Spisovatelka Monika Zgustová, známá mimo jiné překlady velikánů české literatury do španělštiny a katalánštiny, navazuje tímto dílem na intimnější vyprávění započaté v románu Potmě jsme se viděli lépe. Protagonistka Milena v něm bilancovala nad svým životem, údělem emigranta a problematickým vztahem s matkou. Autorka se tentokrát zaměřuje na postavu Jany, Mileniny matky. Jiný pohled knižnímu pokračování svědčí: jednak je znát větší odstup – Milena v předchozím díle byla přece jen inspirovaná životem Zgustové –, jednak se osvětluje konání postav z minulého příběhu. Autorce se daří vytvořit plastickou, okolnostmi sžíranou postavu, silně ovlivňovanou jak společenskými okolnostmi, tak druhými.

V obou dílech jsou nepřehlédnutelné paralely: obě hrdinky vyprávějí retrospektivně své životní osudy blízké osobě v konkrétním čase a místě, obě řeší komplikovaný vztah s matkou a obě hledají cestu k seberealizaci a vnitřní svobodě v odkazu na Patočkovu péči o duši. Moniku líčící svůj život nad sklenkou vína tentokrát nahrazuje Jana, tou dobou již natrvalo usazená v Severní Americe, scházející se s rodinným přítelem Dannym. Janino vyprávění však nepůsobí jako terapie či pouhé třídění vzpomínek, ale hned od začátku příběhu slouží jako nástroj (nebo dokonce zbraň) k oddálení Dannyho nabídky k sňatku: „zaplnit ticho mluvením a zachránit se jako Šeherezáda“ (s. 11). Rozdílem je vcelku lineární tok vyprávění – oproti těkavější Mileně se Jana svým životem probírá kousek po kousku a snad až na jednu výjimku k žádným velkým prolepsím nedochází.

„Sebestřednost je v každém, kdo nemá děti“ (s. 214)

První stránky románu nás zavádí do Prahy ovládané nacisty v roce 1939, kdy měla Janina matka Eliška nakročeno k tomu stát se filmovou hvězdou, nicméně její slibnou kariéru zhatilo neplánované těhotenství. Jana postupně přechází k seznámení s životním partnerem Tomášem, křivdám ze strany jeho noblesní rodiny, prvnímu těhotenství a cestě do Indie, známé čtenářům z předešlého románu. Přestože už mnozí čtenáři vědí, co se stane, Zgustové se daří dějovou linku vystavět napínavě. Je to nejspíše dáno tím, že se objevují nové motivace a mnohé vystupuje ze stínu. 

Ledová královna Jana se zde ukazuje jako křehká bytost přenášející na dceru nezpracovaná traumata ze vztahu s vlastní matkou. Znovu jde o zpověď velmi otevřenou: „Jako tolikrát v životě už zase jsem se začala cítit zbytečná, nepotřebná, k ničemu.“ (s. 139) Jana je vetřelkyní nejen v rodině svého muže, ale i v komunistickém ráji, kam jako nepracující nepatří. Oproti veskrze kladné Mileně, k jejímuž chování nebylo moc co vytknout, rozporuplná Jana dává nahlédnout i do temnějších zákoutí lidské mysli: „V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám zbraň a že ji budu používat i proti jiným lidem, hlavně těm, kteří jsou mi blízcí a můžu jim ublížit.“ (s. 42) Dokonce se ani nerozpakuje před přítelem Dannym naprosto sobecky tvrdit: „Proč někoho utěšovat, když nikdo neutěšoval mě?“ (s. 161) 

Jana sice po matce v mnoha ohledech „podědila“ narcistické sklony, ale její děti jsou pro ni vším – nebo to přinejmenším tvrdí. Komunistická Praha ji pak staví před složité morální dilema. Spolupracovat, či ne? Aneb jak říká jedna z postav: „Obětovat život za ideál je noblesní. Ale obětovat život druhých?“ (s. 218) Vztah k dětem je nakonec alfou a omegou příběhu – nejde jen o postavu Jany, ale je načrtnut i nevyrovnaný vztah mezi Tomášovou matkou a její dcerou Klárou, vztah Janiny sestry Zory k nemanželskému synovi a čtenáři se připomene i Anna Achmatovová, která psala oslavné básně Stalinovi, jen aby jimi zachránila svého syna. Otázkou tedy zůstává: „(…) je správné dávat přednost vlastní důstojnosti před budoucností dětí?“ (s. 86) V Janině příběhu je pak možným řešením další ze stěžejních témat díla: emigrace.

Nesnesitelně pustá krajina

V románu Překladatelka haiku se na životních příbězích postav ukazuje, jak výrazně jsou osudy lidí ovlivňované vládnoucími systémy. Zgustová v knize přibližuje širokou škálu útlaků a ohrožení představovaných tehdejším režimem: ať už jde o každodenní strachy, obavy o udržení práce, či překážky na cestě k manželství. Nebo krutosti totality ukázané na příbězích disidentů, kteří přišli o život.

Silné téma emigrace, jež bylo důležité pro Milenu, v tomto díle sice částečně zastiňují další témata, například mateřství, přesto není upozaděné a je na něj nahlíženo jinou optikou o generaci staršího člověka. Zatímco Tomáš je po ztrátě rodiště, jemuž říká „tábořiště uprostřed pusté krajiny“ (s. 159), v novém prostředí neukotvený a stýská se mu po domovině, Jana emigraci vnímá jako vysvobození. Hledání svého místa v životě spojuje Jana s touhou po uznání, jehož se jí vedle úspěšného muže nedostává. Neschopnost zakořenit, ona nesnesitelná lehkost bytí, pak „pronásleduje“ Janiny děti Milenu a Míšu. V tomto románu tak jde o jakousi mezigenerační zpověď o tom, jak lidé emigraci prožívají.

Tomáš je navíc díky svým dlouhým pracovním cestám připodobňován k putujícímu Odysseovi a Jana k Penelopé, která „čeká a čeká“ (s. 8). Janina stylizace do této postavy se objevuje hned na začátku příběhu a v textu se posléze dále rozvíjí. Jde jednak o již zmíněné bránění se sňatku s Dannym – Jana si stejně jako Penelopé zakládá na věrnosti –, především je však Jana stejně jako Penelopé po boku svého muže pouhou manželkou. A až po jeho odchodu se může stát královnou, chladnou, lhostejnou, ale věrnou. V tomto románu stejně jako snad ve všech knihách Moniky Zgustové nacházíme odkazy na antickou kulturu – a můžeme se těšit nejen na propojení na úrovni postav – zmiňuje se (mimo jiné) Psyché, Médeia, Orestés či Charón, ale filozofie starých Řeků se ukazuje i v přístupu k věcem tak všedním, jako je starost o malé děti – jde totiž o činnost vpravdě sisyfovskou.

Svět divotvorných slov

I v tomto díle se objevuje fascinace jazykem. Jana ovládá latinu, řečtinu, francouzštinu a japonštinu – a právě poslední jazyk je pro Janu útěchou, onou Patočkovou péčí o duši, protože se může při práci nad poezií starých japonských mistrů realizovat: „Překladatel je převozník, který přepravuje krásné myšlenky a jejich nenapodobitelné formulace z jednoho břehu na druhý.“ (s. 276) Nakonec ji překládání vede i ke komponování vlastních haiku. Po příjezdu do Spojených států je pro Janu fascinující i angličtina, noření se do nové řeči je pro ni milostný akt: „Obemknout svůj nový jazyk, vstřebat ho do sebe, obejmout ten jazyk jako krásného cizince, se kterým si přeju splynout.“ (s. 155) Zaujetí jazykem se v textu projevuje i v lingvistickém exkurzu věnovaném slovu „samota“ v různých jazycích. A je to právě samota, do které se Jana ke konci knihy stále více uchyluje, a přestože si v ní libuje, s každou další stránkou její vyprávění čím dál více hořkne. 

Zgustové se na příběhu Jany výborně podařilo zachytit mentalitu lidí, kteří prostě nikdy nebudou šťastní. Autorka popisovanou realitu zkrásňuje poetickými příměry, na nichž se nejlépe ilustruje, jakou moc vyprávění má: Jana se například skoro jako bohyně Afrodita poeticky zrodí z pěny, avšak v jejím případě k početí nedojde v moři, ale v továrně na mýdlo; dalším příkladem oné síly vyprávění je, když se Jana s jeho pomocí zbavuje nechtěného nápadníka. Literární odkazy tak sahají od Knihy tisíce a jedné noci přes vlastní autorčina díla až po antiku, která je nedílnou součástí jejích děl. Uvidíme, zdali bude Zgustová jako Šeherezáda i nadále pokračovat v příbězích této rodiny a splní Milenin sympatický životní cíl: „(…) mít lidi k tomu, aby četli“ (s. 222).