Jestli otec něco nesnáší, tak když mu cizí lidi tykají.
I když si za ta léta zvykl, že mu místní říkají počeštělým jménem. Ale to automatické tykání ho vždycky rozzuří.
I když je to tady zvykem.
Neochotně se mužům uklání.
Ze slušnosti. A je vidět, jak si to uvědomil, dostává ještě větší vztek.
Những viện chức.
Říkají, že jsou z hygieny.
„Dem na tu kuchyni…“ upřesňuje malý.
Otec přikyvuje, ale na tváři se přitom nepohne jediný zbytečný sval. „Anóó, na kuchyníí…“
„Jo, přesně tak.“
„Tudýý…“ cedí otec skrz zuby. Ukazuje cestu přes nedodělanou podlahu. „Kuchyně je vsadůůů…“
Úředníci se ale ani nepohnou. Jako by ta záležitost s prohlídkou vlastně zatím mohla počkat. „Ještě chvilku. Času dost.“
Rozhlížejí se po restauraci.
„A kdy že to tady chceš votevřít, vlastně?“ říká pak jeden z nich.
„Za tři týdnýý, asíí. V březnú,“ kýve hlavou otec a konečně se trochu usměje. Hlásku ř umí nejlíp z rodiny.
Tedy spolu se mnou a s bratrem. Ale my se nepočítáme. My tady chodíme do školy.
„Tři tejdny, jo? Těpic…“ zašklebí se ten malý na kolegu.
„To je tady někdo dost optimista, že jo?“
Čahoun ohrnuje bezbarvý ret: „Taky se mi zdá. Viděl bych to spíš na měsíc a půl. Nejmíň.“ A udělá dramatickou pomlku.
Otec mlčí také.
Úředníkovi nezbývá než pokračovat.
„Podlahy nejsou, elektrika trčí ze zdi… I ten měsíc a půl asi bude málo…“
„A to sme ještě neviděli tu kuchyni. Tam bejvaj problémy. Vždycky. No nic, tak se tam tedy mrknem. Ale za tři tejdny… Nevim, nevim.“
Přendávají si aktovky naučeným pohybem z jedné ruky do druhé. „Tak tedy deme na to, šéfe, deme,“ ukazují otci směrem k tušené kuchyni.
Překračují rozdělanou podlahu. Dva arogantní chlapi a majitel restaurace, který potřebuje mít pro zahájení provozu to správný razítko. Kulatý. Z kožený aktovky těch pánů. Karty jsou rozdaný.
Levný to nebude.

*** 

A další hodina večírku je pryč. Ven jsem se ještě nedostala.
Z lidí jen trosky. Primátor se opírá o desku dveří.
Drží opile kolem ramen mého otce a stále mu jen opakuje: „Stejně – musim ti to říct. Musim.“
Pořád dokola.
Cloumá otcem jak sběrač pomerančů se stromkem.
Protože chce, aby se ho otec konečně zeptal.
Aby se zeptal – a co mi chcete říct, pane primátore? Jenže otec se drží.
Mlčí.
Neříká nic, snaží se uchovat zdání dobrého hostitele.
A tak primátor dokolečka pokračuje. „Musim ti to říct…“
Otec jen prkenně stojí.
Primátor konečně rezignuje.
„Kurvafix, víš, co ti musim říct? He? Že já to vim! He?“ mrká a konečně přestane s cloumáním.
„Že vim, jak jste vyčůraný, Tondo! Žádný daně naplatíte a česky se učit nechcete! To vim!“
Reakce je nulová.
Žíly na primátorově čele poskakují.
Proč ten rákosník mlčí? Teď, když on – primátor – má takovou chuť diskutovat!
„Bejt po mym, tak bych vás – promiň mi, Tondo, tu upřímnost – tak bych vás musel vypráskat!“
Vybuchne už bez sebe zlostí, že s ním otec nehraje hru.
„Bez pardónu, víš? Pas, razítko, štempl, buch – nazdar! To bych udělal. Jenže…!“ zdvíhá důležitě obočí.
„Já sem hlas lidu. A voni vás ty obyčejný lidi potřebujou, prostě. Abyste jim prodali ty pašovaný hadry. A s tim já… co? Můžu něco udělat? Dyž to sou moji voliči? Takže – no řekni…?
Otec kýve hlavou.
Má opilého primátora dost. Chtěl by odejít zpět k hostům.
Potřebuje se vyvléct z jeho držení.
Hlava města ale nevnímá.
Naopak, chce říci ještě víc.
„Voni u vás nakupujou, víš? No, víš. A já nemůžu jen tak za váma přijít a říct: kde ste to zboží vzali, he? Komu ste zaplatili clo, he? Co já? Co já? Já jsem jenom primátor prostě… Primátůrek, vobyčejnej. Mrnavěj, Ouředníček. Kladač věnců. To kdyby tady novináři, že jo…“
„Novináři jako co?“ zaznamenává primátorův monolog Jirsa, jen o malinko střízlivější.
„Kdyby ste se do nich vobuli. Do minorit, jak se moderně říká. To by byla jiná! S těma daněma. Pašovaným kontrabandem! Na to byste si měli posvítit!“
„Novináři zmůžou hovno,“ vrtí hlavou Michal.
„A Tonda má restaurant, žádný zboží!“
„Ano, já mít restaurace, přecí. Muset jít za hosti.“ Otec konečně vidí moment, kdy se může z celé situace dostat.
Primátor mu neochotně pouští ramena.
„Ale jóó, Tondo! V pořádku, vo tobě jsem nemluvil, přece,“ začínat se tvářit o něco smířlivěji. „Ať si podnikáte. Třeba v takovýhle hospodě! Komu čest, tomu čest…“ kroutí hlavou. „Běž si, Toníku!“ vypouští otce a vrávoravě jde ke stolu s jídlem. Jeho věrná družina za ním.
A to je moje chvíle.
Dveře jsou konečně volné.
Teď!
Vytrácím se ven. Nikdo si mě nevšímá.
Nemám náladu na Michala. Na kec ožralců.
Na vypařený spolužáky.
Proklouznu na dvůr.
„Jenže kdo se má ve vás kurvafix vyznat…? Jeden Vietnamec jako druhej…“ jsou poslední primátorova slova, která za zády zaslechnu. Pak už jen klapnutí dveří a – ticho.
Proběhnu průjezdem.
Ještě jednou se otáčím za sebe.
Na konci temnýho tunelu odraz restauračního okna.
V něm siluety přiopilých chlapů. Hejbou se v rámu okenní tabulky jak šediví havrani.
Ve vzduchu je cítit nesmělé jaro.