejich perspektivy… V další knize, která je pokračováním Felikracie a vyšla zatím jen ve Francii, mám několik kapitol napsaných z pohledu mimozemšťana. Chtěla jsem si totiž zkusit vykročit z našeho lidství a podívat se na nás zvenčí. A ve Felikracii jsem pak chtěla mít takový druh mimozemšťanů, který by nepatřil mezi savce, aby se nám nepodobali, a proto mi připadalo zajímavé dát jim podobu hmyzu. Je to docela klasika, roj s královnou, já vím, ale tak jsem to napsala. 

iLiteratura: Takže kniha má pokračování?
H. Lenoir: Ve Francii už vyšla, odehrává se o dvě stě let později. Nejsou tam stejné postavy, není tam ani stejný kontext, je to celé postapokalyptičtější. Jedná se o space-operu ve stylu Star Wars, Star Trek. Vystupují tam botanici, kteří cestují vesmírnou lodí z planety na planetu, aby našli zajímavé rostliny. Zatím nevím, jestli bude mít Baobab zájem vydat i tuto knihu česky.

iLiteratura: Jedná se také o knihu pro mládež?
H. Lenoir: Je pro adolescenty, pravděpodobně o něco méně šílená a humornější než Felikracie. Anebo je šílená jinak. Felikracie je koncipovaná jako deník vyprávěný v první osobě, kdežto ta další kniha, Battlestar Botanica, je napsaná v er-formě.

iLiteratura: Fascinuje vás popkultura?
H. Lenoir: Knihy konzumuji ve velkém, odjakživa, a když jsem byla malá, hltala jsem hlavně science fiction a fantasy. Můj táta měl velkou sbírku knížek těchto žánrů a já na téhle četbě vyrostla. Později, ve dvaceti letech, jsem začala víc sledovat televizní série a filmy. A teď jsem velká hráčka videoher. Mám ráda řadu popkulturních žánrů, i komiksy a mangy.

iLiteratura: Felikracie má zároveň klasický románový základ, ne?
H. Lenoir: Ano, tematicky je to docela klasika. Pravda je, že hodně používám humor, ale nejde o humor pro humor, je tam kvůli univerzálnímu tématu. Ve Felikracii je velmi důležité téma přežití – tedy co musíme udělat, abychom přežili tragickou situaci. A také lidská důstojnost. Na začátku mají lidé roli společenských mazlíčků, pak se postavy nějak vyvinou, vzniknou mezi nimi nějaké vztahy, musejí překonat sami sebe… jsou tam věci, které najdete jak v klasických tragédiích, tak ve velmi moderních textech. 

iLiteratura: Jde o hodnotovou prózu? Záleží vám na hodnotách?
H. Lenoir: To je složité. Oslovuji adolescentní publikum a v tomto věku jsou „hodnoty“ křehké téma. Ráda píšu o morálních otázkách, ale rozhodně nechci moralizovat: říkat, co je dobré a co je špatné. Radši vylíčím situaci a nechám čtenáře, ať nad tím uvažuje. A snažím se použít úhel pohledu, který se nepoužívá nejčastěji nebo který ani neznáme. Aby to čtenáře vedlo k uvažování nad něčím, co ho třeba dosud nenapadlo. 

iLiteratura: Žijete v lesnatém regionu Sologne, ráda se touláte s batohem. Je vaše kniha ovlivněná touto vaší zkušeností? O výbavě do přírody se tam píše velmi zasvěceně.
H. Lenoir: V té druhé části, když procházejí lesem, to máte pravdu. Nedávno jsem takhle byla se svou sestrou ve Skotsku. Líbí se mi putovat lesem jenom s tím, co člověk nese s sebou. Nevíte, co vás potká. A pak ty drobné rituály, když se večer potřebujete utábořit, únava z chůze, tedy fyzická únava. A introspekce, protože při chůzi člověk hodně přemýšlí. Někdo, kdo se snaží uniknout mimozemšťanům a nemá zrovna jistou budoucnost, určitě bude uvažovat podobně… ano, ten vliv tam je.

iLiteratura: Skautovala jste?
H. Lenoir: Ne. S rodiči jsme ale chodili do přírody hodně. 

iLiteratura: Nazvala byste to turistikou? Ptám se kvůli zdejší trampské tradici…
H. Lenoir: Ano, slyšela jsem o tom, že tu lidé vyrážejí ven v zeleném… My tomu spíš říkáme bivakování. Znamená to nepoškodit přírodu, pouze jí projít a nechat při odchodu všechno tak, jak to bylo.

iLiteratura: Jak vypadá váš život v Sologne?
H. Lenoir: Je to oblast pokrytá rozsáhlými lesy a se spoustou rybníků. Zůstává tam všechno jako kdysi, bez stavebního ruchu. Žiju v malé vesnici se čtyřmi stovkami obyvatel. Můj předchozí dům stál mimo civilizaci, ani jsem neměla sousedy, všude kolem byl jen les. Když píšu, dávám přednost úplné samotě. U nás je to trochu poustevnické místo a je tam úplný klid. 

iLiteratura: A poblíž je jaderná elektrárna, kde jste pracovala.
H. Lenoir: Ano, ale pracovala jsem tam jen rok. Provázela jsem návštěvníky. Ve Francii pochází osmdesát procent elektřiny z jaderných elektráren. Je to obrovský podíl, více než u našich sousedů. Všichni, kdo tam přišli, se mě samozřejmě ptali na jaderný odpad, na nehody… naučila jsem se při provádění spoustu věcí o bezpečnosti atd. Moc by se mi líbilo žít ve světě, kde by jaderná energie nebyla potřeba. Ve skutečnosti je ale provoz elektrárny vědecky fascinující a nesmírně produktivní. 

iLiteratura: Popisuje Felikracie také současnou francouzskou společnost, její rozdělení? 
H. Lenoir: To je moc zajímavé téma. Když jsem ji psala, taková situace u nás ještě nebyla. Ale teď se spousta lidí hlásí k myšlence odporu, o níž kniha taky pojednává. Jak čelit nepříteli. Jak se na to připravit. V roce 2021, kdy kniha vyšla, to ve Francii ještě nebylo téma. Teď se ale zvyšuje tlak Spojených států, americký politický systém se začíná pomalu prosazovat i ve Francii. Stále více lidí mi říká, že Felikracie je vlastně o odporu. Ve Francii roste podpora pravice, tedy extrémní pravice, ale roste i opoziční síla. Jenže francouzská média patří lidem, kteří jsou hodně pravicoví. V těch kruzích má silnou roli názor, že za francouzské problémy můžou uprchlíci a podobně.

iLiteratura: Lidé v knize nosí jakási pyžama, je to ovlivněno současnou módou? Řada mladých lidí dnes taky běžně nosí tepláky.
H. Lenoir: Spíše se to týká fanoušků videoher a také to odkazuje k Japonsku, kde se podobné oblečky nosí. Je to ilustrace přístupu mimozemšťanů, kteří berou lidi jako mazlíčky. Není to moc hluboké, jen trochu šílené, ale funguje to.

iLiteratura: Daří se vám žít jen z psaní? 
H. Lenoir: To je trochu složité. V půli října vyjde má šestá kniha. Také mám už dva roky stipendium od Národního centra pro knihu (CNL): tam je možné si požádat o grant, já jsem takhle získala patnáct tisíc eur, což je fajn. Předtím jsem učila učně matematiku, fyziku a chemii. Jako spisovatelka chodím na besedy na střední a vysoké školy, občas vystupuji na literárních festivalech nebo knižních veletrzích, z toho mám nějaké příjmy. A živím se i jako překladatelka, překládám třeba pro nakladatelství Hachette, z angličtiny do francouzštiny. Ale pořád to znamená hledat příležitosti, drobné zakázky, aby se člověk uživil. Můj nakladatel mi teď nabídl napsat sérii knih v žánru hrdinské fantasy: elfové, trpaslíci, magie a tak… zatím jednáme o výši zálohy. 

iLiteratura: Proč tenhle žánr? Napsala jste také western – Reine de l’Ouest (Královnu Západu), psala jste o mimozemšťanech…
H. Lenoir: Ráda hraju videohry. A v Královně Západu si v každé kapitole volíte, která další bude následovat. Podle volby se ocitáte v různém prostředí. Královna Západu funguje jako videohry. Je tam dvacet různých možností a je na čtenáři, aby se rozhodl. V osmdesátých a devadesátých letech ve Francii podobných knih, gamebooků, existovalo hodně, později to trochu vymizelo. A tak jsem ten koncept vrátila do hry. A má úspěch, rodičům se líbí, že ho znají, a děti baví, když mají možnost tak trochu řídit děj knihy.

iLiteratura: Jak přesně kniha funguje na principu počítačové hry? Je to asi něco jako Dračí doupě (hra na hrdiny, pozn. red.)?
H. Lenoir: Na konci kapitoly se například ocitnete před lesem a otázka zní: Chcete vstoupit? Pak si nalistujte kapitolu 26. Pokud ne, vrátíte se do vesnice: nalistujte si kapitolu 32. Kapitoly jsou řazené jedna za druhou, ale podle volby se ocitáte na různých místech knihy. Hlavní hrdinka v Královně Západu je dívka, po níž chtějí, aby se vdala. Ale v knize jde o to, aby člověk mohl rozhodovat sám za sebe a rozhodl se dobře.

iLiteratura: V Táboře jste v rámci programu Tabooku byla diskutovat se studenty. Jak takové akce koncipujete?
H. Lenoir: Se studenty si často nejdřív povídám o tom, jak napsat knihu, kdo je vydavatel, kdo ilustrátor, jak dlouhý ten proces je, jaké jsou konkrétně moje zdroje inspirace… Svěřím se jim, že v mém případě obvykle od chvíle, kdy začnu psát, po vydání knihy uplynou přibližně tři roky… A pak přijde cvičení v psaní. Dám jim za úkol zvolit si a popsat nějakou postavu, ať už je to Harry Potter, Spiderman, nějaký politik, nebo princezna od Disneyho. Nato postavě připíšou nějakou činnost, poslání. V dalším kroku se postavy a popis jejich činností promíchají, takže nakonec každý pracuje s nečekaným zadáním, které na něj vyjde. Stačí ještě upřesnit formu, jestli budou psát v první osobě nebo jako vnější vypravěč, jestli text bude mít podobu článku nebo třeba telefonního rozhovoru. Vznikají prima věci a děti to baví.

iLiteratura: Ve Francii si vás školy také zvou na besedy?
H. Lenoir: Literární festivaly u nás probíhají obvykle v sobotu a v neděli, ale předtím, ve čtvrtek a v pátek se v jejich rámci organizuje program pro školy, kde můžu vystoupit. Tvůrčí dílny nejčastěji vedou právě autoři a ilustrátoři. Ve Francii máme i celostátní program podpory, propojující umění a vzdělávání, tzv. Pass culture. Do elektronického systému můžou profesionálové jako já umístit nabídku a škola nás pak napřímo osloví. Záleží to na vzdálenosti, do Marseille bych přes půl Francie kvůli jedné vyučovací hodině nejela, ale někam poblíž, do dvou tří hodin cesty vyrazím ráda. Na gymnázia a další střední školy jezdím každý rok.

iLiteratura: Líbí se vám české ilustrace Felikracie od Františky Loubat?
H. Lenoir: Jsou úžasné a líbí se mi víc než francouzské. Jsou originální, velmi krásné. Moc se mi líbí ty barvy. Hodně lidí mi také chválilo překlad Sáry Vybíralové, přitom to určitě nebyl snadný úkol, v textu je hodně slangu… 

iLiteratura: Vypravěč Jásín má trochu problém se soustředěním a s disciplínou, že?
H. Lenoir: Naprosto. Sama jsem přitom docela pořádkumilovná. Ale říkali mi, že bych měla víc psát o lidech, se kterými cloumají emoce. Tak vznikl Jásín: neví, kam patří, neměl dobré známky, ale nakonec všechno zvládne, což mi připadá sympatické. 

iLiteratura: Zdá se, že máte se svými postavami osobní vztah.
H. Lenoir: Vlastně je miluji. 

iLiteratura: Stávají se součástí vašeho života?
H. Lenoir: Je důležité mít koherentní postavy. Mně nejvíc vyhovuje, když je nechám žít. Ať reagují přirozeným způsobem, ať se vyvíjejí. Přitom pořádně nevím, kam až to dospěje. Líbí se mi, když se postavy učí, když se nějak posunují, mění se – a postupně ke všemu určitým způsobem dospějí. Vícevrstevnatý příběh mi umožňuje věnovat všem postavám pozornost, jakou si zaslouží, a dopřát jim, aby se rozvíjely a samy si určily, jaký prostor v textu dostanou.