Charisma, charisma / Vyhrála ho babizna / vyhrála ho v tombole / teď už není ohyzdná... Tak začíná jedna báseň z nové sbírky Jiřího Weinbergera. Kniha nese půvabný název Na konci chřipky je krásně, což je poslední ze 64 převážně nových Weinbergerových textů. Kniha zaujme každého už grafickou úpravou – tisk je šedomodrý a básně jsou navíc vytištěny různými velikostmi písma.

Některé básně jsou sice staršího data (např. Franta mi nabídl akcie; Kdykoliv spadnu z lešení; Mé bio-hodiny aj.), ale převážná většina je z poslední doby. Čím se liší a co mají společné? Určitě si zachovávají slovní hravost, která je tak charakteristická pro všechny autorovy básně. Hra se slovy, významy, formami, někde dovedená ad absurdum, nemůže nechat čtenáře lhostejným:

Deštivé ráno za oknem
pod oknem kvete můj
rodokmen

Kořen má v zemi
mává haluzemi

Nezaprší-li
nezmoknem

V nové sbírce ovšem přece jen jisté změny zaznamenáme; často se totiž střídají delší básně s kompaktním obsahem a formou a krátké útvary jako např. Potkalo se moje Ego; Ten práh, kde stojíš aj. Z delších básní určitě stojí za povšimnutí např. Kdybych byl drakem, přál bych si k svátku, jež se zdá být skoro předurčená ke zhudebnění díky refrénu. Refrén je vůbec příznačný pro celou sbírku. Časté opakování některých pasáží jako by napovídalo, že se máme snad těšit na další CD? Anebo je to jen únava? Některé názvy i obsah básní přinášejí jen jakési melancholické poselství; autor už není tak „cynický“ jako v raných sbírkách. Unavila ho naše anonymní, industriální společnost s omezenými mezilidskými vztahy?

Mnohé tomu napovídá. V básni Když usnu se autor přiznává, že po usnutí se v něm vzbudí rostlina, ale jestli se on opět vzbudí, pak ona usne, jenže pokud neusne opět s ní, rostlina uschne. Nejde jen o slovní hříčku, ale možná o obecný strach? Ze samoty? Z nemocí? Z nedosažení dalších rekordů? (Jsem vyhořelé palivo; Kyslíkem zpitý potápěč; Lidský trup v písku ztroskotán aj.)

Každopádně si čtenář zvyklý na Weinbergerovy literárně-hudebně-divadelní představení s Michalem Víchem přijde na své hned v několika kusech, které pokračují v autorově lehce ironizující linii, která nám sděluje, že život je sice boj, ale nesmíme ho vzdávat, a co nám přinese, s tím se třeba s notnou dávkou humoru – třeba na první pohled pěkně černého – normálně srovnat. (Byla jak obrázek; Parlament si odhlasoval; Potkal jsem v zrcadle aj.). Opět se chce při některých výpovědích až zaplakat skrze úsměv, jak známé jsou nám ony scény z rodinného života (Než se fotr vrátí). Autor pokračuje též ve využívání motivů jídla, které zřejmě v jeho životě hraje jakousi magickou úlohu (Upekl jsem sestřenici; Já bych chtěl jíst! aj.)

A nakonec jedna perlička s nesporně autobiograficko-kritickými rysy, která svým obsahem vystihuje to, co jiní popisují jako téměř neřešitelnou filozofickou otázku. Zde je vše jasné, a každý to ví:

Dobře vím, že jsi šedivá
Mozková kůro!
Blátivá, scvrklá a lenivá
Ty stará sůvo!

Balvane beztvarý
bez trávy, bez barvy
Světluško, která jen
larvou jsi na dlani

Jsi lampión, v němž skřítek čas
ustřihl knot a propadl se nocí

Zůstal jenom ten idiot
který tě v lebce nosí